Vánoční svátky o století zpátky

vánoce

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Vyslovíme-li ono magické slovo, Vánoce, každému z nás se vybaví své. Vůně vanilky či zlatavé skořice, sladká chuť hutného medu, zelené jehličí, staré skleněné baňky, maminčina sváteční mísa, linoucí se zvuky koled, tichý štědrovečerní zpěv, tradiční salát, pohádky, dárky, láska a blízkost, vzpomínky, pokora, něha a kouzlo. Cokoli, cokoli. Každý z nás ví. Procházka v křupajícím sněhu, mihotavé světlo svící, které lze zaměnit s jiskřičkou v oku. Vánoce, čas, kdy mnozí zpomalíme, sestoupíme do sebe, necháme se hýčkat, druhými či upomínkou na to, jaké byly Vánoce, když náš věk vystačil s prsty na jedné ruce. Tisíce vzpomínek opředených láskou, protože o Vánocích, víc než kdy jindy, na moment odložíme onu lidskou malost…

Štědrovečerní tabule

Ač samotný Advent nezahrnuje pouze Štědrý den, ale předchází mu hezká řádka svátků, ať už svatého Mikuláše či Lucie, lidé, ponejvíce však děti, se těšili na onu událost, která se rozvine první zažehnutou hvězdou, aby v tichosti, pokoře a sváteční náladou usedli k plně prostřeného stolu. Na ten se pokládala uschovaná bílá plachta, ze které na jaře hospodář odebíral zrno, aby jej rovnoměrně rozesel po poli. Plachta symbolizovala hojnost a úrodu. Doprostřed stolu se pak často kladl dožínkový věnec, který rovněž připomínal dar úrodného blahobytu. Nohy stolu se obtáčely řetězem, který měl zajistit sílu a stabilitu, ale také prosbu, aby se rodina v příštím roce opět sešla. Na stole leželo povícero misek, jedna obsahovala žito, druhá pak krupici, čočku, česnek proti nemocem a zlým silám, med pro dobrotu srdce, houby a ořechy, jakožto dík za vše, co člověka vyživuje. Na stole měly své místo taktéž i různorodé klasy, penízky pro štěstí. Nechyběl jahelník, který se těšil své přízni nejen na Vánoce. Doprovázel svatby, ale také Velikonoce či křtiny. Jahelník, symbol hojnosti a zdraví.

Já sama jahelník na Vánoce peču, stejně jako vánočku či jablečný štrůdl. Poslední dva zmíněné moučníky nejsou v České zemi vlastně žádnou výjimkou, nicméně, jahelník, ten peče málokdo. A přitom, jedná se skutečně o delikátní záležitost. Jak na ni?

Nachystáme si balík čerstvých jáhel, pokud nejsou jáhly nejčerstvější, před samotnou přípravou je 2 x spaříme na sítku. Dále si na stůl položíme jablka, kokosový cukr, skořici, rozinky či sušené švestky, taktéž i kokos, mandle či vlašské ořechy. Máme-li v dezertech rádi tvaroh, nachystejme také ten. Spařené jáhly pak vkládáme do vroucí vody, vaříme do měkka. Mícháme, hlídáme, neboť jáhly mívají tendence vzkypět a také, přichytit se ke dnu. Následně, po uvaření, z jáhel vymačkám přebytečnou vodu, promísíme je s nastrouhanými jablky, na 500 g jáhel postačí zhruba 3 větší kusy. Přidáme cukr, skořici, rozinky a kousky sušených švestek, kokos a ořechy. Směs dobře promícháme. Do vymazaného a vysypaného pekáče či jakékoli oblíbené formy, taktéž i kameninové nádoby přendáme polovinu směsi, dále vrstvíme oslazený tvaroh, abychom přikryli druhou částí směsi. Vložíme do trouby a pečeme na 180 °C zhruba hodinu. Necháme vychladnout.

Štědrovečerní chléb

Na štědrovečerním stole našich předků nesměl chybět nikdy chléb. Byl symbolem dostatku, byl základní potravinou, lidé si jej velice vážili. Možná leckdo z vás vzpomene na babičku, která vždy před rozkrojením, požehnala pecen křížkem. Kolem pečení chleba bylo vždy mnoho příprav, ale také pověr a magie. O voňavém, doma upečeném chlebíčku s bílou moučnou kůrkou, v níž byl občas zapečen i malý oharek z pece, o chlebě, který musel vydržet dobrý i tři neděle, se nám již jenom zdá. Dříve se nic nevážilo a zkušená hospodyně odměřovala vše podle oka, na hrsti. Na jeden bochník se počítal dvoulitrový hrnek teplé vody, půl hrsti kmínu, hrst soli a jedna ošatka mouky, většinou směs žitné a pšeničné. Použil se kvásek, uchovaný od minulého pečení, tzv. nátěstek. Ten se omladil teplou vodou, přidala se část odměřené mouky a směs se nechala patřičně vzejít. Pak se přidal zbytek vody a mouky s ostatními přísadami. S kopistí se chodilo kolem díže a mísilo těsto. Po vykynutí se těsto dělilo a formovalo na bochníky, které se daly znovu vykynout do nahřátých, moukou vysypaných ošatek. Před pečením se každý bochník omyl po povrchu vlažnou vodou, požehnal a sázel lopatou do pece.

