Žít?

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Jeden z rodičů umírá, má vážné onemocnění. Je ošetřován na špičkovém pracovišti a dostává se mu té nejlepší péče. Prodělává nejmodernější program léčení. Přesto se nedaří a všechny ukazatele  nemoci naznačují, že se nezadržitelně blíží konec. Pacient se do sebe uzavírá, je bezmocný a tiše odchází. Členové rodiny zvyšují iniciativu všemi směry, aby se proces umírání zastavil. Hledají zázrak, hledají vyhlášené pracoviště, navštěvují léčitele…

V celostní medicíně si za jakékoliv situace položíme otázku: Co je příčinou tohoto stavu? Je dobře stanovena diagnóza? Popsaný stav je výslednicí různých životních událostí. Terapie se orientuje podle moderních vyšetřovacích metod a reaguje na probíhající příznak. Podle teorie by měla účinkovat, přesto se tak neděje. V takovém případě je nutno při stanovení diagnózy zmínit také psychický stav pacienta a je třeba citlivě vysledovat posloupnost vývoje jeho života. Často zjistíme, že tento člověk ztratil motivaci k životu. A vyjde najevo, že právě ti členové rodiny, kteří tolik usilují o jeho „ záchranu“, jsou příčinou jeho stavu, právě kvůli nim dotyčný již nechce žít. Nechce jim být na obtíž, nechce být na nich závislý, nechce být sám. Oni jsou totiž velmi zaměstnaní, poskytnou mu materiální zázemí, to ano, ale ve skutečnosti na něj nemají čas. Daný jedinec ztrácí zájem, nic ho nebaví, chce raději umřít. V jeho mysli se utvoří program odchodu, který vlastně brání uzdravení a působí proti vedené terapii.

Další osud léčení je tedy závislý na motivaci k životu. U člověka v pokročilém věku je složité hledat motivaci k životu, ale pokud ji nemá třeba v padesáti letech, zasluhuje si to hluboké zamyšlení. Při rozborech pacientů s nádory, s autoimunitními nemocemi a obecně s chronickými nemocemi se s fenoménem ztráty motivace poměrně často setkáváme. V dnešní době se tento jev zvyšuje v souvislosti s politickou situací, ztrátou perspektivy v zaměstnání, s vidinou nízkého důchodu, pozdějšího odchodu do důchodu. Podle výzkumů ruského lékařského odboru pro sledování nemocnosti byl zaznamenán nárůst sebevražd po rozpadu Sovětského svazu. A příčinu lékaři vidí právě ve ztrátě motivace a perspektivy. Byli udržováni v dlouholeté iluzi o skvělé budoucnosti a  nedokázali se pak s novou situací smířit.

Ale vraťme se k původnímu tématu. Léčba bude úspěšná pouze tehdy, pokud pacient sám projevuje zájem o vyléčení a nebojkotuje svou myslí léčbu!! Byla doba, kdy měl každý člověk svého faráře, ten jej provázel celým životem, všemi důležitými životními situacemi. Jemu se zpovídal, dostával od něj rozřešení, kněz mu pomáhal dodržovat desatero a také se s ním připravoval na odchod ze života. Když se jeho život naplnil, splnil si vše, co měl na tomto světě učinit, pak dostal poslední pomazání a s klidnou duší odešel. A jeho rodina to také tak chápala, je to životní cyklus, střídání generací.

Dnes tomu bývá jinak. Člověk nemá svého duchovního vůdce, je vlastně sám, tempo života je obrovské, fyzické síly jsou uměle bičovány k neustálému výkonu, na psychiku jsou kladeny až neuvěřitelné nároky. A když člověk „dohoří“, jeho příbuzní to nepřipouštějí a odchod ze života mu neumožňují, pokoušejí se o jeho prodlužování.

Porovnám tuto situaci s případy, kdy člověk pracoval, byl plný života a stále tvůrčí. Lidé, kteří jej znali, ho obdivovali za ten životní elán. On se nestrachoval o svůj důchod a nevadilo mu, že stále pracuje i v sedmdesáti letech. Pak náhle zemřel. Když uděláme rozbor jeho života, zjistíme, že si vše splnil, již neměl další motiv, proto odešel. Vyhnul se trápení s intenzivní nemocniční léčbou, ušetřil příbuzné od zbytečných iniciativ vynaložených k jeho případnému oživování. Lidé si jej pamatují v tom nejlepším světle.

Stanovení motivace k životu je nedílnou součástí správně stanovené diagnózy.