Virus HIV: stále nepokořený

cm muz zena kalhoty

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Tisková konference 23. dubna 1984 byla zvlášť očekávaná, protože na ní vystoupily dvě osoby, které měly rozptýlit rodící se temné mračno strachu. To se objevilo začátkem osmdesátých let, kdy lékaři začali bezvýsledně bojovat s chorobou vymykající se běžným formám. Lidé, kteří onemocněli, vykazovali v konečné fázi naprostou ztrátu imunity, takže příčinou úmrtí mohla být třeba obyčejná rýma, a často byly u těchto pacientů pozorovány choroby jinak velmi vzácné. Zrodil se název AIDS, jenž nás od té doby provází.

Na zmíněné konferenci vystoupil americký profesor Robert Gallo, aby oznámil, že se mu podařilo objevit původce této děsivé choroby, virus označený posléze HIV. Nepouštějme se do detailů jeho objevu; o prioritu se hlásili také francouzští vědci. Druhá osoba, která na tiskové konferenci vystoupila, byla americká ministryně zdravotnictví Margaret Heckler. Ujistila přítomné novináře, že se ve špičkových laboratořích intenzivně pracuje na vakcíně proti nové nemoci. Paní ministryně skončila svůj projev slovy: „Věříme, že budeme mít takovou vakcínu připravenou pro vyzkoušení přibližně během dvou let.“

Je tomu už čtvrtstoletí. V červenci 2008 oznámil dr. Anthony S. Fauci, ředitel amerického ústavu pro alergie a infekční choroby, že ruší další pokusy s vakcínou proti viru HIV, protože dosavadní výsledky jej neopravňují k další podpoře tak velkých projektů. Prostředky původně k tomu určené budou přesunuty na další výzkum viru HIV. Slova nikoli nepodobná kapitulaci, nebo přinejmenším sotva znějící povzbudivě, ale bohužel vcelku správně vystihující dnešní obraz. Vakcína proti viru HIV není na světě ani po čtvrtstoletí nesmírně intenzivního a nákladného výzkumu. Znamená to, že ani nikdy nebude? Na to se nedá odpovědět, nicméně vědci soudí, že i dosavadní neúspěchy je v mnohém poučily. Mimo jiné v tom, že se musí vydat jiným směrem, tedy nesnažit se napodobovat klasické vakcíny.

Trochu o vakcínách
Připomeňme úsvit očkování, jenž se neodehrál na lidech, ale na drůbeži. V letech 1879–1880 studoval legendární francouzský učenec Louis Pasteur (1822-1895) slepičí mor a v rámci tohoto výzkumu začal formulovat svou teorii imunity. Byla správná, což se potvrdilo poté, kdy byla pokusným slepicím injekčně podána oslabená kultura původce choroby a opeřenci byli skutečně proti svému moru odolní. Zrodila se aktivní imunizace. Takže už jen připomeňme 6. červenec 1885, kdy Pasteur dovolil, aby byla použita jeho očkovací látka proti vzteklině, což zachránilo život chlapci J. Meisterovi pokousanému vzteklým psem a z učence vytvořilo živou legendu. Právem. Od té doby byla připravena řada vakcín, které lze velmi zjednodušeně rozdělit na dva základní druhy.

Ten, kdo se nechal na podzim očkovat proti chřipce a přečetl si příbalový leták, mohl se dozvědět, že léčivou látkou vakcíny je „štěpený virus chřipky, inaktivovaný, obsahující antigeny…“ Podstatná jsou pro nás slova „štěpený“, tedy že to jsou jen části daného viru, a „inaktivovaný“. I tyto části jsou zbaveny své aktivity do té míry, že chřipku nedostaneme. Naopak, organismus se na ni připraví tím, že proti těmto virům vytvoří protilátky.

Ještě jednou jděme do minulosti – v letech 1951 až 1958 pracoval americký virolog Albert Bruce Sabin, mimochodem rodák z Polska, na vakcíně proti dětské obrně. Ta se lišila od předchozí, proti chřipkovému viru, tím, že tentokrát to nebyly části virů, ale tvořily ji živé viry, jen dostatečně oslabené, aby nevyvolaly chorobu. To je tedy druhý základní typ vakcín, přičemž použití živých, byť oslabených, virů přece jen zprvu vyvolávalo pochopitelné pochybnosti. První zkouška vakcíny proběhla na opicích, a teprve roku 1957 došlo na lidské dobrovolníky, chovance jedné americké polepšovny. Patentována byla tato vakcína až roku 1962.

