Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Mezinárodní den rodin připadá na 15. květen. Již tuto sobotu začíná každoroční Týden pro rodinu, jehož letošním mottem je „Čas být spolu.“ S ředitelkou hodonínského Centra pro rodinu, paní Lucií Ambrozkovou, si u této příležitosti povídám o tom, proč je rodina v dnešní době v krizi a co dělat pro to, aby naše manželství byla zdravá a naplněná.
Paní ředitelko, co vy osobně považujete za největší problém rodin dneška? S jakými problémy se ve vašem Centru pro rodinu nejvíce setkáváte?
„Dnešní doba upřednostňuje jednotlivce. Upřednostňuje jeho štěstí, jeho spokojenost, jeho životní plány. Slyšíme to ze všech stran: „Kup si to. Zasloužíš si to. Máš na to nárok.“
Lidé si neuvědomují, že druhý člověk tady není od toho, aby nás činil šťastným. Ve vztahu bych měla být proto, že chci činit šťastným toho druhého. Nemohu jít do vztahu s tím, aby mi druhý splnil všechna přání, která mám, že je to jeho odpovědnost. Tak to není.
Lidé jsou také vedeni k tomu, aby když se jim nedostává štěstí v jednom vztahu, aby ho ukončili a zkusili štěstí jinde. Takto těkají a nikdy nevybudují hluboký, perspektivní vztah.“
Někdo by mohl vaše slova pochopit tak, že pro druhého máme dělat první poslední a na sebe úplně zapomínat…
„Určitě se nemáme rozdat do úplného sebezničení. Ideální je rovnováha. Každý člověk by měl být zároveň příjemcem a zároveň dárcem. Lidé mají ale v intimních vztazích tendenci jít do extrémů: „Jsem tady a ty mě čiň šťastným. Dělej všechno, co potřebuji. Já chci toto a ty máš povinnost to pro mě udělat.“ Sobecky vyžaduji od partnera, aby je naplnil. A druhý extrém je, že naopak nemyslíte na sebe a děláte vše jen pro to, aby byl váš partner šťastný – jdete proti svému vlastnímu já jen proto, že druhý to potřebuje. Měli bychom být schopní přijímat i dávat.
Lidé si často ve vztahu představují, že toho druhého nějak změní. Že když přečtou pár knih nebo půjdou na pár kurzů, tak že se naučí, jak z toho druhého udělat vysněného prince nebo princeznu. Že budou vědět, jak na něj, aby se změnil. Ale my můžeme změnit vždy jen sebe. Druhého nezměníme. Ideální se chovat tak, aby ten druhý měl důvod se změnit. Když mu budu často říkat, co má dělat, tak ho jenom naštvu.“
Dá se předpokládat, že tedy věříte na lásku na celý život…
„Rozhodně věřím. Často se setkávám se staršími páry, které říkají: „My už to nějak doklepeme.“ Mají vnitřní nastavení, že už nic nechtějí měnit. Těchto lidí je mi hrozně líto, protože každé manželství může být šťastné a naprosto naplňující. Ale je nutné něco do toho investovat.
Chtěla bych těmto lidem říct, že nezáleží, jestli už jsou spolu hrozně dlouho, jestli zažili třeba nevěru nebo partnerovu závislost. Každé manželství má totiž šanci být to nejkrásnější.“
Co by měli manželé konkrétně dělat, aby jejich manželství bylo šťastné?
„Všichni máme v sobě prázdnou nádobu, které můžeme říkat citová nádrž. Abychom se cítili šťastní, potřebujeme ji mít naplněnou. Nádoby si naplňujeme navzájem. Našim úkolem je tedy přispět k tomu, aby tuto citovou nádrž měl náš partner naplněnou. A naplňujeme ji tím, že mu naplňujeme jeho potřeby – potřebuje se cítit více milovaný, přijímaný, mít svoje místo.
A tím, že se snažíme naplňovat potřeby druhého a činíme ho šťastným, on zase může dávat nám. Když je náš protějšek citově vyprahlý, nemůžeme očekávat, že nás bude zahrnovat láskou.
Byl dělán rozsáhlý výzkum, jak se v potřebách lásky liší muži a ženy. Ženy potřebují hlavně pocit bezpečí, lásky a něhu. Že se o ně manžel stará a vydává se pro rodinu – že je pro něj rodina na prvním místě. S tím se může pojit pocit finančního zabezpečení, jistoty. A samozřejmě komunikace: mít v partnerovi člověka, který naslouchá a dokáže podpořit.
