Zívání

Zívání můžeme označit jako neúmyslnou či mimovolní aktivitu, při které dochází k širokému otevírání úst a je doprovázena hlubokým vdechem. Podle výzkumů se zívání prokázalo již u jedenáctitýdenního plodu. U zívání však nejde pouze o pohyb úst, jak se na první pohled zdá. Jde o celou sérii svalových pohybů – vdechem se vzduch dostává do plic, ty se roztáhnou, břišní svaly se napnou a bránice se stlačí směrem dolu.

Nakonec výdechem se plíce opět dostanou do normálního objemu. Fyzická anebo psychická únava je spouštěčem, díky kterému dochází ke vzniku zívání, a to v důsledku nízkého svalového napětí a nesprávnému poměru dopaminu a serotoninu, které přenášejí nervové vzruchy v centrálním nervovém systému. Zívání tak dodá do krve více kyslíku a zároveň povzbudí vylučování serotonínu a sníží produkci dopaminu. Tuto hypotézu potvrzují i další teorie. Lidé trpící Parkinsonovou chorobou mají málo dopaminu a zjistilo se, že téměř vůbec nezívají. Naopak, lidé trpící depresemi, kteří užívají antidepresiva za účelem zvýšení hladiny serotoninu pak zívají mnohem více. Průměrné zívnutí trvá v průměru šest sekund. Srdeční rytmus se zvýší přibližně o třicet procent. Samotné zívání je velice „nakažlivé“. Víc než 55 procent lidí si zívne v krátké době poté, co vidí zívat někoho jiného. Dokonce i slepí lidé zívají víc po poslechnutí nahrávky, kde někdo zívá (třeba i z televizního pořadu, když slyší zvuky ve filmu). Taky již čtení o zívání způsobí, že se lidem chce zívnout. Taky již pomyšlení na zívání nám přivodí pocit, že se nám chce zívnout.

Tento fenomén se spojuje s únavou, stresem, přepracovanosti, nedostatkem stimulace a nudou. Jeho příčina však pořád není docela známa. Jedna z teorií říká, že je zívání způsobeno nedostatkem kyslíku. Jiná teorie však tvrdí opak. Ta říká, že zíváním se naopak kyslík z organismu při výdechu dostává ven. Jiná možná příčina je nervozita – zívání pomáhá organismu nabudit pozornost. Nedávné výzkumy ve Velké Británii zkoumající vliv schopnosti empatie a zívání byly uskutečněny mezi populací studentů. Hypotézou bylo, že nakažlivost zívání je důsledkem empatie. Když tedy vidíme zívat někoho na ulici, v dopravním prostředku nebo na pracovní poradě, podle této teorie si taky zívneme, protože se dokážeme empaticky vcítit, projevit pochopení a porozumění fyziologickému stavu zívajícího a jeho chování. Tato teorie byla potvrzena dalšími výzkumy, při kterých se zjistilo, že třeba děti s autismem si nezívnou, když vidí druhého člověka zívat. Vysvětluje se to právě nižší schopností empatie u osob s autismem. Další teorie se pokoušela vysvětlit zívání jako stabilizující proces snižování tlaku ve vnitřním uchu a bubínku. Autoři tak vysvětlují zívání třeba při letu v letadle, převýšení při vysokohorské túře, nebo taky třeba u blížící se bouře – tedy v situacích, kdy dochází ke změnám tlaku prostředí a tlaku ve vnitřním uchu.

Zívání se spojuje i s určitými pověrami. V tradičních kulturách se třeba věřilo, že je nevyhnutné si při zívání zakrývat ústa rukou, aby se tak zabránilo nechtěnému vypuzení duše z těla, která tak mohla velice snadno z těla uniknout. Řeci v starověkém Řecku věřili, že zívání není projevem nudy či únavy, ale že se duše člověka snaží dostat ven z těla, aby se tak mohla dostat k ostatním duším nebo bohům na Olympu. Podobné představy měli Mayové nebo jiné indiánské kmeny. Mayové se dále domnívali, že zívání je projevem nevědomých sexuálních tužeb. Pověry ohledně zívání v Latinské Americe, Východní Asii a Střední Africe taky říkají, že zívání u člověka znamená, že na něj někdo myslí, nebo o něm mluví  (v naší kultuře se to spojuje spíše se škytavkou).

Vědci se tedy ne zcela úplně vědí dohodnout, co zívání opravdu způsobuje a v čem nám konkrétně pomáhá. Je to nudou? Když však zívají i novorozeňata, či plod v prenatálním vývoji – tehdy se asi nedá říct, že by se již mohlo nudit. Když však zíváme, někdo z nás si zakryje rukou ústa – je to dáno konvencí a bontonem, nebo se bojí, že mu uletí duše?…

 

Zpět nahoru