Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Pokud není zdravé tělo, nejsou zdravé ani myšlenky a jsme náchylnější ke strachu. Dovolíme-li si k sobě pustit a zpracovat svou bolest, můžeme se stát novou, posílenější verzí sebe sama. To jsou jen některé z mnoha myšlenek neortodoxní, inovátorské umělkyně Sabiny Dos, se kterou po delší době přinášíme rozhovor. Řeč bude o netradiční formě terapie a umění – tvorbě odlitků. A také o tom, jak zevnitř i navenek jiskřit a zářit – o bytí v raketě.
O své tvorbě Sabina Dos říká: „Inspirace se mi zjevuje v myšlenkách v podobě obrazců, barev, čísel, vůní nebo materiálů. V daných tématech se nebojím projevit určitou hloubkou a kontroverznost.“ První rozhovor se Sabinou pro Celostní medicínu z února 2020 najdete zde.
Sabino, jak Vás vůbec napadlo dělat odlitky neboli bodycasting? Jak k tomu došlo?
Přesně si vybavuji ten moment: Byl březen letošního roku. Seděla jsem doma na posteli. A najednou se mi ukázaly tři pilíře, o nichž jsem už delší dobu přemýšlela, že bych je chtěla přidat do své tvorby: šperky, hadí projekt, a právě odlitky nebo nějaké sošky.
A pak jsem si vzpomněla na svou vizi, že když jsem byla malá, tak se mě někdo zeptal: „když zemřeš, tak budeš chtít být zahrabaná do země, nebo zpopelněná?“ A už tehdy mi ty dvě možnosti přišly omezující. Cítila jsem, že bych chtěla svou tělesnou schránku uchovat, aby vypadala jako živá navždy. Chtěla jsem, aby moje tělo bylo možné zakonzervovat. Aby vzniklo mauzoleum, kam se budou moci budoucí generace chodit koukat a dívat, jak předci vypadali – líbilo by se mi, kdyby byli úplně identičtí. A jak šel čas, tak jsem nad tím přemýšlela, pokračovala v sochách a až pak mě náhle napadlo, že by mohl jít udělat ten odlitek. Vždy jsem si moc přála vidět sebe pohledem další osoby. Narazila jsem na pár uměleckých studií v Británii a v Americe, kde dělali odlitky regulérních lidských těl, začala jsem ty postupy studovat a netrvalo dlouho, už jsem mohla vytvářet vlastní odlitky.
Když za Vámi člověk na odlévání přijde, tak co může očekávat?
Spíše se mě lidé ptají, jaký to je pocit. A já nejčastěji říkám, že to je, jako kdyby se člověk svlékl z kůže. To je nejčastější popis, jaký od lidí slyším. Ale samozřejmě, je na každém, co chce zažít. Kdo si chce přijít pro zážitek a zažít nějakou legraci, tak to tam má. Kdo chce zažít hlubší terapii, tak to tam má. A kdo je zvědavý, tak to tam má taky – pak se jeho zvědavost může přetavit buď v zážitek, nebo se třeba otevře téma, které mu pomůže něco rozlišit. Nebo si člověk prostě zkusí, co to znamená, nechat se odlít.
Jde o úplně unikátní a novou věc. Cítím, že jsem první člověk, kdo spojuje odlévání zároveň s terapií, a jsem zvědavá, jak to půjde. Každopádně při odlévání rozhodně zažijete něco, co jste nikdy nezažili a co je neopakovatelné.
Z možných účinků mě v rámci Celostní medicíny nejvíce zaujaly ty terapeutické benefity…
Je to obvykle intimní věc. Nejčastěji odlévám ženská torza. Obvykle se s člověkem dopředu neznám. Celý proces musí probíhat v bezpečném prostředí, aby klient věděl, že se může otevřít a může mi věřit. Během krátkého časového úseku si musíme vytvořit určitý vztah, aby odlévání mohlo vzniknout. Mám zřejmě samovolnou schopnost, že se mně lidé – i v běžném životě – sami začnou svěřovat, což někdy končí slzami: „to jsem ještě nikomu neřekl; nevím, proč vám to říkám, když vás vlastně neznám“.
Na začátku tedy zjistím, proč daný člověk přišel, a co od odlévání očekává. A mnohdy již přirozenou konverzací přijdeme na to, že třeba řeší určité téma. Já si to vyslechnu a buď pokračujeme tak, že se na to zaměříme – že v průběhu odlévání bude pozornost směřovat do daného místa, řekněme třeba do vaječníku, kde má daná žena například už nějaký čas bolesti a chtěla by zjistit, proč to tak je.
