Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
„Jdeme zpátky do lesů“, se jmenuje pěkná píseň českého písničkáře Pavla Lohonky Žalmana. „Z nablýskaných plesů, zpátky do lesů… my vyhnaní z ráje, kde není dost místa…, prý něco se chystá…“ Tak, co vy na to? Že by se „něco chystalo“? No, možná ano, ale v životě každého z nás. To, co si chystáme my sami, to se prostě stane… A také se v té písničce zpívá… „až přijde ten čas…“
Já se domnívám, že ČAS UŽ NASTAL! A možná, že včera už bylo pozdě… Další a velký podíl na „spratkovitosti“ dnešní generace je naše oddělení od přírody, od přirozeného běhu věcí, od počasí a roční doby. Řád věcí a pobyt v přírodě v nás vyvolává přijetí a opakující se cyklus ročních období respekt k přírodním zákonům.
V betonovém, asfaltovém a vydlážděném světě, ve světě klimatizovaných aut a bytů, v umělém prostředí osvětleného města můžeme mít dojem, že vše je snadné. Můžeme mít dojem, že nás nic nemůže ohrozit, když v bezpečném prostředí vybaveného supermarketu trávíme svůj volný čas a třeba už v říjnu se tam můžeme setkat s „vánoční pohodou“ na plakátech a s výzvami k dalšímu nakupování. Není divu, že pak, jak zpívá další český zpěvák Pepa Vojtek se svojí skupinou „Kabát“, „děti hledají na louce fialový krávy…“ Díky elektrickému proudu žijeme dlouho do noci a ráno, když je světlo, tak spíme. Neznáme slunce vycházet a nerespektujeme ticho tmavé noci. Náš život nemá přirozený řád, ale umělý, určovaný digitálními impulsy. V našich městech není nikdy tma, stále něco bliká a svítí a upozorňuje na sebe. Téměř nikdy nevidíme hvězdy, vlastně si na ně ani nevzpomeneme. Ani v našich domovech není nikdy tma a ticho, též stále něco bliká a svítí. Světélka monitorů, přehrávačů a hifi věží, bručení mrazáků, ledniček a vzduchovačů v akváriích, to vše ruší noční klid, svým věčným pohybem a umělým životem.
Považujeme to za normální… Zvykli jsme si, říkají někteří… Ano, zvykli, ale co tomu říká náš vnitřní svět? Na dětských setkáních v Roklince bývám překvapená, že některé děti nespaly nikdy venku v přírodě a neznají mnoho věcí v lese… Ale často ani dospělí. Anebo znají, a to je častější, a jsou dojati, že se s tím vším mohou zase setkat. Jsou šťastni, když vidí noční oblohu a slyší ticho v lese, protože ve svém běžném životě doma, na to prostě „nemají čas ani myšlenky“.
Nestěžuji si, rozumějte, bydlet ve městě a běžet ve střevíčkách v lednu, jen tak z metra do autobusu a pak šup do tepla, má něco do sebe… Ale o to více, pak potřebujeme udělat ve svém životě prostor pro něco jiného my sami, když nás k tomu život sám nenutí…
Není nic nádhernějšího než pobyt na vzduchu ve volné přírodě, v lese, či na louce, chvíle mezi stromy, kdy pozorujeme mravence či ostatní broučky a obyvatele přírodní říše. Není nic krásnějšího než jarní deštík, který nás zmáčí od hlavy až k patě a my pak v teple a suchu vzpomínáme na ten příjemný pocit… A co teprve sníh, který nám chroupá pod nohama a možná, že i mráz je přeci prima… i bouřka, i vítr, i slunce…
Někteří lidé vnímají přírodní jevy, jako například sněžení, mráz, déšť či vítr, dokonce i slunce, jako nepřátelské. Tolik jsme si zvykli na pohodlí a oddělení přírody od našeho života, že někdy máme dojem, že můžeme „poručit větru, dešti“ a tyto přírodní jevy vnímáme jako „zákon schválnosti“.
Ale ono to prostě jen všechno je… Nejraději bychom vše regulovali, ovládali a řídili. Třeba řeky, které dříve, když stoupla voda, protože více pršelo, vylily vodu proti proudu svých přítoků a tím se hladina zase srovnala. Dnes, z důvodu regulací a různých úprav to řeka nedokáže. Vylije se tedy tam, kde to jde. Nazýváme to pak přírodními katastrofami.