U muže je to trochu jiné. Muž potřebuje cítit, že si ho žena váží. Je pro něj velmi důležité pochvala. Do muže ty pochvaly padají někdy jak do studny. Není jich nikdy dost. Je mi hrozně líto, když žena říká: „Co bych mu říkala? Za co bych ho měla chválit? Vždyť nic pořádného neudělal!“ To je velká chyba. Pro muže je také velmi významný fyzický kontakt – je to způsob, jakým muž vnímá lásku a dává ji najevo.“
Co byste doporučila manželům, jejichž vztah je v krizi?
„Když se krize zvládne, může to být podnět k růstu a prohloubení vztahu. Tj. neříct si: „Jsme v krizi, už není jiné řešení a musíme od sebe odejít.“ To je taková ta mentalita moderní doby: ne spravovat, ale radši vyměňovat. Důležité je neztratit důvěru.
Často poradci radí zamyslet se nad tím, jaké to bylo, když vztah ještě fungoval. Pokud jsou děti, skoro vždy stojí za to na vztahu ještě pracovat. Ve vážných situacích bych určitě doporučila zajít do poradny. Nenechat to hnít a zametat to pod koberec.“
Tím se dostáváme k Centru pro rodinu. Jakou pomoc mohou od vás lidé očekávat?
„Na centru vycházíme z toho, že lidé jsou kompetentní žít životy podle svých představ. Takže je nechceme formovat do nějakého univerzálního modelu, který když budou praktikovat, tak budou šťastní. Snažíme se jim nabízet příležitosti, návody, podporu, aby našli svou vlastní cestu.
V našem hodonínském centru máme např. hernu, kam může maminka na rodičovské dovolené přijít s dítětem. Posedí na lavičce, seznámí se s jinou rodinou, pozná, že mají podobné problémy. Když se sem lidé navyknou chodit, tak se snadněji zapojí i do organizovanějších programů, kurzů. Nabízíme vztahové poradenství, mediace.
Mediace jsou úžasný nástroj, který se stále málo používá. Bohužel spíš přicházejí na řadu až ve chvílích, kdy je vztah „mrtvý“ a lidé řeší jen porozvodovou situaci. Přála bych si moc, aby k nám chodili předtím – kdy se dá manželství ještě zachránit. Dříve než jdou k soudu, než se rozvedou. Není pravda, že by už nebyla cesta zpátky, ale jakmile si lidé začnou ubližovat, je to velmi těžké.“
Můžeme-li být v závěru více osobní, čím byste řekla, že je výjimečná vaše rodina? Prozradíte nějaké rituály nebo něco, co děláte, čím se řídíte?
„Já jsem za svou rodinu hrozně vděčná. To, že máme pět dětí, je veliký dar. Nebyla jsem před manželstvím nastavená, že chci velkou rodinu, ale v manželství jsem názor změnila. Všechny děti jsou chtěné a plánované.
Co si myslím, že našim dětem pomáhá, tak že pro nás s manželem je náš vztah naprostou životní prioritou. Snažíme se nejlépe, jak umíme. A ono se to odráží na dětech. Říká se, že to nejlepší, co mohu udělat pro dítě, je milovat jeho maminku nebo tatínka. Vztah rodičů je základem pro rodinné štěstí. Velká rodina je fajn, že se tolik neřeší detailně každá hloupost. Děti jsou u nás od malička vedeny k dost velké samostatnosti. Dost rychle přebírají odpovědnost za různé věci a vyrůstají z nich dospělí, samostatní, odpovědní lidi.“
Můžete, prosím, na závěr ještě trochu rozvést, jak děti k té samostatnosti a odpovědnosti vést?
„Důležitá je důvěra v děti. Že když se na něčem domluvíme, tak to platí. Dávat co nejméně omezujících pravidel. Čím více omezujících pravidel vyhlásím, tím více je pak těžké je dodržet. Když je totiž nedodržuji, tak jsem dítěti velmi rychle pro smích. Dítě ví, že co rodič říká, nemyslí vážně. Takže, když si dáme jenom naprosto málo život zachraňujících pravidel a na nich trváme, je to mnohem snazší.
A dávat dětem svobodu přiměřenou jejich věku. Spolurozhodování. V tomto jsem se naučila od svého manžela dobrou fintu. Když se děti ptají, kdy se mají večer vrátit, zeptá se jich: „Jak to ty vidíš?“ Zjistili jsme, že nám kolikrát řeknou daleko mírnější variantu, než jakou jsme jim byli ochotni původně dovolit. Dítě má pak ale pocit, že se na tom dohodlo. Že to není nějaké direktivní nařízení.“
Paní ředitelko, moc vám děkuji za rozhovor.