Veronika Khek Kubařová: „Mým náboženstvím je příroda.“

Populární česká herečka a vítězka poslední řady StarDance Veronika Kubařová miluje přírodu a k alternativnímu vidění světa má až překvapivě blízko. Rodačku z Rakovníka jste mohli vidět například ve filmech Ženy v Běhu, Modelář, Nejkrásnější hádanka nebo Duch nad zlato. Veronika nedá dopustit na svou intuici a zažila i několik věcí mezi nebem a zemí. Prošla si psychoterapií, fascinuje ji cyklicita ženy a práce s vlastní temnou stránkou. Nejenom na mě však působí jako jeden z nejhodnějších a nejsrdečnějších lidí, co znám.

Veroniko, co je pro vás v životě nejdůležitější?

Jako první mě napadá příroda, ale od toho se odvíjí spousta věcí, protože mám pocit, že z přírody je i rodina, zdraví, tělo a duše. Nazvala bych to jeden balíček s nadpisem příroda.

Vím o Vás, že jste mohla život v souladu s přírodou poznat i díky Vaší babičce…

Moje babička to ovlivnila, respektive obě babičky a potažmo obě rodiny mých rodičů měly vztah k přírodě a základním znalostem o ní. Dospělí sekali trávu a my ji pak jako malí sklízeli a otáčeli seno, aby se usušilo. Když se blížil déšť, tak jsme uklízeli seno do kupek a přikrývali, a pak ho následně, když zase poschla tráva, rozehnali, aby uschlo. Mám pocit, že jsem v trávě a v přírodě strávila celé svoje dětství.

Můj milovaný kamarád Ivo Timer mi doporučil knížku Poselství od Protinožců o australské lékařce, která je shodou okolností dovezená k domorodcům, u nichž pochopí, že v přírodě je všechno. Že se dá z přírody čerpat jako z nekonečného Zdroje chápání a vnímání věcí kolem nás. Pochopila jsem, že přírodě ze všeho nejvíce věřím. Je to takové moje náboženství. Příroda je nejvíc nekompromisní. Ale příroda je i člověk, všichni jsme propojeni a jedno i se stromy a kytkami. To mi dává v životě klid a největší smysl.

Tím mi odpovídáte na další otázku, v co věříte, v jaké hodnoty.

Já opravdu nejvíc věřím v přírodu. I teď, v době pandemie, jsem si říkala, jak na to mnozí lidé kašlou a myslí si o sobě kdoví co. Ale my nejsme ti nejdůležitější. Jakmile se objeví nějaký vir – a je úplně jedno, jestli z laboratoře nebo z nějakého netopýra – tak pokud se rozšíří všude, vymřeme. Ale stromy tu budou dál, vir nevir. Jasně, že stromy mají zase jiného nepřítele, a to je kůrovec, ale myslím si, že příroda se dovede o sebe lépe postarat než my o sebe, respektive o ni.

Jak se můžeme podle Vás k přírodě lépe chovat a udělat svět celkově lepším místem?

To je velká otázka, kterou usilovně a dlouhodobě řeším. Původně jsem si chvíli představovala, že by člověk mohl žít jenom přírodně, ale jsem zjistila, že to není možné, co všechno by to znamenalo za kroky. A už se na sebe nezlobím, když si vezmu potravinový box nebo když jednou za čas umírám žízní a koupím si pet lahev, protože jsem si zapomněla svoji flaštičku.

Souvisí s tím i to, jak přistupujeme sami k sobě jako lidi. I vztahy jsou důležitá energie, která potom dělá „zdrávo“ nebo „přirozeno“. Stromy si pomáhají navzájem s vláhou; tráva si pomáhá se stromy, s včelami, s hmyzem a my jsme v tom systému regulérně s nimi. Akorát mám pocit, že si tady žijeme, každá rodina, něco svého. A přitom, kdybychom se dokázali napojit nebo ve správný moment i odpojit – to příroda taky někdy umí, že si řekne ve správný moment „a dost a tohoto parazita už nechci“ – a poučit se z toho, tak by to bylo dobrý.

Když jsme u vztahů, jak se můžeme my lidi k sobě chovat hezky?  Zdá se, že Vy sama máte krásný vztah se svým manželem Pavlem…

Rozhodně to není tak, že náš vztah je bezproblémový. Nechci, aby to působilo tak idealisticky. Fotky na internetu jsou z večírků, kde se k sobě chováme hezky, ale jsou určitě i chvíle, kdy to tak není. Když to lidé čtou, dojdou k jakési ideální představě, a pak je mrzí, že to tak sami ve vztahu nemají. Je to jen nějaká výseč, která není trvalá. Ale to, že jsem šťastná v manželství, je pravda. Podle mě je velice důležité si uvědomovat i nedokonalost. Že je normální, že nás druhý někdy štve a že my druhého někdy štveme taky. Všichni si něco neseme z původních rodin, všichni něco nemáme zvládnuté, všichni máme svoje bolístky, strach a tak podobně. Když se s nimi ale dokáže ve vztahu otevřeně pracovat a oba jako jednotlivci, i jak pár, mají touhu po posunu, tak vztah může být šťastný.

