Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Nejen o hypersenzitivitě a rozhodování mezi životními cestami. Také o tom, jak být jiný a jak získat větší sebevědomí si povídám s Adélou Skádalovou, nevšední relax koučkou, za kterou stojí silný příběh:
Ze zakřiknuté dívky se stala žena, která inspiruje další ženy na cestě k jejich vnitřní svobodě. Podle ní není například žádný důvod přebíjet negativní emoce křečovitým pozitivním myšlení. Ale naopak si veškeré emoce užít. Protože pak se nevtisknou do těla a neohrozí naše zdraví.
Adéla je rovněž jogínkou, lektorkou meditací a nadšeným psavcem – prostě multipotenciálem. 🙂 Co přesně toto slovo znamená, se dovíte v našem rozhovoru.
Adélo, Ty jsi prošla velikou proměnou, kdy se z původně tiché a zakřiknuté dívky stal někdo, kdo má svůj business a pomáhá jiným ženám. Jak se taková proměna dělá? Možná si náš rozhovor právě teď čte někdo s malým sebevědomým, kdo by si přál také podobnou změnu…
Vždycky jsem měla pocit, jako by existovaly dvě verze mě samotné. Ve škole a mezi cizími lidmi jsem byla tichá, nevýrazná, uzavřená, ale jakmile jsem dorazila domů, byla jsem to zase já. Ukecaná, kreativní, s neustálou potřebou sdílet svoje myšlenky a názory. Pro mě osobně velký zlom nastal po maturitě – kdy jsem najednou odešla z kolektivu, kde jsem si svou nálepku „tichá“ tolik let sama lepila na čelo. Najednou mě nikdo neznal. Nikdo ode mě nic neočekával a já mohla vystupovat sama za sebe. Když jsme totiž dlouhou dobu v jedné bublině, jakmile se najednou začneme chovat jinak, naše okolí to překvapí. To někdy není snadné ustát a nejlepší volbou je opravdu z té situace, z té bubliny odejít.
Jak být (stát se) vlastně sám sebou?
Na tenhle svět přicházíme úplně čistí a po cestě od našich rodičů, učitelů, přátel, i celé společnosti přebíráme různé vzorce a bereme je za své. Být sám sebou pro mě znamená rozpoznávat rozdíl mezi tím, co je opravdu „naše“ a co jsme pouze převzali s myšlenkou, že „takhle to má být“. Znamená to dovolit si žít životní scénář, který je možná odlišný od toho, co prezentuje většinová společnost.
I sebevědomí se může projevovat u různých lidí jinak. Já jsem během střední školy žila v domnění, že abych byla sebevědomá, je potřeba abych s každým klábosila, byla všude vidět a slyšet. A to mě uzavíralo čím dál víc do sebe, protože to jsem prostě nebyla já, ať jsem se snažila jakkoliv. Až časem mi došlo, že být sama sebou u mě konkrétně znamená taky to, že ráda trávím čas sama nebo v malé skupině lidí. Že jsem nejvíc sama sebou, když s kamarádkou zasednu do čajovny a hodiny se bavíme o všem od zdraví, přes podnikání až po vznik vesmíru.
Co když má člověk před sebou několik cest, po kterých by se mohl vydat, ale nemůže se rozhodnout? Hodně lidí v určité fázi života řeší, co si vybrat a čemu dát přednost. Někde jsi mluvila o tzv. multipotencialitě, co přesně to znamená?
Myslím, že s tímto se setká v určité míře každý. Jsme zvyklí tlačit na to, abychom byli jedničkou v jedné konkrétní oblasti, je nám opakováno, že bychom neměli skákat z jedné aktivity na druhou a měli bychom věci „dotahovat do konce“.
Jsou mezi námi ale lidi (multipotenciálové), pro které v životě jedna jediná cesta neexistuje. Mají mnoho koníčků, talentů a oblastí, které je zajímají, a které spolu někdy vůbec nemusí souviset. Mohou několikrát za život změnit povolání, a postupem času objevovat další a další oblasti a naopak ty, které už jim nepřináší smysl, pouštět.
Věřím, že není potřeba vždy hledat jen jednu cestu, ale někdy je lepší hledat, jak různé cesty propojit. Nicméně u multipotenciality je potom o to důležitější efektivně se naučit pracovat s časem, abychom opravdu neskákali z jednoho na druhé, a udržovat si určité hranice, abychom se všemi informacemi a aktivitami nezahltili. Což se u multipotenciálů stává poměrně často.
Mezi svými přáteli i klienty mám řadu hypersenzitivních lidí. Vím, že se tímto tématem též hodně zabýváš. Co jim obvykle radíš, aby se jim žilo lépe?
Jedna z prvních otázek, na kterou se svých klientek v tomto případě ptám je, jestli mají svou ranní a večerní rutinu. Mít v každém dni záchytný bod, který nám dodá pevnou půdu pod nohama, je za mě naprosto zásadní proto, aby s námi vnější vlivy tolik necloumaly. Může to být chvíle meditace, jógy, psaní deníku, procházka… cokoliv.
Co dělá taky (nejen) u hypersenzitivních lidí paseku, je zahlcení informacemi a online světem. To množství informací, které se na nás ze všech stran valí, je větší než kdy dřív, opojuje nás to od nás samých a snadno nás potom rozhodí i drobné vnější změny. Moc proto doporučuju vyhradit si třeba jeden den týdně na „informační detox“, kdy se člověk odpojí od sociálních sítí a ideálně nevstřebává žádné další zprávy a informace.
