Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Spisovatel a teoretický psychoanalytik Vlastimil Vráblík v rozhovoru pro Celostní medicínu sděluje svůj názor na to, jak vytvářet zdravé vztahy a co dělat, aby na světě bylo více lásky. Vyzdvihuje důležitost rodiny, manželství – a naopak varuje před sklonem k sobectví a příliš velkému liberalismu. „Láska celý svět změní,“ je však optimistou.
Předchozí rozhovor s Vlastimilem Vráblíkem si můžete připomenout zde.
Pane Vráblíku, v našem prvním rozhovoru jste pronesl myšlenku, že všechno je vztah. Můžete to ještě trochu rozvést?
„Ve vztahu je nejdůležitější láska. Vždy máme nad živým vztahovým protějškem, člověkem, zvířetem nebo rostlinou, moc. Proto nesmíme ubližovat. Pokud to činíme, zraňujeme lásku a to jak v „oběti“, tak i v sobě.“
Co si myslíte, že jsou největší zabijáci vztahu a lásky? Proč se tolik manželství a vztahů rozpadá?
„Toto je velmi náročná otázka. Přesto se pokusím najít v odpovědi alespoň částečně společného jmenovatele. Je to naše nedostatečně spoutané ego, spoutané okovy lásky v konstelaci vztahu, ohleduplnosti.
Rozpadem manželství trpí nejvíce děti a ty budou kopírovat cestu svých rodičů, i když ne všichni. V rozpadu manželství je porce nezdravého sebevědomí a tím domnělé nezávislosti a nezranitelnosti. Tuto nezávislost a nezranitelnost podporuje náruč státu a liberální duch, kde se cítíme příliš svobodní a nedotknutelní. Žijeme v době, kde je všechno jenom povrchní záležitostí. Neuznáváme žádnou autoritu. Dříve neexistovala sociální a tím i ekonomická nezávislost. Bůh byl uznáván jako nejvyšší autorita, takže manželé nebyli citově ve vztahu k vlastnímu „Já“ tak hákliví jako dnes.
A pak je to také nedostatek komunikace a neschopnost vzájemného řešení konfliktů, které obsahují vždy následně strach, který brání ve sblížení a nápravě vztahu. Strach se pak mění v odvahu a ta vede k rozpadu manželství.“
Jak moc je naše fungování ve vztahu ovlivněno naší původní rodinou? Má člověk, který vyrůstal v ne zrovna příznivých rodinných poměrech, šanci optimálně fungovat? Musí projít terapií?
„Určitě do značné míry je ovlivněno naší původní rodinou. Lásku, kterou do nás vložila matka, rodiče, přenášíme i ve vztahu na své okolí. Přesto i takový člověk, který vyrůstal v ne zrovna příznivých rodinných poměrech, tu šanci má, musí najít ale v životě něco, čeho se přidrží a o co se opře. Mnozí to dokáží, pomůže jim třeba víra, anebo pozitivní prostředí, je zde ale vždy nebezpečí skluzu na okraj společnosti, pod nimž se otvírá propast kriminality a drog.
Terapie může vždy pomoci, někdy je nezbytná. Já v pohledu na psychoterapii říkám, že pozitivní změna ve vědomí vede automaticky k pozitivním změnám v celé duševní soustavě, takže i přes genetickou determinaci a předchozí škodlivý vliv prostředí, je zpozitivnění osobnosti možné. Člověk není i přes své genetické naprogramování přesto žádný automat.“
Jak tedy tvořit šťastné a zdravé vztahy?
„Kristus nám radí: „Co nechceš, aby činili jiní tobě, to nečiň ty jim.“ Křesťanství je, na rozdíl od buddhistického subjektivismu v jeho nejvyšším přikázání – zdůrazněním lásky k bližnímu – náboženstvím pozitivního vztahu. Je nesporně lékem pro utváření a ozdravení vztahu jednotlivce, společnosti a Světa. Je předpokladem pro vytvoření šťastného prostředí. Jedná se zde o objektivní pravdu, kterou může, anebo dokonce musí uznat i ateista. Tragédie lidstva spočívají podle mého soudu v tom, že křesťanství správně nepochopilo, anebo ho nebralo dostatečně vážně.“
Jak byste definoval lásku a co pro vás láska znamená?
„Toto je opravdu tvrdý oříšek. Slovy se to nedá snad ani přímo vyjádřit. Já se o to pokouším v mém románě Ozvěny lásky, kde se mladý profesor psychoanalýzy jako ateista neustále snaží pochopit lásku rozumem. V jednom rozhovoru praví nakonec svému profesoru, u něhož se habilitoval: „Láska se rodí v úplné svobodě, vždy po překonání vlastního „Já“, za přítomnosti Boha.“
Jsou věci, které nelze pochopit rozumem, nýbrž citem a osobním zážitkem. Můj román končí humoristickou scénou, ve které se na závěr zamilovaná dívka podívá na oblohu, kde se rozpíná nádherná duha, a říká: „Láska celý svět změní“. Duha je podle mého pohledu symbolem lepší budoucnosti.“
Pane Vráblíku, děkuji vám za rozhovor a na závěr se ještě zeptám, co může, podle vás, každý udělat pro to, aby bylo na světě více lásky?
„Já si myslím, že musíme svým pozitivním jednáním množit dobro, v němž je obsažena láska, a přispívat tak k pocitu bezpečí a štěstí našich vztahových partnerů. Musíme sloužit a darovat a ne brát a škodit. Žádá to změnu smýšlení a sice: „Co je moje, je i tvoje.“
Doporučujeme knihy o osobním rozvoji.
Osobní stránka Vlastimila Vráblíka: www.patriksilvestr.cz