Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Psycholožku Alžbětu Protivanskou můžete znát z České televize, DVTV nebo TV Seznam. Má dar vysvětlovat věci do hloubky a zároveň jít přímo k podstatě. Miluje individuální psychoterapii i vedení kurzů, které mívá dlouho dopředu vyprodané. Alžběta v rozhovoru pro Celostní medicínu vysvětluje, jak se zbavit strachů a pocitů samoty a zažívat „štěstí, které neodejde“.
Alžběta Protivanská vychází z psychoterapie a neuropsychologie, a kombinuje tyto poznatky a techniky s buddhistickou filozofií. Na Alžbětě obdivuji, jak vše dokáže podat velmi logicky a srozumitelně – jak umí s lehkostí odít do slov i to, o čem vlastně mluvit ani nelze…
Alžběto, v čem vy osobně vidíte smysl života? To nejdůležitější, na co se zaměřit…
„Buddha v podstatě kdysi řekl: „Sedněte si na zadek a zbavte se všeho, co nejste. A jestliže to můžete pozorovat a jestli se to mění, pořád to nemůžete být vy.“ Ptali se ho: „Co tedy jsme?“ A on na to nikdy neodpověděl. Protože věděl, že z něčeho takového by lidi udělali modlu.
Když tímto strávíme dostatečně dlouhou dobu, tak zjistíme, že jediné, co se nemění, je pocit “Já jsem”. Zůstane jen absolutní úžas a schopnost se podívat zcela na všechno jen s láskou.
A pak se můžeme začít znovu ptát: „Co to vlastně znamená, milovat?“ Jestliže milovat znamená bezpodmínečně a moudře věnovat stabilní péči, dojde mnoho lidí k tomu, že nemiluje samo sebe. A tohle je moment, u kterého začínám s většinou klientů – u sebelásky. Co vlastně sebeláska znamená. Když začnete bez podmínek milovat sám sebe, tak se před vámi svět otevře. Zjistíte, že nejste nijak oddělení od nikoho a ničeho. Právě láska k sobě vám umožňuje vytvořit svět, který vám bude dávat smysl. Dokud nemáme lásku sami k sobě a nevnímáme důležitost pomoci i ostatním bytostem, tak jsme smysl ještě nenašli.“
A jak můžeme tuto lásku k sobě rozvinout? Co byste poradila například člověku, který je totálně naštvaný na celý svět i na Boha? Čím má začít?
 |
„Když se narodí nová bytost, tak místo, abychom jí řekli: „Vítej! Hrajeme tady podle určitých pravidel a ty si můžeš vybrat, jestli je budeš dodržovat, a třeba jednou, až je dobře pochopíš, tak si můžeš vytvořit pravidla vlastní“, tak děláme, jakoby ta pravidla byla opravdu realitou našeho života. A podle toho, jak moc máme rádi sami sebe, tak takovou míru lásky jsme schopní této vyrůstající bytosti dát.
Pokud nejsme schopní dát lásku sobě, tak se taková bytost dozví věci jako „Svět je plný hladových vlků“, „Nikdy nebojuj sám“, „Život je zlý“, „Bez práce nejsou koláče“ a podobně. Začneme jí předávat pravidla o světě, který je plný strachu. Tato pravidla si během vývoje sami vnutíme. To, co bylo opakovaným hlasem táty nebo mámy, se nakonec stane naším vnitřním hlasem. Automaticky pak předpokládáme, že ten vnitřní hlas v hlavě je náš. |
Právě vnitřní přesvědčení, naše vnitřní filtry, nám znemožňují mít sami sebe opravdu rádi.
Naše vlastní myšlenky nám začnou vyčítat: „Pořád jsi ještě nebyl cvičit,“ „Zase stojíš u lednice a říkáš si, co si dáš,“ „Včera jsi zase šel spát pozdě,“ „Nejsi schopen navázat ani normální vztahy.“ Jsou to ty hlasy, které nás začnou vnitřně brzdit.
A jsou to ty samé hlasy, které nám začnou říkat věci jako „Jsi jediný, kdo to nezvládá,“ „Podívej se, vždyť ostatní to zvládají dobře,“ „Třeba jsi zrovna ty, kdo umře sám a bez peněz a nezvládne to.“
Jestliže jsou takové myšlenky silné, rozumím té naštvanosti na Boha a na všechno: „Proč zrovna já?“ „Co jsem komu provedl?“ „Vždyť jsem nikomu nic neudělal!“, Štve mě život!“ „Štvou mě lidi!“.
Když začneme pátrat po pocitu lásky, který tady je a nikam neodchází, tak se dostaneme do prostoru mezi myšlenkami – do meditace. Pak přijdeme na to, že v prostoru bytí, který nikam nesměřuje a jenom je, můžeme získat absolutní prožitek klidu, lásky a vděčnosti.
„Zjistíme, že nejsme žádným způsobem od světa/Boha/Zdroje/síly oddělení. My jsme tou silou.“
Dá se tedy říci, že překážkou v sebelásce jsou filtry a naše vnitřní programy?
„Ano. A když uděláte krok dál, tak zjistíte, že největší překážkou v sebelásce je víra v to, že má mysl pravdu. Takže to, co můžeme udělat, je pozorovat vlastní mysl. A uvědomit si, že nejsme ani svou myslí, ani svým tělem. Protože obojí můžeme pozorovat. Prvním krokem je tedy uvědomit si, že jsem stále já, kdo to pozoruje. Druhým krokem je mít dostatečně dobrou pozornost na to, aby mi ani myšlenka ani tělesný pocit nedokázaly vnutit, že jsou pravdivé. Ve chvíli, kdy mám takto dobře vyvinutou pozornost, tak ji dokážu udržet i mezi myšlenkami.“
Alžběto, jak to vlastně vypadá, když se člověk za myšlenky dostane?
„Meditace se stane sama ve chvíli, kdy o ni přestaneme usilovat.“To je myšlenková smyčka zen-buddhismu, kde žákům říkají: ,,O nic se nesnažte, o nic neusilujte, jen pozorujte, co je.” Načež si žák dříve či později všimne, že se snaží nesnažit. Takže i to, že se snažím se nesnažit, se dá pozorovat (smích) a mění se to. Najednou zůstane jenom „JÁ JSEM“. A s ním hluboký pocit bezpečí, který hodně lidí ucítí na hrudníku nebo na solaru. Také vás může brnět celé tělo. Nebo můžete ztrácet kontury těla. Nebo budete mít pocit, že se vaše tělo pohybuje. Nebo že se vám točí hlava. To všechno je v pořádku a dá se to jenom pozorovat. Co postupně zůstává, je pocit stálé lásky a jistoty. Mysl je meditací zpochybněná. Protože ve skutečnosti, mysl a pocity v těle, to jsou jenom přicházející a odcházející dojmy.
Buddha nám předal meditaci Vipassana – v překladu “vidět věci, jaké opravdu jsou”. Znamená to dostat se do fáze, kdy už nás neovládají iluze a vše vidíme jasně. Pak mohou přicházet informace, prozření a hluboké pravdy o tom, co žijeme.“
Pokračování rozhovoru příště.
Webová stránka Alžběty Protivanské: https://www.alzbetaprotivanska.cz/
Celková nabídka knih.