Zánětlivá ušní onemocnění

cm ucho

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Výtok z ucha, respektive ze zevního zvukovodu, doprovází především zánětlivá onemocnění středouší, ale obecně lze říci, že provází velkou část ušních onemocnění. V rámci diferenciální diagnózy přicházejí v úvahu záněty kůže zevního zvukovodu, kam patří také místní alergické reakce. Bývá přítomna svědivost i bolest, která se zvětšuje tlakem na tragus a tahem za boltec.

Světle hnědý výtok z ucha bývá přítomen při zvýšené tvorbě řídkého mazu. Komplikace mohou nastat při zaschnutí mazu, kdy se v trubici zevního zvukovodu utvoří „zátka.“

Velice častým problémem je zejména hnisavý zánět středního ucha. Jedním z příčinných faktorů pro vznik zánětu středouší je v zásadě defekt Eustachovy trubice (trubice, jež spojuje dutinu nosohltanu se středním uchem). Tudy se šíří bakterie do středouší, kde vyvolávají zánět. Během zánětu dochází k hromadění hnisu. U pacienta pozorujeme horečku, silnou bolest ucha, šum, někdy i závratě. Když se oblast středního ucha naplní hnisem, dochází ke spontánnímu prasknutí bubínku a hnis začíná vytékat z ucha ven. U chronických zánětů i zapáchá. Buď bubínek sám praskne, nebo musí lékař jemným bodcem provést tzv. paracentézu – propíchnutí bubínku, aby tak uvolnil cestu k vytékání hnisu. Tímto zákrokem se pacientovi se velmi rychle uleví.

Krvavý výtok z ucha má několik příčin. Z nich zmíním například poranění zevního zvukovodu, bubínku i středního ucha ostrým předmětem, okolní zánět, zvláště při chřipkovém zánětu středního ucha. Při úrazech s poraněním lebeční spodiny může uchem vytékat i mozkomíšní mok. Někdy vytéká vodnatý sekret, obohacený o hlen a fibrin. Bubínek může být vtažen dovnitř. Příčinou takového výtoku bývá chronický zánět středoušní dutiny.

Nelze vyjmenovávat všechny výtoky, lze však souhrnem říci, že je výtok způsoben zánětlivými onemocněními středoušní dutiny. Těchto zánětů je celá řada, akutních i chronických. Pokud pacient pozoruje výtok z ucha, měl by navštívit lékaře.

U akutních hnisavých středoušních zánětů tak učiňte urychleně. Lékař uvolní bubínek, člověku se velmi uleví, proto je zbytečné trpět několik dní úpornou bolestí ucha, než sám hnis bubínek nekontrolovaně provalí. (Navíc dojde k provalení na neřízeném místě a otvor má pak také různou velikost.)

Naši klienti, kteří oslovují poradnu, mívají strach z návštěvy lékaře a ze zákroku, jsou ochotni podniknout cokoliv, snaží se sami o provádění různých zásahů v uchu, používají různé metody. Ale je třeba si uvědomit, že ten problém leží za bubínkem a nemohou jej tedy ovlivnit jakýmkoliv manévrem před bubínkem. Nehledě na to, že si mohou spíše situaci zhoršit. Pokud je již zánět v akci, pak je jedna správná cesta, a to k lékaři na oddělení ORL.

V celostní medicíně však víme, že výše popsaný problém (výtok, zánět) je pouhou reakcí, následkem mnohých celkových špatných změn v těle. Onemocnění nezačíná v okamžiku, kdy se problém objeví. Naopak se k němu schyluje po delší dobu. Pak přijde spouštěč – virus, bacil, úraz… a nastartuje reakci. Ta je nepříjemná a vyžaduje řešení – návštěvu lékaře. Ten odborným zásahem pomůže a pacientovi uleví. Neřeší však skutečnou příčinu, a proto lze očekávat, že se bude bolest opakovat a že přejde do chronické fáze.

Často do poradny napíše pacient a začíná svou historii touto větou: Trpím na chronický zánět středního ucha. Pak lze jen usuzovat, že své problémy, které kdysi bývaly akutní, neřešil od příčiny, ale jen oněmi akutními zásahy, neodstraňoval příčinu a jeho nemoc přešla až do chronické fáze. Je proto předmětem diskuse a rozboru ve spolupráci s lékařem, s cílem pojmenovat příčinu, cílevědomě ji odstraňovat a pak sestavit dlouhodobý léčebný program. Například posilovat imunitu, zlepšit příjem vitamínů a minerálů, otužovat se, zlepšit detoxikaci organismu, vytvořit ve střevu zdravou symbiózu, zlepšit pitný režim, pohybovou aktivitu, funkci lymfatického systému, promyslet si jídelníček, přestat kouřit, změnit postoj vůči vlastnímu tělu a jeho skutečným potřebám.