Nepřítel v organismu
Nejprve velmi zhruba naznačme, jak se naše tělo chová, jestliže do něj vnikne nevítaný host, nejčastěji bakterie či virus. Dochází k aktivaci našeho imunitního systému, což je ve skutečnosti nadmíru složitý proces, jehož se účastní více druhů krevních tělísek. Dodnes není tento proces prozkoumán do všech detailů. Nesmírně důležitou roli hrají lymfocyty, buňky, jichž jsou dva hlavní druhy. Úkolem B-lymfocytů je (opět velmi zjednodušeně) v případě objevení se „nepřátel“ začít (proti nim) vytvářet protilátky.

Pak jsou v našem těle T-lymfocyty, jejichž úkolem je boj na buněčné úrovni. Tyto lymfocyty jsou v zásadě dvou druhů. První jsou pomocné, které dostanou od předchozích stupňů imunitního systému informaci o antigenu nepřátelského mikroorganismu, tedy můžeme říci o nějaké chemické charakteristice, která ho dostatečně vymezuje. Dalším mechanismem se tato klíčová informace předává na „zabíječe“, další druh T-lymfocytů, které se začnou množit a vydávají se doslova na vražednou pouť tělem, aby vyhledávaly nakažené a odumírající buňky a ničily je. Tohle je normální obraz například chřipky nebo podobných virových nemocí, z nichž řadu známe jako dětských. Množící se lymfocyty nesou informaci, která jim umožňuje poznat buňku infikovanou virem, což také není jednoduché.

Ve většině případů se za nějakou dobu z choroby zotavíme, a dále mohou nastat dvě možnosti. Buď si náš imunitní systém zapamatuje charakteristiku daného nepřítele navždy, pak jsme imunní do smrti, nebo jen na nějakou dobu. Udává se například, že vakcína proti žloutence typu A chrání asi 10–15 let. Podobně proti tetanu je třeba čas od času přeočkovat. Virus HIV je však nesmírně nebezpečný protivník.

Nákaza HIV
Tak jako jiné viry, i tento potřebuje buňky, aby se v nich mohl množit. To je základní vlastnost virů. Naznačme, jak takový proces probíhá obecně: nejprve se virus, teď uvažujeme v podstatě jakýkoli, svými speciálními vazebnými místy, můžeme je obrazně přirovnat k jakýmsi úchytkám, přichytí ke stěně napadané buňky, načež pomocí bílkovin, které má, touto stěnou pronikne. Tam začne hra nukleových kyselin, kterou zase zkrátíme; podstatný je její výsledek. Genetická informace viru, jeho genom, se zabuduje do genomu postižené buňky, takže ta začne sama vyrábět materiál, tedy bílkoviny, na stavbu nových virů. Ty se skutečně začnou formovat v buněčné protoplazmě a vybaveny patřičným aparátem projdou buněčnou stěnou ven, aby dál šířily nákazu. A právě na takto napadenou buňku útočí „zabíječi“, aby ji zničili a tím zastavili množení viru. Tento proces se odehrává při běžných virových onemocněních. V případě HIV je však děj překvapivý, což činí tento virus doslova zlověstným.

Virus se množí enormně rychle, což by pořád ještě nebylo fatální, přesto pro ilustraci – za měsíc po nákaze může být v jednom mililitru krve až 100 milionů virů HIV. Ale, a to je naprosto klíčové: tento virus napadá především pomocné T-lymfocyty. Tím vyřazuje z funkce to nejdůležitější, co tělo má, totiž vznik dostatečně silné imunitní odezvy, kterou by tyto buňky jinak vyvolaly. Obraz je takový, že asi měsíc po nákaze virem HIV jsou pomocné T-lymfocyty z valné části zničeny, a z toho se už organismus nevzpamatuje. Jeho imunita je podlomena a při vypuknutí choroby AIDS v podstatě zlomena.

Cesty k vakcíně
Hned první nápad začátkem osmdesátých let vycházel z toho, co jsme poněkud rozvedli v pasáži o vakcínách. Zdálo se, že by stačilo virus HIV oslabit a použít ho jako vakcínu, což by bylo podobné, jako kdysi Sabinův přístup. Nebo, to raději, použít z viru pouze nějakou část, která ho pro naše tělo dostatečně charakterizuje a přitom nemůže vyvolat nákazu. Už tehdy se uvažovalo o zmíněných „úchytkách“ viru, jimiž se zachytí na buněčnou stěnu. To by byl model analogický moderní vakcíně proti chřipce.