Nebo to necháme plynout a uvidí se, co se bude dít. Právě tímto, svým nevinným způsobem, se lidé paradoxně začínají též emočně otevírat a začínají se dít zajímavé věci. Během ticha a meditace, kdy se čeká, až já vytvořím formu, ze které se vytváří odlitek, klientům dochází určité věci a spouští se emoce. Nebo se to děje, když odlévací hmotu z lidí sundávám. A někdy také v momentě, kdy už je odlitek hotový. To se mi stalo nedávno: Odjela jsem na pár dní pryč, a pak jsem se ke svému odlitku vrátila. A on byl jasně jakoby laserem oříznutý v bodě, jak podle pravítka – od krku přes srdce, játra, až k vaječníkům. Koukala jsem na to a říkala si, že si nemohu dovolit, aby se mi můj klient takto rozpadl pod rukama. Věděla jsem, že buď musím zasáhnout a začít to dávat dohromady, anebo to té klientce říci. Takže se tam tloukly tyto dva záměry. A v ten moment mi od ní přišla zpráva s otázkou, jak to vypadá s tím odlitkem. To bylo velmi silné propojení! Povídám jí, co se stalo a ona: „Dobře, já bych se zítra chtěla podívat, rozhodnu se na místě.“ Přišla a byla u mě tři hodiny, klekla si k odlitku a začala mi vyprávět svůj příběh: že si díky jednomu vztahu v minulosti nechala podkopat svou sebehodnotu a měla zlost, která se psychosomaticky manifestovala v oblasti jater a dotklo se to i vaječníku. Bylo to velice emoční a ve výsledku mi dala svolení, abych ji dala dohromady. Byl to velice pomalý, detailní a chirurgický proces. Šlo o to, aby převzala odpovědnost a uvědomila si, že je vždy jen na nás, jak se s bolestí, kterou v životě zažijeme, vypořádáme. Jestli ji s sebou budeme pořád tahat jako pomyslný vozíček našich bolestí, anebo nás to posílí – vytvoříme z toho naší posílenou součást –, a pak vstaneme z ohně jako Fénix.
A protože to bylo spojeno s ženskostí a zemitostí, tak jsem pak na tuto sochu nanesla i hlínu a kameny, takže tam byl i element země. Dala jsem tam zlatou barvu jako znak ohně, toho Fénixe. Pak za mnou tato žena přišla za dva měsíce i se svým partnerem a byl to opět hodně silný okamžik pro mě jakožto pozorovatele, jak partner vedle ní seděl jako podpora. Ona mezitím přijala bolestivé věci z minulosti za své, a jede v životě dál. Ví, co zažila a je si teď jistá, kdo je a co může nabídnout.
Slyšel jsem, jak jste jednou při odlévání komunikovala s ještě nenarozeným dítětem. Chcete se o to s našimi čtenáři také podělit?
To bylo také hodně silné. Svým způsobem šlo u klientky o počátek těhotenství. Cítila jsem, že mám více komunikovat a empaticky naslouchat i dítěti uvnitř té ženy. Cítila jsem volání ze strany dítěte, že chce být slyšeno a viděno. V průběhu odlévání jsem proto tím směrem dávala pozornost. Byl to velice silný proces, během kterého omdlela, bylo třeba tedy zasáhnout, postarat se o ni. Dala jsem jí masáž, a následně mi na nějaký čas usnula. A v určitém momentě jsem musela zasáhnout. Začala jsem ženě masírovat akupresurní body. Povídali jsme si, úplně mi tam usnula. Odlití byla opravdu síla. Něco jako mezi nebem a zemí, co nedokážu zpětně popsat, ale vím, že ke komunikaci s dítětem tam došlo. Věděla jsem, že musím dodržet respekt k tomu, že jakékoliv další rozhodnutí je záležitostí mezi dítětem a matkou. Že já jsem tam jenom jako kanál komunikace, prostředník. Bylo pro mě zajímavé vidět, že to může mít až takovou sílu. Samozřejmě, že racionální mysl mohla říct, že to bylo tím, že ta žena mohla mít nízkou hladinu cukru v krvi. Ale viděla jsem, že dítě chce, aby bylo přijato, že má vlastní načasování – že ví nejlépe, co a jak. Že chce být jenom v respektu. Tento příběh pokračuje dál a já jsem měla tu čest zakonzervovat příběh té ženy právě v onom osudovém okamžiku – v odlitku to zůstane již navždy zachyceno.
Sabino, Vy jste především také malířka. Můžeme Vás aktuálně vidět na nějaké výstavě? Jaké máte další umělecké plány do budoucna?
