Ze starých herbářů – byliny prospěšné našemu zdraví

bylinky prospesne nasemu zdravi

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Jak praví staré přísloví: Není bylina, aby na něco nebyla. Zájem o léčivé rostliny (ale také o jiné léčivé látky z přírody) provází lidstvo odedávna. Aby lidé předali tyto informace široké veřejnosti (odborníci starých dob se o ně také zajímali, ale měli svoji vlastní literaturu, často dostupnou jen v cizích jazycích), zapisovali informace o účincích léčivých rostlin do knih, které často vycházely pokaždé znovu, jakmile dorostla nová generace léčitelů, bylinkářů, botaniků, mastičkářů, apatykářů, ale i vážených vědců.

První tištěný herbář, dílo Jana Černého, českobratrského lékaře, zvané „Knieha lekarska, kteraz slowe herbarz aneb zelinárz welmi uziteczna, z mnohých knieh latinských y zskutecznych pracuj wybrana”, bylo vytištěno v roce 1517 v Norimberku. Ostatně 16. století bylo dobou, kdy se herbáře těšily velké oblibě. Nejznámějším je u nás z té doby Matthioliho herbář („Herbář, jinak Bylinář velmi užitečný“), který vyšel v prvním českém překladu Tadeáše Hájka v Praze roku 1562.

Obliba starých herbářů přetrvala vlastně až dodnes. Před několika lety vyšla reedice Mattioliho herbáře a dodnes je velmi vyhledávaná a v antikvariátech ji můžete, pokud se vám to vůbec podaří, zakoupit za poměrně vysokou cenu.

Rád bych jako připomínku dob minulých zmínil několik herbářů a uvedl některé příklady z jejich stránek. Je ovšem třeba si uvědomit, že k různým informacím a také složení léčivých čajů je třeba přistupovat velmi kriticky. Mnohé z nich se jistě dají použít i nyní, ale řada z nich může být nevhodná. Proto k nim musíme přistupovat kriticky a vždy si vhodnost používání léčivých rostlin ověřit u lékaře, lékárníka nebo jiného odborníka, i s přihlédnutím ke svému zdravotnímu stavu a případně lékům, které užíváme. Rovněž nesmíme být na danou léčivou rostlinu alergičtí. Jako dobu jsem si vybral první polovinu 20. století, která je nám už přece jenom bližší.

Receptář léčivých čajů

V roce 1944 vydal lékárník PhMr. Bedřich Janatka „Receptář léčivých čajů“. Například pro nespavost doporučoval čaj s tímto složením (budu používat původní terminologii): květy levandule, kořen kozlíku, šištice chmelové, nať bukvice (bukvice, též čistec lékařský) a třezalky. Pro nosní katar (starší výraz pro zahlenění nosu) a rýmu doporučil tuto směs: kořen bedrníku, listy šalvěje, nati hulevníku lékařského (Sisymbrium officinale, planě rostoucí žlutě kvetoucí rostlina z čeledi brukvovitých) a květů heřmánku. K léčbě oděrek doporučoval koupel složenou z kořene kostivalu a květů měsíčku, třezalky a sedmikrásky. Proti pocení například doporučil pití čaje složeného z listů šalvěje, natě yzopu a kůry vlašských ořechů.

Kneippův herbář

Ze začátku 20. století pochází „Kneippův herbář“, která sestavil jistý J. Ježek. Herbář nese jméno kněze Sebastiana Kneippa (1821–1897), který se celý život aktivně zajímal o vodoléčbu a další metody přírodní medicíny.

Například ibišek lékařský (též sléz nebo proskurník) byl doporučován (přesněji jeho kořen pro velký obsah slizu) proti kašli a „neduhům prsním“ (jako byl katar prsní, tedy zahlenění plic), ale také proti průjmům. Chřest obecný (Asparagus officinalis), nám známý z kuchyně, byl doporučován jako močopudný prostředek, proti kožním vyrážkám a pro „uklidnění srdce“. Jalovec obecný (Juniperus communis) byl zmíněn v souvislosti s močopudnými (diuretickými) účinky při léčbě vodnatelnosti. Používal se také éterický olej pro „vyčištění“ plic. Pro zajímavost, připravovala se z něj i povidla a podávala se k odvodnění. Křen (Armoracia rusticana), taktéž známý všem milovníkům vaření, byl oblíben i pro přípravu křenových placek (těsto ze žitné mouky, nastrouhaného křenu a trochu vody), které se přikládaly lokálně na bolestivá místa (milovníci Rychlých šípů si vzpomenou na úsloví: Dej si placku na čelo, tj. uklidni se.). Kořen křenu se dával do červeného vína a kalíšky tohoto nápoje se pily proti zimnici a vodnatelnosti (ovšem musely se pít delší dobu).

Slovenský herbár

Pokud se podíváme k našim východním sousedům na Slovensko, tak můžeme nahlédnout, dejme tomu, do „Slovenského herbára“, který vydal v roce 1946 Spolok sv. Vojtecha v Trnavě.

Tak zde se například řepík lékařský (Agrimonia eupatoria) uvádí jako léčivá rostlina, která byla v historii používaná jako univerzální lék. Kořen anděliky lékařské (Archangelica officinalis) se používal při výrobě likérů. Málo známý bolhoj lékařský (Anthyllis vulneraria) byl podle slovenského herbáře používán v lidovém léčitelství jako náhrada ruského (tj. silného, černého) čaje a jako prostředek na čištění krve. Lopuch plstnatý (dříve pavučinatý, Arctium tomentosum) byl zmíněn jako léčivá rostlina, která se odedávna používá na podporu růstu vlasů. U průtržníku lysého (Hernaria glabra) je uvedeno, že dříve hrála důležitou úlohu v porodnictví (bohužel jsem nenašel odůvodnění tohoto použití).

Český herbář

Pokud zase nakonec zabrousíme hlouběji do historie, můžeme nahlédnout do „Českého herbáře“ z roku 1899, kde je namísto jméno autora jen uvedeno „vzdělal dr. V. K.“.

Opět několik příkladů. Bazalka pravá (Ocimum basilicum) se používá proti nadýmání, nemocem ledvin či zimnici. Ze sušené bazalky se připravovala mast (jako nosné vehikulum bylo vepřové sádlo) a používala se na rty a bolavé prsní bradavky. Odvar z ní se používal při nemocech horních cest dýchacích. Z břečťanu popínavého (Hedera helix), který je dodnes používán ve farmacii jako expektorans (prostředek podporující vykašlávání a uvolňování hlenů), se při nemocech a neduzích sleziny pila šťáva z jeho listí smíchaná s kyselým vínem. Již zmiňovaná bukvice lékařská (Betonica officinalis) sloužila pro přípravu sirupu (jehož součástí byl kandovaný cukr neboli kandis), který se používal proti dýchavičnosti (astmatu) a kašli. A nám dobře známý fenykl obecný (Foeniculum vulgare)? U něho lidé v té době věřili, že jeho žvýkání za jara posiluje zrak. Jeho vařený kořen se zase přikládal na prsa při zápalu plic.

To bylo jen několik ukázek ze stránek starých herbářů, ale ne zase tak starých, aby nám byly hodně vzdálené. Některé informace možná někoho zaujaly, jiné někoho pobavily. Uvidíme, jak se budou za sto let naši potomci dívat na naše znalosti o léčivých rostlinách.