Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Před několika lety jsem dostala nevyžádaný e-mail „Paradoxy dnešní doby“ – zamyšlení o dnešním světě, o tom, jak žijeme a jak složitě někdy řešíme problémy… Na rozdíl od jiných podobných jsem ho hned nevymazala. Při přípravě podkladů pro napsání tohoto článku jsem si na jeden paradox vzpomněla. „Máme mnoho diagnóz, ale málo zdravého rozumu…“ A já jen dodávám, že praxe často ukazuje, že to tak doopravdy je.
ODLIŠNÉ SOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ A KOMUNIKACE
Občas se ve své poradenské praxi potkávám s dětmi, u kterých byla diagnostikována některá porucha autistického spektra (dále PAS). Pár let také znám chlapce s diagnózou Aspergerův syndrom. Realizovali jsme spolu prevenci rozvoje poruch učení, které se v jeho rodině vyskytují, to se podařilo. Je trochu jiný v chování a prožívání. Už od druhého ročníku základní školy chodí do astronomického kroužku se středoškoláky. Třeba z něj bude další Einstein, ten měl v dětství podobné „problémy“, vynálezci to tak mívají….
Projevy poruch autistického spektra můžeme charakterizovat především narušením sociální integrace, komunikace a hry, omezeným stereotypním chováním a zájmy. Přibližně 2/3 postižených mají nějaký stupeň mentální retardace. Na rozdíl od jiných vývojových poruch je společným jmenovatelem všech poruch autistického spektra hlubší narušení v oblasti sociální interakce a komunikace, než by odpovídalo celkovému nadání dítěte. Některé projevy PAS věkem mizí, jiné se zase mohou objevit. Bývají patrné už v raném věku dítěte, ale v některých projevech přetrvávají celoživotně. Někteří dospělí jedinci s PAS mohou žít normální pracovní i rodinný život, vystudují i vysokou školu, jiní se závažnějším stupněm postižení nejsou schopni samostatného života a potřebují celoživotní asistenci.
Četnost výskytu PAS se neustále zvyšuje. V roce 1966 bylo 4,5 případů na 10 000 dětí. V roce 1992 počet případů autismu vzrostl na 19 dětí z 10 000. Podle výzkumu CDC (Centers for Disease Control and Preventive) z roku 2010 je četnost výskytu autismu 0,9 %, což znamená, že každé 110. dítě trpí nějakou poruchou autistického spektra. Podle nejnovějších údajů je nějakou formou autismu postiženo 1 z 68 dětí. Autismus se vyskytuje třikrát až čtyřikrát častěji u chlapců než u dívek. To je ale stejné i u jiných vývojových poruch (např. u ADHD). Profesor Matějček to vysvětloval větší citlivostí mozku chlapců k zátěžovým vlivům během prenatálního období.
PROČ DĚTÍ S AUTISMEM PŘIBÝVÁ?
Z počátku byl autismus považován za důsledek necitlivé výchovy emocionálně chladných matek, později se zájem odborníků soustředil na výzkum dědičných vlivů. I když se často uvádí, že je to genově podmíněné psychiatrické onemocnění, že jsou poruchy PAS vrozené a že jsou způsobeny narušeným vývojem centrální nervové soustavy, přesný mechanismus vzniku tohoto narušení je stále neznámý. Existuje zatím jediná porucha autistického spektra, Rettův syndrom, která má prokázanou genetickou příčinu.
Autismus se určuje především posuzováním projevů jedince, škála příznaků je však velmi rozsáhlá. Část těchto testů sleduje i oblasti, které se objevují také u dalších dětských vývojových poruch (poruchy učení, logopedické vady, ADHD), a nejsou tedy pro autismus typické. Mohu zmínit například opožděný či nerovnoměrný pohybový vývoj dítěte začátkem života, se všemi neurovývojovými následky, různé poruchy vnímání a zpracování informací (deficity v dílčích funkcích). Kdyby se toto vše vzalo v úvahu, nemusely by některé diagnózy PAS existovat (např. atypický autismus), a počet dětí s poruchou PAS by se tak snížil. Lze předpokládat, že dnešní situaci přispěl americký manuál duševních nemocí, z kterého naše dětská psychiatrie při diagnostice autismu i např. ADHD vychází.
Chybí propojení jednotlivých vědních, a dokonce i lékařských oborů. Neberou se bohužel v úvahu následky stresových zátěží z období těhotenství i porodu, z dalšího období života, a s nimi související psychosomatické, neuropsychologické a neurovývojové změny. Ani státní poradenství (PPP) nebere v úvahu unilaterální činnost mozku, což je jeden z lehce odstranitelných problémů.
Dovolím si citovat, jak tuto situaci popsal v jednom rozhovoru náš známý a zkušený psychiatr Radkin Honzák:
„Je to známý indický příběh… Tři slepí zkoumají slona. Jeden mu sáhne na čumák a řekne, že je to měkké. Druhý mu sahá na kly a řekne, že je to tvrdé a ostré. Ten, co sáhne na nohu, říká zase něco jiného. Takhle při vší úctě vypadá dnešní věda. Pokud se shodneme na tom, že nám bio-psycho-socio-spirituální přístup vyhovuje, neznám jedinou vědu nebo vědce, který by to uměl pojmout v celku.“
(Poznámka autorky článku: Nebojte se spirituality, týká se to naší emocionální, podvědomé paměti, třeba i prožitků našich předků či našeho příchodu do života. Tomu už rozumí nové odvětví genetiky – epigenetika.)