Hledám prostory na výstavu, kterou bych chtěla nazvat ROZKVĚT. Protože vnímám, že má loňská první výstava Počátek byl opravdový počátek v mnoha směrech a rozkvět je další etapa nejen v mém životě, ale i v tvorbě. Chtěla bych tam v ní zakomponovat nejen obrazy, ale i odlitky. Hodně nyní kombinuji právě i odlitky s obrazy. Protože vnímám, že působí moc hezky, když se krása lidského těla kombinuje s jemnou abstrakcí a nádhernými barevnými tóny.
A když bych v budoucnu uvažovala úplně megalomansky, jak je pro mě typické, tak bych chtěla mít výstavu, kde by byly přímo zážitkové místnosti, které by oslovovaly všechny naše smysly. Detaily si nechám zatím pro sebe, vše je v procesu.
Obraťme ještě trochu list. Nedávno jste v rozhovoru pro YouTube kanál Skutečný život mluvila o konceptu „bytí v raketě“. Mohla byste pro čtenáře, kteří rozhovor neviděli, koncept rakety osvětlit?
Vidím, že to začíná být pomalu pojem 🙂 Jak je kineziologie, tak za chvíli bude asi. „Bytí v raketě“. Vzniklo to dost spontánně v období výstavy Počátek. Jely jsme s kamarádkami v autě, cítila jsem se naplněná a říkala, že žijeme proto, abychom se třpytili, abychom jiskřili, zářili – abychom frčeli, jak v nějaké raketě. Chytlo se to, a od té doby jsme to začali hodně užívat. Je to slovní spojení, které vyjadřuje to, že můžeme vzít život do svých rukou. V důvěře vzlétnout k nebesům bez železné koule na noze. Zářit a letět.
V každé etapě svého života můžeme vytvořit raketu, jakou chceme. Můžeme různě přestupovat. Mně se líbilo pojetí, že je v tom konceptu spojena hmota s nějakou nebeskostí a technikálií. Ráda říkám: „Teď jsem v raketě, ve které to fičí.“ Ve zkratce je to o tom, že čas se zrychluje a vše je relativní. Jednou má den 24 hodin; někdy to vypadá, že má dvě hodiny a někdy nám to přijde, že má 20 let. To je ta změna, kdy měníme svou posádku, svůj dopravní prostředek a posouváme se ve svém vědomí, s různými kvalitami a energiemi.
Jak se má běžný člověk, třeba unavený, do takové rakety dostat?
Jsou dny, kdy jsme na dně a jsou dny, kdy jsme veselí a plní euforie, a je to v pořádku. To, že jsme někdy na dně, nás může obrovsky posílit, a pak dokážeme ještě mnohem lepší věci. S raketou si klidně můžeme hrát zprvu jenom v hlavě. Například před spaním: Jenom si představit, jak by ta raketa vypadala, jakou rychlostí by jela, kam bych s ní jel, a co vlastně v životě chci. Vlastně si s tím začít jenom hrát. A ono se to začne nabalovat. Člověk začne být více hravý ve své mysli a když nic, tak nakrmí alespoň své vnitřní dítě.
Z Vás jde obrovská energie. Měli jsme spolu první rozhovor těsně před vypuknutím celého toho šílenství covidu-19. Tak se na závěr zeptám, jak jste to celé prožívala a zvládala?
No právě asi jenom díky té raketě. Měla jsem pocit, že přede mnou se vytvořil nějaký film, který jede a říkala jsem si: „Co tohle je za scénář?“ Do poslední chvíle jsem si říkala, že to není možné. Pořád jsem myslela, že jsme si vzali z historie nějaké ponaučení, a že to nenecháme takto dojít. Sama jsem zažívala obrovskou transformaci, čištění šlo až do fyzického těla. Hodně jsem pracovala, ale v širší rovině vnímám, že to dokázalo něco, co se do té doby zdálo jako nemožné – lidé se museli zastavit a zhodnotit celý svůj život. Protože jakmile se člověk zastaví, vidí do svého nitra. Ozřejmí se mu bolesti, které celou dobu přehlížel. Tato doba nás donutila vidět i nepříjemné věci, které bychom donekonečna oddalovali. V neposlední řadě to poukázalo to na to, že ať se děje, co se děje, číslo jedna je si udržovat co největší možné zdraví, silnou imunitu, a ta se buduje dlouhodobě. Jednou pilulkou nebo nějakou jednorázovou akcí si tohle určitě nevybudujeme. Protože když je zdravý jedinec, může být i zdravá společnost. Pokud tělo není zdravé, tak nejsou zdravé ani myšlenky, a pak mnohdy fungujeme na úrovni strachu a jsme snadno zmanipulovatelní. Jako lidé bychom měli držet pohromadě, a ne se rozdělovat na nějaké dva tábory. Jde o to táhnout za jeden provaz a držet při sobě.
Sabino, moc Vám děkuji za rozhovor.
Webová stránka Sabiny Dos: www.sabinados.com
Jiří Hamerský