Zdravý člověk

cm kricici zena1

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Když se řekne slovní spojení „zdravý člověk“ nebo „být zdravý“, co si pod tím představíte? Sami někdy slyšíme vyjádření typu „Jak se cítíš? Už si zdravá“, když se vrátí kolegyně opět do práce po „péence“ s nevyleženou chřipkou, nebo mnohem expresivnější „Si zdravý?!?!“, když někomu vytýkáme nějaké jeho nesmyslné chování.

Velká většina si může představit jako „zdravého“ člověka toho, kdo na první pohled nevykazuje žádné projevy či známky somatického (tělesného, zdravotního) onemocnění, a ani žádné vnější projevy duševních poruch. Jinými slovy, je to člověk na první pohled bez výrazných projevů nemoci (nemá žádnou vyrážku, žádné viditelné stopy tělesné nemoci, a ani z psychického hlediska se nechová nějak výrazně, nepobíhá zmateně, nevykřikuje vlivem halucinaci po ulici nebo v tramvaji apod.)

Pak ale přicházíme v našich úvahách o stupínek dál. Samozřejmě, že mnoho nemocí (chorob, poruch) má určité vnější symptomy, které jsou pozorovatelné navenek – např. různé poškození orgánů, léze, bledost, kožní změny apod. Nicméně existuje celá řada nemocí, relativně lehkých, ale i závažných a smrtelných, které vůbec nejsou pozorovatelné zvenčí a viditelné (manifestované) tak snadno. Když bychom takovéhoto člověka viděli na ulici a nevykazoval by tedy žádné viditelné projevy jakéhokoli onemocnění, spadal by tedy jaksi automaticky do kategorie „zdravý člověk“? (…Uvolnili bychom mu třeba místo na sezení v MHD?…)

A už je naše „definice“ zdraví zase o něco víc komplikovaná. Aby to nebylo tak snadné, pokračujeme v asociacích dál. Člověk s vnějším, behaviorálním či jiným projevem určitého onemocnění, které je viditelné navenek (kožní vyrážky, třes, deformace končetin, imobilita či připoutání na invalidní vozík apod.) může být ve skutečnosti „zdravší“ než jiný člověk, který na první pohled nevykazuje žádné takovéto projevy nějakého onemocnění. Buď můžou být projevy jeho nemoci pouze přechodné či krátkodobé, zatímco u druhého člověka „neviditelné“ projevy nemoci můžou být oku nepostřehnutelné. Vidíme tedy, že viditelný znak nemoci nevypovídá plně o našem zdraví. Můžeme porovnat člověka s nachlazením, angínou, zlomenou nohou nebo s výrazným počtem bradavic na tváři s člověkem např. s ochrnutím nebo s nádorovým onemocněním či rakovinou, cystickou fibrózou nebo schizofrenií? Člověka, který leží tři-čtyři dny s těžkou chřipkou a horečkami (a i když akutními projevy ohrožující života) s člověkem, který má nějaké degenerativní onemocnění mozku (a chronicita vede k terminálnímu stadiu) – i když v daný okamžik se „víc nemocný“ jeví jedinec s chřipkou?

Dalo by se říct, že obecná představa osobního zdraví v mnohém souvisí s tím, jak se daný člověk sám cítí, zda se hodnotí sám jako zdravý. Zdravým může být člověk s těžkou chřipkou, když si řekne „Vždyť to o pár dnů přejde, vyležím se, vypotím, vypiji litry horkého čaje a v pondělí se vrátím opět do práce“. Zdravým může být taky člověk s fyzickým handicapem, který i když každý den zvládá věci ze svého pojízdného křesla, ale zvládá. Funguje a žije více-méně spokojeným životem.

„Zdravý člověk“ je tedy v tomto chápání ten, který se za zdravého považuje a cítí, a v danou chvíli je jednou, jestli ve skutečnosti má objektivně nějaký zdravotní problém. Světová zdravotnická organizace pojímá zdraví jako stav úplného biologické, psychické a sociální pohody a ne pouze nepřítomnost nemoci. Zdraví má však i další aspekty – např. právní či morální apod. Když se člověk cítí být zdravý, protože subjektivně nemá a necítí žádné příznaky a překážky své nemoci – podle toho, co bylo zmíněno výše – je zdravý. Co v případě, že trpí určitým způsobem přenosnou nemocí, virovou nebo genetickou? Krevní přenosné onemocnění může tak přenést na jiného člověka – a i když on „je zdravý“, přenese nemoc na dalšího (např. HIV, hepatitidy, kapavku či jiné pohlavně/krví přenosné nemoci). Tady už se potýkáme i s otázky právními. Člověk, který ví o svoji nemoci, měl by vyhledat pomoc odborníků a podrobit se léčbě, kdy po výrazném porušování zákona hrozí právní sankce či podmíněný trest. Legislativní ukotvení této problematiky je v tomto smyslu zmíněna i v rodinném zákoníku, kde např. snoubenci musí vzájemně znát svoje charakterové vlastnosti a svůj zdravotní stav.

„Lékař“ v nás tedy považuje zdravého toho člověka, který nemá žádné objektivní projevy somatického či psychického onemocnění, „genetik“ toho, kdo má potenciál přenášet zdravé geny, „právníkovi“ je to jedno, hlavně, ať neporušuje zákon, „virolog“ si dává pozor na šíření nemoci do populace, „personalistu“ zajímá především pracovní výkon a docházka… a pro „psychology“ v nás nejvíc zajímá náš subjektivní pocit zdraví, který může výrazně ovlivnit samotný průběh nemoci (onemocnění, potíže apod.) a kvalitu života. Se správným elánem tak chřipku místo 5 dnů, vyležíme za 2, a hodně se mluví o psychickém zvládání při různých nádorových onemocněních, které výrazně ovlivňuje průběh a charakter léčby samotné.