Zápas imunity ve stresovaném těle

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

“Ale já dělám, co můžu,” hlesla kamarádka, když jsem jí řekla, že pro to, aby nebyla tolikrát do roka nemocná, dělá málo. “Jím chlorellu, běhám, jím minimum cukrů, otužuju se,” dodala. Jenže to k pevné a dobře fungující imunitě bohužel nestačí… Kamarádka se totiž zapomněla zmínit, že už roky se necítí být šťastná, svírá ji permanentní nátlak doma I v práci. Ale že by měla hledat kámen úrazu právě tam, to jí zatím nenapadlo…

Přitom Imunitní systém s naším psychickým stavem souvisí více než úzce. Psychické vyčerpání, negativní emoce, dlouhodobý stres, to všechno jsou faktory, které se výrazně podílejí na oslabení imunity, vzniklých chybných imunitních reakcích, ba dokonce na vypěstování si obávané “autoimunity”.

Jak jste na tom s nervy?

Centrální nervový systém – ten ve velké míře ovlivňuje funkce a chování imunitních buněk, a sice pomocí hormonů uvolňovaných hypothalamem, hypofýzou, nadledvinkami. Hladina těchto hormonů by měla být v rovnováze: je-li, imunita pracuje na plné obrátky a bez známek únavy. Jenže kdo z nás má hladiny hormonů (a s nimi související hladiny emocí) pod kontrolou?

  • Nejvíce patologicky působí hněv, strach a úzkost. Vlivem těchto emocí jsou stresové hormony (přezdívá se tak hormonům, o nichž píšeme o odstavec výše) produkovány ve velkém, což nezůstává bez odpovědi.
  • Nejčastější reakcí organismu na působení těchto stresových hormonů je ZÁNĚT. Kdekoli, kdykoli, v jakémkoli rozsahu.
  • Zánět může oslabovat slizniční imunitu (časté nachlazení), zpomaluje chod lymfy (hojnější usazování toxinů v těle), může poškozovat tkáně natolik, že dojde k rozvoji autoimunity a chorob s ní spojených, může být spouštěčem alergických projevů, jako jsou senná rýma, astma nebo I ekzému.

Vitamíny nejsou řešení

V této fázi většina z nás zamíří do lékáren pro doplňky stravy, zásobí se vitaminy, super-potravinami a všemožnými elixíry, které slibují vitalitu a věčné mládí, a po několika měsících pravděpodobně zjistí, že výsledek se nedostavil. A dost možná se nedostaví ani během důkladnější detoxikace (například detoxikace metodou C.I.C.). Víte proč? Protože k tomu, abychom se opět dostali do formy, tohle všechno nestačí. Tím, kdo určí, jak moc budou dané metody fungovat, jsme my sami. A naše chování. Postoj vůči světu, a především postoj vůči nám samým.

  • Kdo chce být zdravý, měl by dokázat odpouštět. Ostatním i sobě. Umění odpouštět nás zbavuje emoce hněvu, která je nejpatologičtější emocí vůbec.
  • Kdo chce být zdravý, musí zdravě nejen žít, ale také myslet. Psychický detox, to je veliká kapitola v knize našeho života. Bohužel, stále ještě poněkud opomíjená.
  • Kdo chce být zdravý, musí věřit. Svému tělu, své mysli, to v první řadě. A pak také musí věřit metodám a prostředkům, které si při své cestě za zdravějším já vzal na pomoc.
  • Kdo chce být zdravý, nezabývá se minulostí, ale žije v přítomnosti, užívá si vše, co mu život přináší, z toho dobrého se raduje, díky tomu špatnému se učí a posouvá dál.
  • Kdo chce být zdravý, vypouští ze svého slovníku věty typu: “Mám toho po krk. Mám toho plné zuby. Leží mi v žaludku. Nemůžu ho ani cítit….”.

Kdo chce být zdravý, měl by se dostat do stavu blahodárné psychické harmonie. Ne jednou, ne nárazově. Měl by být schopen ji pocítit, kdykoli to jen bude potřeba, žít s vědomím, že jej nic nerozhází a že se svými emocemi dokáže pracovat. Příval energie, chuť a odhodlání se sebou začít něco dělat se poté dostaví, stejně jako se později dostaví toužebně očekávané výsledky!

Hodně štěstí všem!