Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Auto-protilátky jsou imunoglobuliny, které putují tělem a za určitých okolností napadají vlastní tkáně. Mohou napadat buňky, některé součásti buněk nebo jejich produkty. Některé auto-protilátky rozeznávají jen určité struktury jistých orgánů, to jsou orgánově specifické auto-protilátky. Jiné zase reagují s různými součástmi buněk nebo mimo-buněčného prostoru bez ohledu na to, ze kterého orgánu pocházejí.
Nález auto-protilátek je většinou signálem autoimunitního onemocnění a jejich určení může mít cenu v diagnostice, v odhadu prognózy, určení podtypu nemoci či hodnocení aktivity. Vždy je ovšem nutné hodnotit význam pozitivního nálezu v komplexu klinických projevů nemoci. Auto-protilátky můžeme totiž také najít i při užívání některých léků, u chronických jaterních onemocnění, u chronických infekcí, chronických plicních nemocí, malignit, u endokrinních a krevních onemocnění. Mohou se vyskytnout samostatně, ale většinou se objevuje několik auto-protilátek současně.
Auto-protilátky mají své zvláštní označení, například anti-dsDNA. Jejich nález pak prozrazuje, že útočí proti dvou-vláknové DNA, a je nutno myslet na systémový lupus erythematodes nebo postižení ledvin. Pokud se najdou auto-protilátky, které reagují na tzv. Fc části molekuly imunoglobulinu G, je nutno pomýšlet na revmatoidní artritidu… a podobně.
Laboratorní diagnostika je dnes na vysoké úrovni, dokážeme popsat auto-protilátky, pojmenovat nemoc, stanovit diagnózu. To je jistě pokrok, jenže v medicíně, kde hledáme příčiny, to nestačí, protože vytvořené auto-protilátky jsou již ve svém principu následkem, jsou zmatenou reakcí obranného systému. Takže stanovení auto-protilátek a určení diagnózy stále ještě neznamená určení příčiny. A pochopitelně, pokud není určena skutečná příčina, nelze ani očekávat efektivní léčbu.