Záhy se ukázalo, že ani jedna z těchto cest, které by podpořily imunitu organismu, není průchodná. Virus HIV se ukázal být mnohem zákeřnější. Když se totiž dostane do buňky a tam začíná vpravovat svou genetickou informaci do DNA buňky, neustále dělá chyby, velmi často mutuje. Dokonce se dnes ví, že když do buňky proniknou současně dva viry HIV lišící se trochu svou genetickou informací, ta se může doslova smíchat z obou, takže buňku posléze opouští virus, který má jiný genom, než měl kterýkoli z obou původních.

Mutace virů je vcelku známý jev, s nímž se setkáváme také u vakcíny proti chřipce. Viry této choroby mutují poměrně rychle, takže vakcína, která nás dostatečně ochrání v dané sezoně, bude velmi pravděpodobně prakticky neúčinná o rok později! Virus HIV však mutuje ještě rychleji. V praxi to znamená, že i kdyby se podařilo vytvořit vakcínu z virů izolovaných z HIV pozitivní osoby, než by byla vakcína hotova v dostatečném množství, valná většina virů v těle pacienta by na ni vůbec nereagovala! V té době by to byla několikátá generace mutantů. To bylo zjištění učiněné poměrně záhy, když se studoval virus HIV. Cesta pomoci T-lymfocytům nikam nevedla.

Vědci se nevzdávali a pokoušeli se o jiný přístup – zneškodnit virus ještě dříve, než vstoupí do buňky. Tedy najít vhodné látky, které by se například pevně navázaly na již zmíněné „úchytky“ viru, ten by se tudíž nemohl zachytit na buněčné stěně a tělo by si s ním snáze poradilo. Byly by zachráněny pomocné T-lymfocyty, takže imunitní odezva organismu by byla dostatečně silná. Šlo by vlastně o vakcínu proti určitému fragmentu viru.

Obálka viru, což je soubor bílkovin, které tvoří jeho schránku, v případě HIV také mutuje nesmírně rychle. Jen připomeneme, že bílkoviny jsou tvořeny aminokyselinami jako stavebními kameny, přičemž těchto aminokyselin je dvacet. Ovšem záleží na přesném pořadí, v jakém jsou spojeny do více či méně dlouhých řetězců. Pro ilustraci: v krvi máme nejvíc albuminu, bílkoviny tvořené jedním řetězcem skoro šesti set aminokyselin. Celý náš život se tvoří nové molekuly této bílkoviny a pořadí těchto stovek aminokyselin je pořád naprosto stejné. Ne tak v obálce viru HIV. Tam se v poměrně krátké době dokáže změnit pořadí aminokyselin v řádu desítek procent. Výsledkem je odhad, že šest let po nákaze virem HIV je v těle jedné osoby větší počet různých druhů viru HIV, než kolik je druhů chřipkových virů v jednom roce na celém světě. Abychom to přiblížili, pohybuje se to řádově ve stovkách tisíc. Zablokovat nějak stovky tisíc druhů viru zatím nelze. I tentokrát museli vědci (zatím) vhodit obrazný ručník do ringu.

Je naděje?
Ta, jak známo, umírá poslední. Zatím byly zaznamenány dva vážné pokusy o vakcínu proti viru HIV, jeden z nich v roce 1998, který skončil o pět let později, když se ukázalo, že nemá žádný účinek. Stejně dopadl další pokus v roce 2004. Proto ten návrat k dalšímu studiu viru HIV. Dnes je, bohužel, už dost osob nakažených tímto virem, ale právě v tomto ohledu svítá naděje. Ukazuje se, že velmi výjimečně u některých jedinců organismus jakýmsi způsobem potlačuje rozmnožování viru HIV. Tím není řečeno, že nemoc přežijí, ale žijí o poznání déle. Zatím nebyly provedeny dost dlouhé studie, aby se dalo zodpovědně uzavřít, že lidské tělo zvítězilo nad nebezpečným virem. To opravdu nikdo neví. Nicméně je jasné, že občas se najde někdo, jehož tělo má větší schopnost obrany.

To je právě výzkum, na který se vědci zaměřují. Vyhledávají tyto osoby, aby v jejich těle pátrali po mechanismu, jenž dokáže zastavit množení viru HIV. Není zcela jasné, na jak dlouho, ale v každém případě se dá očekávat, že cesta k účinné vakcíně proti HIV nevede klasickými postupy. Je skryta v mechanismu, v tuto chvíli neznámém, v tělech jen několika mála osob. Takže naděje tu je, ale zatím stále platí, že jedinou možností je prevence nákazy.

Rychlý test na protilátky proti HIV-1/2 OraQuick ADVANCE naleznete v naší nabídce.