Věkový rozdíl – potíže ve vztahu?

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Existuje několik rčení ohledně vztahů, typu „láska hory přenáší“ nebo „láska nezná hranice“. Ať už myslíme těmi hranicemi cokoli, třeba barvu pleti, vyznání, ale také věk či pohlaví, názory na ně se liší. Na jedné straně stojí konzervativní představa „normální dvojice“, na straně druhé se s přirozeným kulturně-historickým vývojem přesazuje esprit pokrokovosti, přizpůsobení se měnícím se podmínkám společnosti, a tedy i nových paradigmat ve vztazích.

Vždyť, naši předci by si ani v nejstrašnějších snech neuměli představit třeba, že jednou budou ženy nosit kalhoty a krátké vlasy, že budou pracovat v armádě, obchodě, justici, nebo že muži budou proslulými návrháři, světově uznávaní kuchaři, nebo že se jednou budou uzavírat homosexuální manželství apod. Nicméně, stačilo pár století, pár odvážlivců či několik politických rozhodnutí – a máme tu volební právo pro ženy, emancipaci, rovnost příležitostí a několik dalších vymožeností novodobého světa. Dnes už je běžně vidět dvojici z různých prostředí, odlišné rasy, kteří se v mnohem liší (ekonomický status, vzdělání, geografické prostředí, kultura atd.) nebo naopak, mají toho mnohem společného (třeba pohlaví). A tak je to i s věkem. Angličtina má pro vztahy, ve kterých je mezi partneři významný věkový rozdíl krásné označení „May-December Relationship“. Někdy přetrvává pořád představa, co může mít společné „květen“ s „prosincem“, dvacetiletý muž s třeba padesátiletou ženou, může takovýto vztah fungovat?

Každý vztah má svoji specifika, svoje plusy a mínusy, své lepší dny i ty ponuřejší. Základ tvoří to, na čem je obecně vztah postavený, jestli můžeme říct, že má všechny atributy či předpoklady na to, aby byl harmonický a měl prognózu přetrvat. Vždyť i tomu, čemu by se dalo říct „normální pár“ kde jsou partneři třeba stejně staří, může mít mnohem více potíží kvůli různím rozepřím, osobnostním a povahovým rozdílům než ty dvojice, kde je jeden z nich starší. Nebo heterosexuální dvojice, kde však jeden z partnerů osobnostně více inklinuje k nevěře, může být mnohem zabíjející, než třeba u páru, kde je jeden z partnerů bisexuální, avšak povahově má vlastnosti k vztahové stálosti či věrnosti.

Proto, i u dvojic, kde je mezi partneři určitý věkový odstup, by měl jedinec znát své skutečné city. Měl by mít jasno, oč mu v tomto vztahu jde. Jestli třeba starší z dvojice si nechce pouze připomenout své mládí, nebo naopak, mladší z páru nehledá pouze jakousi péči, záštitu staršího partnera připomínající spíše rodičovskou péči. Dvojice by si měla být jistá, zda bude starší partner stíhat energii mladšího a mladší naopak, jak bude přihlížet na přibývající šediny a vrásky svého staršího partnera, co v prvních fázích vztahu ještě nemusí být tak zřetelné. Tu hraje roli jak fyzická přitažlivost, tak i faktor pouta a vztahu. Dalším důležitým aspektem je, co má dvojice společné, jestli je to pouze třeba fyzická přitažlivost, která je k sobě táhne a jinak si „nemají co říct“, nemají přibližně stejné zájmy, postoje, hodnoty, může to v takovémto vztahu dříve či později přinášet potíže. Je třeba být otevřený změnám a kompromisům, jestli třeba poslouchat večer Bacha nebo Rock… Každý z dvojice by zároveň neměl ztrácet svoji identitu. Avšak starší z páru by neměl přebírat pouze autoritativní funkce, rozhodování, „šéfování“, či omezovat mladšího v jeho rozhodování. Každý z nich by měl mít svůj vlastní prostor. Taky rostliny zasazené v květináči příliš u sebe, nerostou tak rychle jako ty, které mají dostatek místa. A tak je tomu i ve vztazích. Člověk by se neměl bát dávat partnerovi svobodu v tom, co má rád, důvěřovat v jeden druhého a svůj vztah.

Jednou z nejtěžších věcí, kterou můžou pociťovat „květnově – prosincové“ vztahy je akceptace okolí, blízkých, rodiny či přátel. Je dobré být přirozený, otevřený a jednat s okolím tak, jak je člověk zvyklý. Neskrývat se před světem z obavy, že vás a váš vztah okolí nepřijme. O to těžší pak bude každodenní život a jednou by se to i tak vaše okolí dovědělo – a to víc by to bylo překvapující. Každý vztah by měl být postavený na vzájemné důvěře, citech, poutu a přátelství. Každý vztah je o vzájemné komunikaci, rozdílnosti a podobnosti partnerů, o kompromisech a ústupcích, identitě a sebevědomí, o osobnostních vlastnostech, o minulosti a historii partnerů, jejich dětství, výchově a období, kdy se ještě neznali a naopak o budoucnosti a prognóze dalších společného vztahu. A to nejen u „květnově – prosincových“ vztazích, ale i všech ostatních.