Na mě působíte, že jste neuvěřitelně hodná. Chci se skoro až zeptat, kdo za to může 🙂

Nedávno jsem dělala rozhovor pro křesťanské rádio Proglas a pan moderátor se mě ptal podobně, a použil ještě zvláštnější spojení, že mu připadám „až moc hodná“. Vyděsilo mě to a říkala jsem si „to přece není vůbec pravda, já vůbec nejsem ani hodná, ani až moc hodná.“ Odjakživa jsem měla přání být dobrým člověkem, ale každý si pod tím představí něco jiného. Sama mám občas emoce jako závist, nepříjemnost, nepřejícnost, dokonce i nějaký odstín nenávisti, takže si nemyslím, že jsem příliš hodný člověk. Ale snažím se na tom pracovat. Protože si myslím, že když je člověk dobrý sám k sobě i ke svému okolí, tak je mu tak nějak lépe.

A když mám třeba naopak den, kdy jsem nepříjemná a zlá nebo házím šípy svých nálad po lidech okolo (nebo i po sobě), tak je mi daleko hůře. Tím se dostáváme se k tomu, že je daleko lepší být dobrý, protože pak se člověk cítí dobře. Ale zároveň je dobré si nic nevyčítat, když to nevychází. Někdy jsme nesnesitelní, ale obsahujeme všechny barvy. Obrazy nejsou jenom růžové a pastelové. Jsou i temné. Dostala se mi do ruky také kniha Temné noci duše, která je o tom, jak pracovat s temnotou, která je regulérní částí nás. Mohlo by se o ní více vědět, aby se jí lidé nebáli a nemuseli ji převlíkat za něco jiného.

Kdysi jste také někde zmiňovala i práci s ženskou silou, a že byste si přála, aby se i o ní více psalo. Jak Vám osobně pomohlo, když jste své ženství přijala?

To je pravda, měla jsem takové období, kdy jsem cítila, že na mě toto téma tlačí. Ale zároveň jste mě zastihl v momentě, kdy to ještě není u konce. Dochází mi, že jsem v tomto tématu pořád ještě na cestě. Mám to teď v kategoriích zkoumání a fascinace, fascinuje mě ženský cyklus. Cyklicita ženy je něco absolutně výjimečného, co nás obrovským způsobem ovlivňuje a co je pořád ještě tabu. Když se zmíní menstruace, tak pro některé muže je to pořád ještě něco trapného: „Ježišmarja, o tom nezačínej, to jsou zase ty vaše náladičky“. Přijde mi to škoda, protože si myslím, že kdybychom si za tím jako ženy více stály a dokázaly s tím pracovat, tak bychom dokázaly udělat sebe i muže šťastnější.

Použila jste dnes slovo „napojení“. Pokud to není už moc osobní, tak měla jste nějaké mimosmyslové či nadpřirozené zážitky?

Je to hodně osobní, ale nebude špatné to zmínit, aby lidé věděli, že kdyby se jim to dělo taky, tak že je to normální. Mám takové zážitky od dětství, akorát v dospívání to šlo do pozadí. Byl to čas těla, které se měnilo a vyvíjelo a člověk na to na nějaký čas trochu zapomenul.

Ale důležité je tyto věci přijmout. Nebát se jich. U každého to může být něco jiného. Já považuji za takovouto svou schopnost i intuici. Intuice je často skloňované a možná až nadužívané slovo. Myslím si ale, že to je ale naše přirozená schopnost a dá se rozvíjet. Protože často máte nějaký pocit, něco vás někam vede, nikdo tomu nerozumí a je to absolutně proti všemu pochopení okolo. Například vám někdo nabízí zlatou cihlu, vy stojíte v davu a říkáte: „já ji nechci.“ A přestože, by se vám peníze za ni hodily a kolem vás je padesát lidí, kteří by vás ušlapali a zabili, aby si ji vzali, tak víte, že ji nemůžete přijmout. A za pár dní se ukáže, že v té cihle byla schovaná bomba, která pak i vybuchla. Vaše intuice, i když jste tomu napřed nerozuměli, vás vedla správně.

Sama jsem třeba také nikdy nebrala drogy. Považuji je za trochu nebezpečný klíč, jak se dostat ve vědomí dál. Ale samy o sobě jsou právě zážitky s drogami důkazem, že jiné dimenze existují. Podle mě však existují k těmto zážitkům, k dalším komnatám našeho vědomí, bezpečnější klíče.

A Vám se to, Veroniko, děje úplně samo? Nebo to podporujete nějakými rituály? Praktikujete něco?

Nepraktikuji. Děje se to samo a já to přijímám. Vidím nebo cítím barvy u lidí. Nebo tvary energií. Spíše to přijímám a učím se s tím pracovat.

Když jedna moje starší kolegyně, vynikající herečka, bydlela ve svém starém domě ještě s manželem, tak se tam pohybovali duchové. Moje kolegyně byla z těch energií nervózní a manžel jí říkal: „Musíš jim jenom říct, že je tady nechceš.“ Řekni: „Teď mi dejte pokoj.“ A když pak cítila, že není v bytě úplně sama, tak řekla „Teď chci být sama, teď tady potřebuji prostor.“ A duchové zmizeli. Je to lehce úsměvná historka, ale já jsem na straně těch, kteří těmto věcem věří. A také si myslím, že se s tím dá pracovat. Když to člověku překáží, může poprosit, aby se jeho schopnost zjemnila nebo na chvíli zmizela, protože ne vždy se to úplně hodí.“

Dokončení rozhovoru příště.

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.