Nebudeme se pouštět do rozebírání přírodních úkazů a současných podmínek, ale vraťme se k člověku… Rozumějte, nehlásám – zpátky na stromy, ale hledám rovnováhu…
Tak třeba dnes. Byla jsem ráno na procházce s našimi „holkami“ fenkami. Bylo nádherné ráno. Je konec března a větve stromů byly obalené sněhem a mezi větvemi probleskovalo slunce. Zledovatělé cestičky mezi stromy se vinuly jako stříbrná nit. Bylo poměrně teplo a sníh rychle tál. Velké kapky padaly ze stromu. Občas mi nějaká spadla do vlasů, byla to legrace, jak byla velká a těžká. Zhluboka jsem dýchala, bylo už cítit jaro a byla to nádherná chvíle. No a jak tak jdu, ovčáci a pinďa Bubinka běhají kolem mě, na jedné z těch stříbrných cestiček potkávám kočárek. Tedy maminku, tlačící kočárek. Maminka měla na sobě teplou bundu, zapnutý límec až nahoru, kapuci a kolem krku omotanou šálu. Upoutalo mě, jak je zabezpečená… Trochu jsem si ji prohlédla. Zpod utažené kapuce jí koukal drátek, na uších měla tudíž sluchátka. Nepřítomný výraz v obličeji, monotónní strojové pohyby, tlačí kočár vpřed… Předpokládám, že v kočárku je dítě. No, nedivte se, kočár je totiž obalený jakýmsi igelitovým neoprenem, přetaženým přes střechu i přes otvor, který většinou bývá volný, kvůli kontaktu a asi i dýchání dítěte.
Zrovna je míjím, když jedna velká kapka spadla ze stromu, rovnou na střechu kočárku. Plácla na igelitovou střechu a rozstříkla se. Bleskurychle se vysunula ruka a znovu upravila neprodyšný igelit a pevněji zatáhla snad dýchací otvor zipem. Ba ne, pak si to rozmyslela a nechala škvírku. Starostlivá maminka… A dál tlačí kočárek tím nádherným ránem plným slunce a stříbrných kapek, veze svůj poklad, svoje malinké dítě, tou nepřízní počasí, ale zabezpečené a pečlivě uchráněné před tou „slotou“. Dál kráčí nedotčená tím ránem, ve své kapuci s drátkem. Vycházka splněna, možná si doma odškrtne poctivá maminka… Není nad procházky na čerstvém vzduchu. Neznamená to, že máte vyrazit v tričku s krátkým rukávem a tvářit se, že je všechno v pohodě… Rovnováha v našem konání je ale smysluplná.
Žádnou formou nenahradíme obsah. Jak často lze vidět, že nahrazujeme skutečné prožitky světem věcí. Vymýšlíme různé materiály, pomocí nichž se chceme dokonale zabezpečit proti přírodním vlivům, jen abychom byli uchráněni. Před čím??? Před nepohodou? Nebo před svými pocity a setkání se sebou? Před přírodou, před nebezpečím???
Tak třeba nedávno… Šla jsem si koupit nové pohorky. Chtěla jsem nějaké dobré, a protože jsem trochu ze staré školy, chtěla jsem původně kožené. Moji kluci si ze mě trochu utahovali a tak jsem si řekla, že to vyzkouším. Koupím si dobré boty z nějakého goratexového materiálu, prostě jdu do toho… Našla jsem luxusní obchod sportovních potřeb a koupila boty. Byly docela drahé, ale nevadilo mi to, rozhodla jsem se mít prostě dobré boty na výlety do přírody. Kráčela jsem k pokladně. Tam mě čekalo ještě překvapení. Paní prodavačka mi vysvětlila, že k botám ještě potřebuji za pět set korun ponožky a to nejen jedny. Jedny na zimu, jedny na léto a nevím jaké ještě. Bez těchto ponožek mi řekla, že to nebude fungovat… A ještě mi vysvětlila, že když si vezmu ponožky jiné, tak si odřu nohy a to by mi nedoporučovala. A péče o boty také nebyla jen tak a o ponožky už vůbec ne…
Rozumím, že svět dělá pokroky. Máme dnes jiné možnosti ve svém vybavení na různé aktivity a to je dobře. Troufáme si stále více a více. Máme dokonalé vybavení na vysokohorskou turistiku, na lyžování či jízdu na kole. Ale… Nestačila by někdy jen obyčejná procházka mezi stromy, či posezení u rybníka či u řeky? Anebo si jen tak vzít tepláky a tenisky a jít se proběhnout?
Najděte si čas na obyčejný pobyt v přírodě, nedovolte, aby příroda odešla z vašeho každodenního života… neboť je čas… Zpátky do lesů… Možná, něco se chystá…
Ukázka z knihy Spratek.
Knihy Zdeňky Jordánové Já řídím, Tvoje dítě jako šance pro tebe, Láska, Moje peníze, Muž nebo žena?, Souvislosti, Poznej svůj cíl a Cesta staletími naleznete v naší nabídce.