Sám jsem dříve řešil, že absolutně nezapadám a jsem jiný než ostatní. Kdybych už v té době na Tebe narazil, co bys mi k tomu řekla? Jak se s „jinakostí“ vyrovnat?
Pro mě bylo v téhle souvislosti důležité uvědomění, že pokud chci mít v životě podobně naladěné lidi, musím jim dovolit ukázat, jaká doopravdy jsem. Můžu se celý život snažit zapadnout, předstírat, že mě baví, to co lidi v mém okolí, skrývat svoje koníčky a pohled na svět, se kterým by někdo nemusel souhlasit. Ale co z toho ve výsledku budu mít? Zapadnu mezi skupinu lidí, ve které mi není dobře a „svoje“ lidi nikdy nepřitáhnu, protože navenek vysílám něco úplně jiného, než co mám uvnitř.
Jsi také lektorka meditací a pracuješ hodně s dechem. Jak správně dýchat a proč je to tak důležité?
Náš život začíná nádechem a končí výdechem. Podle jógové filozofie má každý z nás určitý počet nádechu a výdechů – jakmile je využijeme, přichází konec hry. To znamená, že čím pomaleji dýcháme, tím delší bude náš život. A něco na tom pravdy bude – když jsme ve stresu, dýcháme plytce a zrychleně. A všichni víme, že dlouhodobý stres je pro naše zdraví velkou hrozbou.
Za to, že většina z nás neumí správně dýchat může sedavý životní styl a s ním související špatné držení těla, nadmíra stresu, ale taky třeba těsné oblečení nebo to, že se snažíme zatahovat břicho, abychom vypadali štíhlejší. Nedovolujeme si tak plně se nadechnout, dýcháme plytce a zrychleně.
Správné dýchání je důležité zejména proto, aby se dobře okysličovala krev, tělem tak mohly putovat důležité živiny a současně aby mohly z těla odcházet toxiny. Zatímco při stresu je dech rychlý a plytký, tím že dech prohloubíme, mozku pošleme signál, že se může uvolnit. Naučit se správně dýchat nám tak může pomoct zklidnit se, zbavit nás nespavosti i návalů paniky.
Pro práci s dechem existuje hromada různých technik, zásadní je ale naučit se dýchání zpomalit, nádech vždy poslat až dolů do břicha a dýchat horizontálně, tedy nezvedat při nádechu ramena. Tenhle drobný pohyb totiž může být důvodem, proč cítíme v oblasti ramen a krku ztuhlost a bolest.
V pár svých článcích na svém blogu píšeš o psychosomatice, což je přímo zaměření naší Celostní medicíny. Jsou podle Tebe nemoci dědičné?
Myslím si, že genetika hraje při vzniku nemocí svou roli. Věřím ale tomu, že spíš než samotnou nemoc dědíme určitý myšlenkový vzorec nebo postoj k životu, který se jako nemoc ve výsledku projeví. Každá nemoc má svůj důvod a nezjeví se jen tak – i když to tak na okolí třeba působí. Možná se příliš obětujeme druhým a nedokážeme si sami říct o pomoc, možná se zuby nehty držíme toho, co bychom už měli pustit, možná v sobě dusíme silný pocit zlosti a křivdy – to všechno mohou být zděděné vzorce, které nakonec vyústí v nemoc. Jako by nám život chtěl říct „Zastav, takhle už dál ne.“
Souhlasíš s tím, že jsme za své zdraví sami zodpovědní?
Hodně se mluví o tom, jak stres negativně ovlivňuje naše zdraví a pro mnoho lidí je to něco hrozně abstraktního, až ezoterického. Myslím, že to tak je, protože lidé berou stres jen jako nepříjemný pocit, který cítí třeba, když je před nimi hodně práce nebo je čeká důležitá schůzka. Ale stres je v prvé řadě fyzický proces, který naše tělo připravuje k reakci „uteč, zaútoč nebo zmrzni“. Naše tělo potřebuje veškerou energii na boj s nebezpečím a utlumuje tak některé své běžné procesy (např. se při stresu zpomaluje trávení). Současně je v těle vyučován hormon korzitol, který při chronickém stresu může způsobovat vyšší zánětlivost v těle, oslabenou imunitu a s tím spojené další problémy. No a úplný malér to je v momentě, kdy stres dlouhodobě zůstává nahromaděný v těle (už jen tím, že si nedovolíme ze zlosti zakřičet nebo si říct o pomoc, když je toho na nás moc).
Na závěr by možná ještě pro naše čtenáře mohlo být úlevné slyšet, že vlastně vše, co prožíváme, je OK. Že není třeba se stylizovat do „falešné pozitivity,“ když nám zrovna není dobře. Jak vytěžit co nejvíce i z tzv. negativních nebo nepříjemných emocí? Jde si podle Tebe třeba vztek užít?
Za mě vede cesta právě přes to, že si vymažeme z hlavy, že jsou pozitivní a negativní emoce. Jinak se totiž těm negativním úzkostlivě vyhýbáme, ženeme za těmi pozitivními, a když zrovna odnikud zvenčí nepřichází, cítíme se mizerně. Jsem zastáncem toho, že každá emoce nám přináší nějakou informaci a zaslouží si, abychom ji procítili. Není důvod nepříjemné emoce jakkoliv „přebíjet“ pozitivním myšlením. Proč taky? Není škoda si užívat jen to „pozitivní“, když si můžeme užívat obojí? Dovolte si pořádně si pobrečet, zařvat si, zanadávat si. Jedině tak nepříjemné emoce nebudou zůstávat zahrabané ve vašem těle a nebudou nekontrolovaně vykukovat v těch nejnevhodnějších momentech a projevovat se i na našem fyzickém zdraví.