Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Kdo by nechtěl být dobrým rodičem a poskytnout svým dětem to nejlepší. Spoustu tipů na výchovu ze své bohaté praxe dnes v rozhovoru pro Celostní medicínu prozrazuje zkušená lektorka a spisovatelka, paní Markéta Skládalová. Řeč bude nejen o vztazích mezi sourozenci, období vzdoru nebo spravedlnosti ve výchově.
KDO JE MARKÉTA SKLÁDALOVÁ
Lektorka programů pro rodiče i děti, spisovatelka a máma dvou dospělých dětí. 15 let pracuje v mateřském centru, má třicetiletou praxi ve volnočasových aktivitách pro děti od narození do šesti let. Vystudovala učitelství a dějiny umění; z rodičovských besed a praxe vznikly její tři knížky, které jsou určeny rodičům malých dětí.
Paní Skládalová, otázka, kterou řeší maminky a tatínkové, kteří mají více než jedno dítě: Jak být vlastně spravedlivý rodič?
Je důležité si uvědomit, v čem spravedlnost (nejen ve výchově) spočívá. Není o tom, že by všichni měli dostat stejně, ale že bychom měli dostat to, co potřebujeme.
Možná byste se divil, kolik dospělých mi říká, že dodnes dostávají od svých rodičů stejné dárky k Vánocům jako sourozenci. V dobré víře, že jsou rodiče spravedliví. Ale co dělat s povlečením, které se líbí sestře a vy byste raději uvítal poukázku na wellness?
Každý z nás potřebuje něco jiného a netýká se to jen materiálních věcí a dárků. Ale i času, pozornosti, potřeby sdílení, společných zážitků a očekávání od sebe navzájem.
Když se vás dítě zeptá „koho máš radši?“, tak nechce slyšet „mám vás ráda oba stejně.” Chce mít pocit jedinečnosti. Pro tyto případy radím jednoduchou pomůcku: „Já Ti ukážu, jak Tě mám ráda.“ A dítě obejmu. „A teď obejmu i Tebe, abys věděl, jak Tě mám ráda.“ Obě děti cítí rodičovské objetí, každý to svoje. Neví, jak moc přitulím bráchu nebo ségru, nesrovnává, cítí jenom to svoje objetí. Spravedlivost? Ano. Protože objímám děti s takovou intenzitou, jak to v tu chvíli cítím a ony to cítí taky.
Vy jste o sourozencích a spravedlivé výchově napsala i knihu. Co dělat s tím, když na sebe sourozenci například žárlí nebo se dokonce bijí?
Sourozenecký vztah může být tím nejdelším vztahem v životě. Se sourozencem můžete prožít delší kus života než s rodiči, s partnery nebo s dětmi. A proto stojí za to pomoct dětem ten vztah budovat zdravě. Když jsme sourozenci, neznamená to, že se musíme mít rádi a budeme si automaticky rozumět. Ale vidím na svých dětech, že to stojí za to.
Sourozenecká rivalita je přirozená. Prvorození mohou považovat dalšího sourozence za vetřelce, protože předtím měli rodiče a jejich čas jen pro sebe. Mladší sourozenci zase mohou mít pocit, že ti starší mají větší výhody než oni. Je zajímavé vidět, když dělám seminář o sourozeneckých vztazích, kde se rodiče-prvorození a rodiče-druhorození dozvídají, jak dětství vnímali “ti druzí”. Mnozí z nich měli celý život pocit, že oni byli ti opomíjení a najednou zjišťují, že sourozenci to mohli ze své pozice vnímat stejně.
Sourozenec je tak trochu trenažér pro vztahy budoucí a je fajn si to vyzkoušet se vším všudy. Takže do sourozeneckých sporů není vhodné zbytečně brzo zasahovat. Kdy jindy se učit vyjednávat a přít, než v bezpečném prostředí rodiny? A někdy je to jen hra.
Nesmírně důležité je děti mezi sebou nesrovnávat a věnovat jim individuálně svůj čas. Ano, je skvělé být sourozenecký team, ale dítě potřebuje být s mámou a s tátou také samo za sebe a mít je jen pro sebe. I každého zvlášť. Toto může pomoct hodně při sourozenecké rivalitě a napětí.
