Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Česká herečka, zpěvačka a dabérka Lucie Vondráčková odpovídá na otázky Celostní medicíny. Několikanásobná vítězka divácké ankety Týtý věří, že když nás něco v životě baví, tak jsme nezastavitelní. Že cesta je důležitější než cíl. A že když i na nepříjemných věcech dokážeme vidět to dobré, žije se nám lépe.
Lucko, co děláte pro své zdraví a pro svou duši?
Mám takový pocit, že člověk je nejšťastnější, když se přibližuje k nějakému svému vysněnému cíli. Když ho ještě nedosáhne. Takže já dělám všechno proto, abych byla pořád na cestě.
A co Vám dodává nejvíce energie? Jak „dobíjíte baterky“?
Já je hlavně nenechám vybít, protože potom je musíte dlouho nabíjet. Vlastně všechno, co dělám, mi baterky dobíjí během cesty. Ať už je to sportování, cestování, ping-pong, děti. Někdy se zase musíte jít podívat do kina na něco krásného, co vzniklo… A pořád se něco učit.
O Vás se také ví, že chodíte pěšky.
Jo. (smích)
A kolik toho za den ujdete?
Nevím, nemám krokoměr. Většinou mě začnou nohy bolet tak u třicátého kilometru. Třicet, čtyřicet kilometrů. Já jsem takový ten typ, jak v Marečku podejte mi pero, že u chůze myslí. Vím, že někteří lidé rádi přemýšlejí zase například u řízení auta. Já to mám za chůze.
Dále by mě zajímalo, čím se v životě řídíte?
To jsou hluboké otázky, důležité. Čím se řídím? Neubližováním. A mám pocit, že je výhra v loterii, když člověk najde v životě to, co ho nejvíc baví. Protože pak, když to děláte, se nikdy nevyčerpáte.
Ještě jedna trochu podobná, hlubší otázka: V jaké věříte hodnoty?
Ráda říkám věci na rovinu. Jsem ráda, když lidi chodí včas. Nebo se ptáte ještě na něco víc? Jestli se to týká zdravotního životního stylu nebo spíše jdeme do filozofie?
Můžeme klidně do filozofie. Otázka víry – v sebe, v život…
Já věřím v tvorbu. A ve výsledky. A v to, že něco vás baví – to se snažím vštěpovat svým dětem – že když vás něco zajímá, baví, tak vás nemůže zastavit vůbec nikdo.
To jste mi odpověděla na otázku, jak jít za svými sny. Musí to člověka bavit.
Na každém kroku. Musí vás to těšit a je fajn vidět jednotlivé výsledky. Ale také nebýt na sebe moc přísný. Já jsem byla na sebe hodně přísná. Neuměla jsem se pochválit za nic. Myslím, že život je příliš krátký na to, abychom na sebe byli zlí. Je daleko příjemnější jít životem více v klidu, pomaleji, ale konzistentně a v příjemném módu. I se obohacovat lidmi, kteří jsou příjemní a obohacují nás. A často se smát.
Jak si udržujete pozitivní pohled na budoucnost?
Ať se děje, co se děje, tak mám pořád pocit, že to nakonec všechno dobře dopadne. Jsme velmoc pohádek, tak v tomto bychom na tom měli být nejlíp, myslím Česká republika. Protože pohádky máme v sobě a tam je vždycky konec dobrý. A já v to věřím.
Mimochodem, chcete si ještě v nějaké pohádce zahrát?
No to by musela být velmi specifická role, ale proč ne. Pohádky jsou skvělé a je v nich sranda. A hlavně je tam všechno možné. Nejsou v nich pravidla. A já jsem ještě měla štěstí, že i v rámci mých rolí jsem ta pravidla porušovala.
Co nyní vlastně připravujete? Kde Vás, Lucko, můžeme vidět?
Po asi dvanácti nebo patnácti letech teď začínám zkoušet činohru v divadle Palas, 2. listopadu máme premiéru. Hra se jmenuje Štěstí. Hraje tam Hynek Čermák a já. Teď jsem se vrátila z Miami, kde jsme natočili videoklip na country-folkovou věc, která se jmenuje Kolikrát. Bylo tam šílené vedro, ale klip vypadá easy. To se mi na tom nejvíce líbí – můžete mrznout na place, můžete šílet nebo být unavení a potom to v tom klipu vypadá jako úplná pohodička.
V jednom rozhovoru jsem také slyšel, jak povídáte o tom, že milujete knihy a máte ráda lidi, kteří knihy čtou. Můžete prozradit nějakou, která Vás inspirovala?
Vždy jsem milovala knížky o malířích, protože sama malovat neumím, tak jsem to mohla obdivovat v těchto dílech, například Žízeň po životě a Kámen a bolest a všechny tyto klasiky. Ale musím se přiznat, že poslední dobou mám čím dál více ráda podcasty, protože tím, jak chodím, mohu poslouchat a nesmírně mě tato podcastová doba baví.
Také jste kdysi říkala, že jste šla studovat vysokou školu i proto, že jste hledala odpovědi na své otázky. Pamatujete si, jaké jste si v té době kladla otázky? A jaké otázky si kladete teď?
