Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Řadu let byl vedoucím psychologů v psychiatrické léčebně v Opavě. Je významným soudním znalcem – za svůj život vyšetřil přibližně 560 vrahů. Dnes už legenda české psychologie, pan Petr Vavřík (74) je pracovně stále velmi činný. V rozhovoru pro Celostní medicínu vysvětluje základní rozdíl mezi psychology a psychiatry, bavíme se o prostředí psychiatrické léčebny, psychologické diagnostice a dojde řeč i na problematiku závislostí nebo na to, jak moc nás ovlivňuje naše dětství.
Pane doktore, z dotazů, které mi dříve chodily do poradny, bylo evidentní, že ne všichni čtenáři rozlišují rozdíl mezi psychologem a psychiatrem. Jaké jsou tedy hlavní rozdíly?
Nejjednodušší rozdíl vychází ze vzdělání. Psychiatr studuje medicínu na lékařských fakultách, kdežto psycholog studuje nemedicínské fakulty – ať už filozofickou nebo nějaký typ fakulty sociální (v Brně např. Fakultu sociálních studií – pozn. autora). Psycholog není lékař, i když s lékaři často spolupracuje.
Vím, že se velmi vyznáte v psychologické diagnostice. Občas ve svém okolí slýchám: „Chtěla bych si nechat někde otestovat IQ“ nebo „Myslím si, že mám hraniční poruchu osobnosti, ale chci mít jistotu“. Může si běžný člověk jít někam udělat psychodiagnostické testy?
Dnes je poměrně velká nabídka. Záleží, jestli bude dotyčný zájemce hledat komerční prostředí, nebo klinického psychologa, který pracuje v prostředí zdravotnickém.
Psychologická péče má diagnostickou a terapeutickou část. Psychologů je sice málo a poptávka velká, ale když si člověk počká, tak mu určitě na daném pracovišti vyhoví. Pokud to není zdravotnický výkon a někoho to zajímá spíše jen ze zvědavosti, tak si vyšetření musí hradit sám. Když se chcete o sobě něco dovědět, tak při dnešní míře informací určitě najdete na internetu místo, kde si laicky dostupné testy můžete nechat udělat.
Vy pracujete v psychiatrické léčebně. Co byste řekl lidem, kteří už ví, že je tam čeká hospitalizace nebo se k tomu odhodlávají, ale bojí se. Mnozí si myslí, že ocitnout se v „blázinci“ je ostuda…
Psychiatrická péče je dnes diferencovaná. Jsou psychiatrická oddělení nemocnic i speciální lůžková pracoviště, která nemají v názvu léčebnu. Navíc také přímo spousta léčeben už nemá léčebnu v názvu. Staly se z nich psychiatrické nemocnice. Je to proces odpoutání od dřívějších představ, že psychiatrická léčebna je něco divného, temného, co není úplně nemocnicí, ale „ústavem“.
My jsme nemocnice. Celková péče je moderní s vysokou citlivostí k individualitě pacienta. Samozřejmě záleží, s jakým problémem člověk přichází.
Jste také, pane doktore, vyhlášený a velmi uznávaný soudní znalec. I tato oblast lidi hodně zajímá. Jaké to je, potkávat se například s vrahy? S čím vším přijdete při této práci do styku?
Jako soudní znalec se setkávám se širokým spektrem problémů a příběhů. Pracuji s násilnou trestnou činností, ať jde o vraždy, sexuální násilí, domácí násilí, a potom se svědky a poškozenými, které je třeba také vyšetřit a psychologicky zobrazit, co o nich orgány činné v trestním řízení potřebují vědět. U pachatele je důležité porozumět motivu a jeho osobnosti: jak moc je poznamenaná například různými morálními a adaptačními nedostatky. Nebo nakolik – a to se také stává – se člověk do role vraha dostane spíše v kontextu neštěstí, než že by byl sám nositelem zla ve svém životě.
U poškozených a svědků jde o porozumění psychickým následkům a stopám násilí v jejich psychice. Také se posuzuje otázka věrohodnosti – nakolik je možno svědkovi věřit a nakolik jsou přítomny osobnostní vlastnosti nebo deficity, které snižují jeho schopnost správně vypovídat.
Mohl byste nám prozradit nějaký tip, jak poznat, jestli někdo lže, nebo mluví pravdu?
Buď se k tomu dá přistupovat mechanicky, že se užijí tzv. objektivní metody – škály nebo testy k tomu, aby se zachytila tendence věci obecně přikrášlovat nebo zda je přítomno nadsazené sebehodnocení, sklon sama sebe prezentovat zkresleně. To se dá v testech dobře zachytit.
