Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Téma je jasné, ukazuje jasnou cestu, kterou by se měla dát většina nemocných lidí. Vysokým procentem není tato cesta nemocným přijatelná. V rozboru jejich zdravotní situace a v následné diskusi uvádějí množství logických argumentů, hledají řešení pro svá uzdravení ve vědeckých kruzích, na klinikách, u slavných lidí a uvádějí pracně získaná fakta z lékařských závěrů. Jenže ta fakta nemoc nezajímají.
Navrhovaný léčebný postup, který spočívá v tom, že lék reaguje na vzniklý projev nemoci, tedy na následek, a který nerespektuje příčinu a mechanizmus vzniku patologie, prostě nemoc nevyléčí. Je třeba obratu, totální změny života, tak jak to vyhlašuje nadpis článku. Hledání objektivních příčin, zdůvodňovaných logikou, inteligencí, proč obrat nelze uskutečnit, problém také nevyřeší a samo se to určitě nestane. Léčení není prioritně o lécích, není ani o lékařích. Je o tom, že je něco nesprávného zaseto a nyní je sklízeno zkažené ovoce.
Musí nastat totální změna v životě nemocného – nekompromisně. Toto téma jsem již rozvedl v článku Zkažené ovoce.
Uvedu z něj úryvek:
… Jsou to zasetá semínka, která dnes dávají zkažené ovoce = nemoci.
Pokud chcete svou situaci změnit, musíte udělat totální změnu hospodaření. Půdu do hloubky zorat, prohnojit, odplevelit a do této nově ošetřené půdy potom zasejete semínko nové, čisté, odmořené.
Zalíváte jej, dáváte mu slunce, denně okopáváte, odplevelujete. Pak teprve můžete očekávat zdravé ovoce.
Jsou dvě věci: genetická dispozice, kterou změnit nelze, ale když někdo zdědí určitý gen k nemoci, nemusí to znamenat, že tou nemocí musí vždy onemocnět.
Ale v drtivé většině funguje ta druhá věc. Jsou to okolnosti, které aktivují onu genetickou dispozici, a tyto okolnosti ovlivnit lze a je pouze na vás, jestli to dokážete. Výmluvy, výčitky, litování, konstatování, že to změnit nelze, se nepočítají.
Pevný základ na skále
Život není cesta rovná, život není dálnice, ale je to cesta klikatá, s mnohými křižovatkami. Co chvíli se musíme rozhodovat, kterou cestou se dát. Doprava, doleva, nebo rovně?
Ten, kdo nemá život postaven na pevných základech, má s rozhodováním potíže: Řídí se intuicí, dá přednost tzv. logické úvaze, hází si korunou, točí kyvadlem, žádá o radu někoho jiného.
Děti se učí z příkladů rodičů a rodiče jim cestu do určitého věku ukazují. Potom již musejí kráčet sami. Pokud člověk žije v nějakém systému, žije jakoby mezi mantinely, a tak má svým způsobem cestu určenu. Za socializmu byla cesta užší, v demokracii je teoreticky širší. Ten, kdo žije podle Božího desatera, nemá s rozhodováním problém. Pokud byl jeho život založen na dobrých základech, nyní myslím duchovních základech, a řídí se jimi během celého života, pak má cestu rovnější a jen tak nesejde na scestí. Ovšem lze diskutovat o tom, do jaké míry, přesto, že je věřící, modlí se, chodí do kostela, do jaké míry dodržuje slova Písma.
Společnost zná termín „prevence“. Pořádá pro lidi školení, semináře, kurzy, organizuje poradny. Smysl je jasný, má ukázat správnou cestu, má předcházet uhnutí špatným směrem. Jsou lidé, kteří nevědí, kterou cestou se dát, a touží po poučení, chápou význam slova prevence. Jenže mají problém s tím, jak by měli teorii převádět do praxe. Když přijdou na křižovatku a mají se rozhodnout, stejně to nedovedou. Chodí tedy na přednášky stále a nic se nemění.
Jedním z důležitých kroků je sestavování životní časové osy. Klasická medicína hovoří o anamnéze, ale ta je většinou nic neříkající, hrubě orientační. Lékaři i pacienti žijící v trysku života nevnímají pravou podstatu a význam časové osy.
To ona nám však dává možnost nahlédnout právě na ty základy, na kterých je život jedince postaven. A tak se ukazuje, za jakých okolností jeho život vznikal: Jakého psychického a tělesného zdraví byli oba rodičové, kteří životu dítěte dali vzniknout, za jakých okolností probíhal porod, jak se dařilo novorozenci ještě v porodnici a jak doma v šestinedělí, v kojeneckém období, jak dlouho byl kojen a v jakém stavu byla matka během kojení, jakou roli sehrál v mladičké rodině otec, dále prostředí rodiny, ekonomické vztahy, klimatické podmínky apod. A další podstatné – jak probíhal psychosomatický vývoj, jakým způsobem se dítě dokázalo adaptovat na povinná očkování, jak se vypořádalo s docházkou do školky atp.
Z duchovního hlediska je pak důležitý postoj rodiny k víře a způsob jejího praktikování, pokud se vůbec odehrává…
Pokud se v tomto období nepostaví základy na skále, nýbrž jen na písku, pak stačí příval velké vody a životní stavba se zbortí. Jedinec žije ve strachu před každým deštěm, nedovede se rozhodovat, není tomu naučen. Potřebuje pomoc a postrkování, nedovede převzít za své jednání odpovědnost.
V poradně upozorňujeme na to, co se v těle děje, naznačujeme, aby se přestal vymlouvat, že je laik, a rozhodl se sám, jak se svým zdravotním problémem naloží. Zda bude tělo nadále jen „odkládat do servisu“, nebo projeví ochotu podílet se aktivně na uzdravení, začínaje změnami svého chápání.
Pokud se jedná o dítě a jeho rodiče mu chtějí postavit nové základy, bude třeba je postavit také pro sebe, tentokrát však na skále; musí se nejprve zbavit chyb, které udělali, a to jasně vidí při dobře sestavené časové ose. Chyby přijmout, poučit se z nich a „nahlas“ je potvrdit.
Musí se zbavit tradičních postojů, neboť právě ony vedou generačně ke stále stejným chybám…! Zbavit se předsudků a předpojatosti jakožto obvyklé překážky ve zlepšení.
Pokud totiž má člověk vytvořen svůj názor před tím, než přijme novou teorii, pak z ní přijme jen to, co se mu hodí, a to podstatné vůbec nezmění; tehdy se výsledek nedostaví. A to je, žel, hodně časté.
Podstatné bude zbavit se nevíry, přestat se vymlouvat na svůj názor, intuici, vědecké důkazy apod.
A konečně také odhodit vzpurné a tvrdohlavé jednání, neboť je to stejná překážka jako výše uvedená předpojatost. Musí jít do pokory, než začne kopat základy pro svoji novou životní stavbu. Trpělivě hloubit pro základy a vyhazovat nepotřebný písek života tak dlouho, dokud nenarazí na skálu. Teprve na ní si může dovolit začít stavět spolehlivé základy. Pokud to neudělá, bude stále plavat na písku.
Projektant má dar vidět, převést myšlenku ze své hlavy do projektu. Úspěšnost vytvořeného projektu závisí na tom, zda bude vzniklý projekt realizovatelný, schopen být převeden do praxe.
Nemocný se má stát také takovým projektantem – má si vytvořit svůj nový životní projekt: čelem k Bohu, zády k nemoci. A realizovat jej.