Mně se vždy líbil film Yentl. Celé je to o kladení si otázek a odpovědích. Někdy mi přijde, že je důležitější otázky vyřknout než dostat odpověď. Protože to je o tom, co jsme říkali na začátku – že cesta je pro mě nejdůležitější. Vždy mě zajímalo, kde odpovědi brát, ale to se velmi změnilo, od té doby, co jsem studovala, protože mě nebavilo memorování věcí, a protože si myslím, že na to byly dříve encyklopedie a dnes je na to Google a Wikipedie a všechny tyto vymoženosti. Myslím, že žijeme v naprosto dokonalém světě, který má na každou otázku odpověď, ale že je čím dál méně lidí, kteří si ty otázky kladou. Což je paradoxní, protože odpovědi mají na dosah ruky.
Také se mi líbí na dnešní době, že díky sociálním sítím má člověk možnost žít svůj vlastní svět. Není odkázaný na to, co mu řeknou zprávy nebo noviny a že se tím musí řídit. Věřím, že každý, co vyzařuje, to i přitahuje.
Říkáte dokonalá doba. Co byste řekla lidem, kteří mají tendenci si pořád na něco stěžovat?
Víte co, všichni máme problémy a je hrozné, že byl covid a nyní je válka (a těch hrozných věcí je opravdu moc). Ale kdybychom se tím nechali udolat, tak prohrajeme. Jsem takový ten věčný optimista – že když vás shodí ze skály, tak se znovu vyhrabete nahoru, a ještě se usmějete a poděkujete, že jste dostal takovou lekci.
Míváte, Lucko, trému? Třeba při nové premiéře?
Já se vždy těším. Ať už je to na pódiu před lidmi, kde se zpívá, nebo v divadle. Těším se a užívám si, že na nás vůbec někdo přišel, že ho zajímá a baví, co připravujete třeba půl roku. Je to za odměnu. Ani to nepovažujete za práci, je takový bonus k tomu všemu.
Kde berete pro svou práci stále novou inspiraci?
Dříve jsem byla plánovač. Věděla jsem, co bude za rok a co bude za dva. A teď se přiznám, že nevím, co bude zítra. Myslím, že covid nás naučil, že se musí žít teď a tady. Protože to je pro nás nevyhnutelná věc. Lidé vám ruší schůzky na poslední chvíli, protože se vždycky může něco stát. Musíme být flexibilní a adaptabilní na nové zkušenosti. Mně tento způsob života nesmírně vyhovuje, protože mi přijde autentický a dobrodružný. Inspirují mě věci teď a tady. Už nemyslím na to, co bude za rok.
Sám jsem fanouškem Vašich písniček, nazpívala jste jich určitě stovky. Máte k některým nějaké bližší pouto nebo mezi nimi přímo „oblíbence“?
Jsou různé písničky. Jedny, které zní z rádií a kterým jsem vděčná, že ustály tlak doby a pořád v lidech rezonují. Jsou to pilíře. Ty druhé neměly třeba ani videoklip, ale jsou to takové drahokamy v mé duši. Neměly na sobě takovou pozornost, protože mám pocit, že v té době by ji neunesly. Nebo se ještě nespojily s mým životním příběhem. Mám takový dojem, že některé ještě na tu svou chvíli čekají.
Nikdy jsem nedělala desky, aby byly za každou cenu moderní. Šlo mi o to, aby přetrvaly. Aby vám řekly něco i za dvacet let. A to mám pocit, že se povedlo. Že doba je neudolala a když něco z nich zařadím do živého hraní, tak to dobře funguje, protože jsou dobře nahrané. Velmi mám například ráda písničky Až jednou půjdeme tam, Rej kolibříků nebo Labyrint. To jsou nenápadné písničky, které znají většinou jen fanoušci.
Děkuji. Chtěla byste závěrem našim čtenářům něco vzkázat?
Naučila jsem se, že na každou věc se dá dívat dvojím pohledem. Každá úsečka má dvě strany. Jedna je mínusová, druhá plusová. Ať už v životě prožíváme něco nepříjemného nebo se naopak máme skvěle, tak je na nás, jak se budeme na jednotlivé situace v životě dívat. Jestli z té strany mínusové, nebo z plusové. Je to o cviku a o zvyku.
Zároveň se mi v průběhu života ukázalo, že když jsme více v té plusové části a vidíme i na nepříjemných věcech to, co je zajímavé, důležité a dobré pro nás, tak je život slastnější, veselejší a více nás baví. A když se naopak zamotáte do těch mínusových stavů, tak vás vedou do dalších mínusů, protože Vesmír si myslí, že takhle to máte rádi, tak vám to posílá pořád dál a dál. Věřím na Law of Attraction. Že to, co si přejeme – ne, co říkáme – ale, co si opravdu přejeme, tak k sobě, jako magnet přitahujeme. Někdy je to těžké, protože si myslíme, že si něco přejeme a v duchu se nám ukazuje úplný opak, protože se toho v duchu bojíme. Podle mě ovšem, když někdo čte tento server a tento náš rozhovor, tak už se tím nejspíš trochu zabývá a ví, o čem je řeč.
Lucko, moc Vám děkuji za rozhovor!
Jiří Hamerský