A pak jde o kreativní práci znalce, který pracuje se zkušeností, s odbornými poznatky, schopností analyzovat projev vyšetřovaného, jeho osobní integritu, všímá si různých náznaků nespojitostí a rozporů v jeho chování. Například, jak lícuje slovní projev s neverbálním. O řeči těla (jak se projevuje pravdivé nebo lživé jednání v neverbálním projevu osoby) si dnes každý může získat informace z dostupné populární literatury…
Když jste se setkal poprvé s vrahem, byl to pro Vás šok, nebo jste to prožíval úplně normálně? Mají tito lidé nějaké specifikum? Všiml jste si nějakého společného rysu oproti zbytku společnosti?
Mám za sebou asi 560 vyšetření vrahů. Moje zkušenost je, že to jsou lidé – široké spektrum lidských povah. Ta otázka trochu zní, jako byste se mě ptal, jak vypadá zvíře. Každý z nich je jiný. Mezi vrahy jsou velmi inteligentní, citliví lidé, lidé s vysokým vzděláním; a také lidé jednodušší. Je mezi nimi spousta opilců či bezdomovců s pokleslým životním stylem. Najdeme tu i ženy, které nezvládají utrpení ve svém partnerském vztahu, kde je domácí násilí a zareagují útokem na svého trýznitele. Celkově to spektrum je velmi pestré.
Pane doktore, Vy jste stále aktivní a činorodý – jak se udržujete v kondici? Jak být v této těžké době v pohodě?
Já myslel, že na to jste expert vy. Každá doba je těžká nebo jsou v ní zátěžové věci, ale základ je v tom, že člověk se umí propojit s řádem, který na světě existuje. Vnímá, co je v životě důležité. Je v kontaktu s přírodou a lidmi. Cítí, že život je smysluplný, a že ho to vede do budoucnosti s nějakým nadšením, nějakou chutí. Vnímám u svých klientů velký nedostatek tohoto pocitu.
A jak se to dělá? Samozřejmě tím, že si hledáte oblasti, ve kterých jste potřebný a můžete si naplnit důležité citové a rozumové potřeby svého života. Znám spoustu lidí, kteří žijí skromně, až třeba i v nedostatku, a jsou šťastní. A znám lidi zámožné, kteří jsou velmi nároční, cestují po celém světě, mají velké ambice, ale spokojení nejsou. A pak je to o schopnosti zvládat nečekané věci, ale to už by bylo na delší povídání nebo jiný formát. Já sám jsem člověk, který v poměrně pokročilém věku pracuje deset hodin denně. Navíc jsem si pořídil mladou rodinu, takže mám plno aktivit a životního dění i v této oblasti.
Říkal jste, že by to bylo na jiný formát, ale měl byste ještě tip na zvládání právě těch nečekaných a těžkých situací?
To už je mnohdy i na individuální práci. Pro mě osobně třeba není problém vnímat dění ve světě a sledovat ho. Vnímám jako zodpovědnost být v obraze a nějakým způsobem se propojit s tím, co se kolem nás děje. Ale jsou lidé citlivější, kteří musí vědět, jakou zátěž ještě snesou a kdy se „vyzkratují“. Musí si nastavit mantinely, a to souvisí se sebepoznáním. Důležité je, aby měl člověk v sobě základ, já tomu říkám „nabité baterky“, což je něco, co dostáváme v dětství. Pak jdeme do života s tím, že svět je fajn, že lidem se dá většinou věřit, že můžeme být šťastní. To se učíme v rodině. Když tohle máme, umíme si pak v životě s věcmi lépe poradit. Pokud nás ale základ v prvních letech života, který jsme dostali, dostatečně nenaplnil, jsme křehčí a máme to v životě o to těžší.
Za svou kariéru psychologa jste musel zažít bezpočet pozoruhodných situací různého typu. Podělíte se na závěr o nějakou vzpomínku nebo „historku“, na kterou nikdy nezapomenete?
Nemám epickou paměť, abych si pamatoval konkrétní příběhy, ale moje práce, mimo jiné, spočívá v tom, že pomáhám lidem se závislostmi. Často a opakovaně vidím, že když citlivě a s pochopením vedeme člověka, který se úplně ztratil sám sobě, poklesl a stal se otrokem drogy, tak že mu můžeme pomoci se z toho zase dostat. Je sice více neúspěchů než úspěchů, ale zkušenost, že zničená paní se může zase z té tmy vynořit a abstinovat, mi přijde fajn. A takové zážitky mám.
Pane doktore, moc Vám děkuji za rozhovor a přeji vše dobré!
Jiří Hamerský