A co se týče sourozeneckých bitek, tu, tedy v rámci hry, vlastně rodičům doporučuji. Tedy spíš tátům, dědům a klukům. Ale tak, aby při bitce byla nastolena a dodržována pravidla. Malé děti, a kluci především, potřebují a mají rádi fyzický kontakt. Díky takové bitce se mohou naučit mnohé o svém těle, o vůli, o ovládání, o zvládání vzteku, o pravidlech a jejich dodržování nebo o důsledcích poté, co pravidla nedodrží. Takže sourozeneckých bitev se nebát, ale pokud to jde, využít je.
A tady se asi dostáváme už i k tématu těla ve výchově. Vy říkáte, vraťme tělo do výchovy. Zmizelo nám někam?
No, nezmizelo, ale vnímáme ho, podle mě, málo. A moc mluvíme :). Narozdíl od malých dětí. Ty s námi komunikují především tělem. Je to nejpřirozenější. Napínají své tělo, cení zuby a koušou, choulí se, pláčou, když jsou unavené žmoulají si uši, když mají strach, třesou se nebo je bolí břicho, křičí, když mají hlad nebo potřebují obejmout. Nepotřebují slova.
Jeden takový tip: Zkuste komunikovat chvíli beze slov. A vnímat, co vám děti nebo i partneři chtějí sdělit. Taková výchova a komunikace “bez keců“. Možná se o sobě a o ostatních dozvíte víc.
My se snažíme vychovávat a vzdělávat děti především pomocí sluchu. Říkáme jim, co mají dělat. Jenže člověk se učí a zapamatuje si především to, co si „zažije na vlastní kůži“, pak to, co vidí, a pak teprve to, co slyší. Lepší by proto bylo méně mluvit, víc naslouchat a víc ukazovat a společně prožívat. A vnímat i to, co nám říká vlastní tělo.
A proč je tak důležité rozpoznávat, co nám tělo říká?
Emoce jsou tělesné děje, které nás vedou k pohybu. Když k tomu přidáme myšlenku, že všichni chceme to stejné: cítit se dobře, tak se celý život hýbeme z mínusu do plusu. Jednoduše řečeno, když se v bodě A cítíme špatně, uděláme všechno pro to, abychom se dostali do bodu B, kde se budeme cítit líp. A tělo nám k tomu pohybu dává signály. Například při stresu se nám rozšiřují zorničky, abychom lépe viděli, napínají se svaly k boji, nadledvinky začínají produkovat více hormonů, zvyšuje se produkce cukru v krvi atd. atd. A to vše proto, že tělo cítí ohrožení a připravuje se k boji, takže pravděpodobně tělo zareaguje bojem, útěkem nebo zamrznutím. Nejsou v tom žádné čáry máry, ale fyziologická reakce těla. Jestliže dítě necítí uspokojené své potřeby, tak se projeví. Cítí-li ohrožení, tak se taky projeví atd. A čím menší dítě, tím víc tělem a méně slovy.
Tady možná máte na mysli i rodiči obávané období vzdoru. Co s dítětem, které vzdoruje? Máte nějaký tip?
Můj hlavní tip je uvědomit si, že zdravý vzdor u malých dětí je v pořádku. Děti potřebují říkat ne, což je jedno z prvních slov. Začnou si tak vytvářet svoje hranice. Aby mělo smysl ano. Je to období budování vlastní identity. (Mluvíme teď o období vzdoru malých dětí jako vývojovém období, ne o poruchách chování, poruše opozičního vzdoru). Nástup vzdoru většinou přichází s obdobím „já sám“ a tím pádem většinou se smrští příkazů, zákazů a omezení ze strany rodičů. Jestliže rodiče nastolí boj, kdo z koho, místo vzájemného porozumění, tak je toto období pro obě strany neskutečně vyčerpávající. Dítě nemůže dostat a dělat vše, co chce, poněvadž je to mnohdy nereálné. Ale mělo by mít právo vyjádřit své pocity a své touhy. To dětské ne je vlastně ochranný mechanismus, ochrana sama sebe a svého osobního prostoru. A je na nás, dospělých, abychom děti provedli tímto bouřlivým obdobím.
A tady, bohužel, dochází často k tomu, že v dobré víře, dospělí začnou odpojovat děti od jejich těla a od jejich emocí větami typu: „Nemáš důvod brečet. Přece už se Ti musí chtít čůrat. Už je pozdě, musíš spát. To všechno sníš, jinak budeš mít hlad. Obleč se, bude Ti zima…“ A tak dítě postupně nevnímá, kdy je mu zima a kdy teplo, kdy má žízeň nebo hlad, kdy se cítí opravdu smutně, kdy má radost anebo strach. Stačí počkat, on mu to někdo řekne. A řekne i to, co má dělat. Přitom dítě může cítit úplně něco jiného. A tento vzorec pak prostupuje i do dalších let a vztahů.
