Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Název makrobiotika pochází z řeckého makrós bios, což znamená dlouhý život. „Narodila“ se v Japonsku a vychází z taoistického učení jin a jang. Zakládá se na poznání energií jídla (surovin) a umění využívat je ve snaze o docílení energetické harmonie.
Makrobiotika bývá propagována jako kompletní životní styl vedoucí k rovnováze. Její vyznavači běžně tvrdí, že může zabránit nemocem včetně rakoviny a léčit je. Své názory opírají o fakt, že každá potravina obsahuje jin i jang, ale v každé z nich jedno převládá. Je tedy více jangová, nebo více jinová. Pokud se dostanou tyto dvě síly v těle do nerovnováhy, vzniká nemoc. Ve 20. století tento směr na Západě zpopularizoval filozof George Ohsawa, který věřil, že jednoduchý život je klíčem k dobrému zdraví. Ohsawovu teorii pak více rozvedl jeho následovník Michio Kushi, který založil i vlastní institut, se svou manželkou napsali o makrobiotice mnoho knih.
CO JEDÍ MAKROBIOTICI?
Makrobiotika má několik stupňů, od nejpřísnějších, kde je příjem omezen pouze na celozrnnou rýži, nebo obilniny, až po mnoho méně striktních. Stavebním kamenem jídelníčku makrobiotiků jsou celozrnné obilniny. Ty obvykle tvoří 50–60 % denního příjmu potravy. Patří sem hnědá rýže, celozrnná semena, ječmen, proso, žito, kukuřice, pohanka a další. U méně přísných zastánců se občas smí konzumovat ovesné vločky, nudle, těstoviny, chléb, pečivo a jiné výrobky z mouky.
Obilniny se doplňují o místní a lokální, především vařenou nebo kvašenou zeleninu, která tvoří zhruba 30 % denního příjmu. Zelenina se však nejí jakákoli, zakázané jsou například brambory, rajčata, papriky, cukety a další druhy čeledi lilkovitých, špenát atd. Zbylý příjem je pokryt luštěninami, sójovými výrobky, jako tofu, tempeh, miso, natto, shoyu a mořskými řasami. Doplňkově lze občas zařadit ryby a mořské plody, lokální ovoce mírného pásma, semena, ořechy, oleje.
Makrobiotika zakazuje požívání průmyslově zpracovaných potravin a také většinu živočišných produktů. Jíst se nemá mléko a mléčné výrobky, vejce, cukr, polotovary, maso, tropické ovoce, aromatická a ostrá koření, bylinkové čaje, ovocné džusy, alkohol a káva. Omezuje se rovněž množství přijímaných tekutin, pít se má pouze při pocitu žízně. Zakazuje se přejídání a je požadováno, aby potrava byla před polknutím důkladně rozžvýkána.
NĚCO DOBRÉ, NĚCO NE
Přiznám se, že na mě je to příliš striktní, moc zákazů. Jsem velký milovník jídla, ráda vařím a omezení rozsahu surovin a koření mě příliš neláká. Jako výživový poradce bych se zase obávala možného nízkého příjmu bílkovin a přílišné orientace na výrobky ze sóji, která pro nás Čechy jistě není přirozenou potravinou. Omezení pitného režimu mi přijde naprosto nelogické. U malých dětí bych se obávala zatížení trávicího traktu nepřiměřeně velkým množstvím vlákniny a opět nedostatku bílkovin, ale i některých minerálů a vitaminů.
Nicméně musím přiznat makrobiotice i některá pozitiva, jako je orientace na průmyslově nezpracované a biopotraviny, důraz na celozrnné obilniny a velké množství lokální zeleniny, což je mi velmi sympatické. To, že jednotlivé suroviny mají nejen svou energetickou a živinovou hodnotu, ale také se na ně lze dívat z pohledu jin/jang, čili že něco ochlazuje tělo a něco zahřívá, je velmi obohacující pohled hodný zamyšlení. Díky nutnosti delší přípravy kvůli namáčení a vaření se také člověk více jídlu vědomě věnuje, zpomalí i díky pravidlu 50x pokousat každé sousto, což vidím jako velmi přínosné v dnešní uspěchané době. Logické mi také přijde při nemoci volit spíše potraviny, které nepřetěžují trávení a přinesou tělu možnost ušetřit energii na boj s chorobou.
Myslím, že makrobiotika byla hitem minulého století, dnes se na ni už zapomíná, i když má jistě dostatek příznivců i v naší zemi. Bohužel se v médiích projevují spíše ti extrémní a striktní, kteří zrovna nepůsobí nejvyrovnaněji, čímž smysl svého životního přesvědčení lehce popírají. Rozkvětu makrobiotiky také zajisté nepřispěl fakt, že její největší propagátor Michio Kushi na sklonku života bojoval s rakovinou tlustého střeva.
Jáhlovou-dýňová kaše
 |
Potřebujeme:
Postup: Jáhly propláchneme horkou vodou, ideálně několikrát. Pak je uvaříme v mléce nebo vodě spolu s rozinkami, špetkou soli a skořicí. Jáhly se vaří jako rýže – tzn. pomalu, na malém plameni, přikryté pokličkou, průběžně je příliš nemícháme a vaříme asi 20–25 minut doměkka. Dýni nakrájíme na malé kostičky, restujeme ji na oleji a přidáme k jáhlám na posledních asi 5–10 minut vaření. Dozdobíme ořechy. |
Přejeme vám dobrou chuť!