Pučálka, pokrm z napučelého hrachu

Tento pokrm, ve středověku nejen jako postní pokrm, ale i vítaný pamlsek při přástkách, draní peří a besedách, byl velmi oblíben. Protože hrách byl závaznou součástí štědrovečerního jídelníčku s magickým počtem devatera jídel, byl na stole buď ve formě polévky, kaše nebo právě oblíbené pučálky. Jak se taková pučálka chystala?

Přebraný neloupaný hrách namoč přes noc do studené vody. Nabobtnalý hrách sceď a prostři ho na plochou mísu, přikryj a nech v teple naklíčit. Až budou klíčky alespoň 6 mm dlouhé, opraž hrách na sucho, nebo ho osmaž na oleji, sádle nebo másle, osol, opepři.

Středověk se svou oblibou pro nás zcela nezvyklých chuťových kombinací pučálku sladil medem a pepřil. Ze syrové pučálky hrachové nebo čočkové lze upravit chutný a zdravý salát přidáním drobně nakrájené cibulky, oleje a octové zálivky.

Peřinky či peciválky

Pokud byste hádali, že stůl uzavírá ryba a salát, jste na omylu, zdaleka ještě nejsme u konce. Velmi často zde nacházíme peciválky, které mají tento předpis: Tři dny předem upeč z dobrého kynutého těsta malé buchtičky. Před podáváním je spař vařícím mlékem, omasti a oslaď medem nebo cukrem. Mohou se sypat také prachandou (rozemleté nasušené hrušky), strouhaným perníkem. Jinde se sypou také mákem, dokonce se vařívala zajímavá, hustá maková omáčka. Pokud hospodyně měla plné ruce práce, mnohdy jen upekla větší buchtu, kterou pokrájela na čtverečky.

Bramborový salát

Zmínku o regulérně prvním českém bramborovém salátu, servírovaném k smaženému kaprovi, spojujeme s rokem 1924, kdy se objevuje v díle Marie Janků Sandtnerové Kniha rozpočtů a kuchařských předpisů. Jedná se však o lehčí salát, ve kterém chybí majonéza. S kombinací brambor a tučné „zálivky“ se setkáváme až o pár desítek let později. Do té doby českému stolu vévodí jemný vídeňský salát, většinou stavěný na několika málo ingrediencích, především bramborech, cibuli a pikantní zálivce, kterou tvoří silnější hovězí vývar, ocet, olej, hořčice, sůl, pepř a troška cukru. V 60. letech minulého století však salát rychle mění svůj základ, ke kterému se často přidává uzenina, vejce, kořenová zelenina a právě ona důležitá nezbytnost, kterou je majonéza.

Nedílnou součástí salátu je u nás ryba a to buď jako řízek, případně, kdo ctí a velebí tradice, pak kapr na černo. Tento neobvyklý recept representuje opět středověkou kuchyni, kde převládaly úpravy masa se sladkými silně kořeněnými omáčkami. Užíval se med, perník, sušené ovoce, koření, pivo, víno. Přesto, že příprava této omáčky je celkem náročná, řada českých rodin si s ní ráda dá práci.

K typickým vánočním pokrmům patřilo také pečivo, vánočka (štědrovnice), koláče a buchty, jablečné a makové záviny a jednoduché cukroví. Vánočky, kterých se peklo ve velkých usedlostech až na třicet, měly vydržet, dle tradice, do Nového roku. Pekly se nejen na sváteční hostinu, ale také pro koledníky. Proto se do nich přidávalo hodně tuku, sádla či másla.

Jarmila Glazarová ve své knize Vlčí jáma o vánočce píše: „ Vánočky jsou vážkami, na nichž se váží osud manželství. Neboť žena, která si váží svého muže, nemůže pokazit vánočky. Jenom z nevážnosti a lajdáctví se může vánočka sesmeknout na stranu nebo udělat sedlý brousek u spodu. Muž má plné právo zaujmout k tomuto příslušné stanovisko. Ale hodná žena zas právem čeká, že její snaha bude vděčně oceněna.“

Přeji krásnou dobrou chuť a stejně vlídný a štědrý pocit na duši. Nechť pod svým talířem najdete rybí šupinu a také, u vánočního stromku si rozpomenete na jednu z nejkrásnějších vzpomínek, o kterých jste si mysleli, že jste již poztráceli. Lásku a pokoru všem.

V článku jsou použity informace z knihy Kamily Skopové, Vánoční svátky o století zpátky.