Vždycky jsem byl zdráv

nemoc

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Systémy v rovnováze

Naše tělo je geniální. Vůbec si neuvědomujeme, jak dokonalé systémy v něm pracují. Jak jsou smysluplné a jak se řídí jasnými pravidly, která nelze v žádném případě obejít.

Naše tělo se dokáže vypořádat s ne-komfortem, stresem, adaptuje se na nově vzniklou situaci a za všech okolností má schopnost napravit to, co je poškozeno.

Na tělo působí různé faktory a každý jedinec má svůj práh citlivosti, s níž na ony faktory reaguje. A je logické, že záleží na tom, kolik stresových faktorů na tělo působí a jak efektivně se jich dokáže zbavit.

Všechny obranné, adaptační a detoxikační systémy musí být v rovnováze, záleží na tom, jaký je mezi nimi poměr. Když je všechno v pořádku, je naše tělo čisté a má vytvořeny všechny předpoklady k udržení ve stavu zdraví.

Pokud je tělo vystaveno velkým zátěžím, mnohým stresorům, pak obranný systém zpočátku náporu odolává, ale časem se vyčerpá, oslabí. A pokud v těle chybí některé základní látky – vitaminy, enzymy a detoxikační systém je přetížen, jistě si umíte představit, proč se potom se nenápadně objevují různorodé potíže.

Zpočátku se doutnající problém neprojevuje. Čím více zátěže působí, tím více člověk cítí, že něco není v pořádku. To již probíhá před-klinická fáze. Pokud v této fázi navštívíte svého lékaře, nic nezjistí, jeho vyšetřovací metody nic neobjeví.

Kapka přes práh

Jednoho dne však hladina zátěže splyne s prahem citlivosti. A od tohoto okamžiku jakýkoliv další impuls, a může to být i maličkost, taková věc, která vám předtím nevadila, najednou způsobí, že pomyslná nádoba začne přetékat, a nyní již vidíte příznak. Mnohdy slýchám větu: „Vždy jsem byl zdráv, ale nyní se na mne valí mnohé potíže, na každém oddělení, kam přijdu, mi stanoví nějakou diagnózu. Od každého specialisty si odnáším recept s léky.“

Tento princip vám představuji záměrně, protože je častým tématem mnohých dotazů, které přicházejí do naší poradny.

Než budu pokračovat, vzpomenu na hektickou dobu po naší revoluci. Tehdy se v lékařských kruzích bouřlivě diskutovalo o tom, kterým směrem se bude naše zdravotnictví ubírat.

Zvolená varianta systému péče

Byly dvě varianty. První měla navazovat na systém z 1. republiky, kde hlavní prioritu péče nesl rodinný lékař, pacient zaplatil v hotovosti, pak šel do pojišťovny, a tam mu byly peníze vráceny. Postup vycházel z toho, že rodinný lékař má dosáhnout všeobecného vzdělání, má mít ordinaci tak vybavenou, aby byl schopen diagnostiky a malých zákroků. Pacienta posílá do nemocnice jen v těch těžkých či neodkladných případech.

Druhá varianta se týkala centralizace směrem na klinická pracoviště se specialisty a praktický lékař má zastávat práci první linie a vše odborné posílat specialistům a do nemocnic.

Téma bylo velmi složité a zde jsem to popsal zjednodušeně, ale podstatné je, že byla zvolena ta druhá varianta.

Praktický lékař při ní má být koordinátorem. Pracuje s pacientem, zná jeho anamnézu, objektivní stav, a když potřebuje, odesílá ho ke specialistům, do laboratoře, na různá vyšetření. Díky vymoženostem moderní techniky specialistů si tvoří mozaiku informací a na jejím základě sestavuje léčebný plán. Pacienta sám léčí, sleduje ho, radí mu. Prioritní nemusí být to, co předepíše specialista, a má brát vhled na celkovou situaci.

Nový stres-faktor

A jak čas ukázal, zvolená varianta postupně získala současnou podobu, realitu, na niž si už stěžuje velká část lidí, nespokojených s řešením svého problému. Jejich praktický lékař není jejich rodinným lékařem, rozbor situace není prováděn, většinou je indikován lék podle popisu příznaku a s cílem zmírnit bolest či projev nemoci = následku. Neboť cesta vyšetřování se jeví jako hodně komplikovaná, lékař nemá podmínky, aby si vyšetření provedl sám, je připoután k počítači při vyřizování bujné administrativy. Je předlouhá čekací doba ke specialistovi, na výsledek z laboratoře je nutno počkat různě dlouhou dobu. Výsledkem je, že se léčení nedaří.

Prodlužuje se doba léčení, o vyléčení zde není řeč. Narůstá nespokojenost jak ze strany pacienta, tak ze strany lékaře, kterému se pacient stále vrací, protože jeho problém neustupuje.

Ve své podstatě je to jen další stresový faktor, který splývá s jeho výše popsaným prahem citlivosti.

Toť z výpovědí lidí, kteří navštěvují naši poradnu, lidí, kteří žijí v tomto systému a očekávají, že jejich problém za ně vyřeší lék, lékař či systém.

Procenta toho, co může pro pacienta udělat systém, jsou ale mnohem menší než procenta toho, co má udělat pacient sám. Nikdo za něj neodvrátí jeho stresové situace, které splývají s jeho prahem citlivosti. A tak může jen vzpomínat, jak býval vždy zdráv.