Máme jako lidi nějaké vrozené potřeby. A ty dvě základní jdou někdy proti sobě. Chceme být součástí vztahů, a přitom chceme být přijímaní takoví, jací jsme. Jestliže se naučíme popírat své emoce, odpojíme se od těla, naučíme se zakrývat v dětství svoje já, protože se to třeba nehodí, nebo by to mohlo přinést trest nebo nějakou nevýhodu, nepřijetí, tak se děti raději přizpůsobí. A stanou se z nich ty hodné holky a hodní kluci, kteří přijmou svoji roli. Být autentická, když mě přitom vyloučí ze vztahů? To malé dítě neudělá. Být součástí vztahů, být v bezpečí, mít ochranu, byť zdánlivou, je pro dítě důležitější. To je naše paměť přes generace. Když by Vás vyloučili z pravěkého kmene, umrznete, umřete hlady, nějaká šelma vás zabije. Tomuto strachu podléháme i v dospělosti. A přestáváme být sami sebou. Znáte tu větu: Když nepřestaneš zlobit, tak Tě nebudu mít ráda?
Rodičovství je obrovský nápor a výdej energie. Jak být při všech těch povinnostech šťastnou mámou, šťastným tátou?
Říká se šťastní rodiče rovná se šťastné děti. Taky, že není třeba děti vychovávat, stačí dobře žít a děti se přidají. A je na tom velký kus pravdy. Malé děti nasávají vše ze svého okolí jako houba. Především všechny emoce. Takže když je máma spokojená, dítě se cítí bezpečně, protože se naladí na její spokojenost. Proto je pro rodiče důležité myslet i na sebe, na svoje potřeby a mít svoje zdroje – ať už je to procházka, cvičení, knížka, čokoláda, pohlazení nebo jen lelkování. Taky odpočinutý rodič úplně jinak reaguje na projevy svých dětí než rodič, který „mele z posledního“.
Je taková moc pěkná pohádka o hodném strážci majáku. Odléval olej ze strážní lampy pro všechny, kteří potřebovali. A když se strhla bouře a bylo nutné rozsvítit strážnou lampu, olej už nebyl. Strážce majáku všechen olej rozdal potřebným. A tak loď s tisíci cestujícími ztroskotala …
Proto nezapomínejme doplňovat svoje zdroje.
A jak být dobrým rodičem? Co je vůbec ve výchově nejdůležitější?
Vztah. Nejdůležitější je vytvořit si s dětmi vztah. Vztah založený na vzájemné důvěře, respektu a otevřenosti. Vztah, kde dospělý je sám sebou. Rodiče, kteří jsou autentičtí a chovají se a žijí opravdu v souladu sami se sebou, jsou pro děti čitelní a tím pádem spolehliví. Pokud nejsou rodiče v souladu uvnitř a navenek, vytváří to v dětech zmatek a nejistotu. Tou Vaší otázkou jste mi připomněl obvyklou situaci po mých besedách, kdy rodiče říkají: „Přišli jsme kvůli dětem a ono to bylo zase o nás :)“
Takže chci-li děti vychovávat, ideální je, že znám sama sebe, znám své reakce, mám vědomě zpracované rodinné vzorce, vím, co si odnáším z rodiny a co předávám dál, prostě jsem vědomá máma apod. Říkám záměrně v ideálním případě 🙂 A v ideálním světě nikdo nežijeme. Rodičovství je velmi kreativní a celoživotní disciplína. Děti nepotřebují dokonalé rodiče a my nepotřebujeme dokonalé děti. Všichni děláme chyby. A jaký to je vlastně dobrý rodič? S dětmi se učíme a rosteme i my, dospělí. Je to běh na celoživotní trať. Někdy je ta cesta docela těžká. Ale proč by taky ten život měl být lehký, že jo? Co bychom se jinak o sobě naučili? Jak říkáme u nás doma, život a Země není jen pro rekreaci.
Kontakt na Markétu Skládalovou:
Instagram: https://instagram.com/rodicovske_inspirace?igshid=YmMyMTA2M2Y=
Facebook: https://www.facebook.com/marketa.skladalova
Jiří Hamerský