Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
V čem vidí Anna Hogenová naději v dnešním nejistém světě? Ve druhém díle si s paní profesorkou povídáme nejen o Vánocích či kreativitě, ale především o výzvách naší doby. Mizející svoboda. Války. Umělá inteligence. Ekologický alarmismus. I já jako psycholog vím, že řadě lidí současné dění narušuje jejich psychickou pohodu. Proto doufám, že alespoň pro některé z vás, čtenářů, budou slova paní profesorky doslovným balzámem na duši.
Předchozí část rozhovoru si můžete připomenout: Nemoc má v sobě tajemství, která musíme odkládat.
Ještě jsme se nebavili o tvořivosti. Jak to, paní profesorko, udělat, když někdo pociťuje tvůrčí prázdnotu a přál by si přivést na svět nové dílo, které by odráželo jeho originalitu?
Popustit možnost hladovění po tom pravém. To znamená pustit k sobě tu jalovost té existence. Chudobu života. Z toho pak vyrostou otázkou, ve kterých svým prodléváním můžeme vyhmatávat cestu, na jejímž konci je vhled do podstaty. Láska je opravdu obrovským obdarováním. Jde o návrat do jednoty i toho druhu, že druhého musíme milovat více než sebe samého, což je proti Bibli. Abychom pak pochopili, že v tom druhém jsme se znova zrodili. A tím, že on poznává nás v něm samém, tak nám to vrací s úplnou samozřejmostí a my se vracíme do jednoty. Láska je věc, která nás vede k jednotě jak s tímto světem, tak i s vesmírem a celým bytím. Jedná se také o obrovské smíření se smrtí. A je to něco moc pěkného. Já o sobě vím, že když mám nějaký veliký problém, třeba s mými dětmi, tak si musím říkat: „Já se nesmím bát smrti.“ Když jsem na chalupě sama a někdo by mě tam teoreticky mohl bodnout, tak vím, že mám pustit sobě právě možnosti smrti. V ten moment dostanu zase křídla.
Máte, paní profesorko, nějakou rutinu, nebo necháváte tak věci jenom přicházet?
Nechávám to přicházet a odcházet. Jakmile začnete dělat rutinu, přestane posvátné působit.
S dovolením teď pojďme k některým společenským tématům. Zastavíme podle Vás válku tím, že do ní budeme pumpovat čím dál více peněz; dávat větší podíl HDP na obranu a zbrojení a na Ukrajinu posílat zbraně?
Já vám to řeknu popravdě, ale zase dostanu kvůli tomu. Samozřejmě že ne. Tohle vše je příprava na válku. Je to hnusné. Odporné. A zoufalé. A co ještě odpornější a zoufalejší, že lidé tomu věří. To je to, co je pro mě úplně nepochopitelné. Připravovat se na válku jenom proto, že chci prachy. Že je dostanu, když budu vyrábět střely s plochou dráhou letu nebo jak se tomu říká. Chamtivost lidí, kteří na to dostávají obrovské haldy peněz, které stejně budou na nic, je pro mě něco tak šíleného a odporného, že nemám pro to ani slov.
A proč třeba dnes lidé nechtějí bojovat za vlast? Protože oni žádnou vlast nemají. Politika této doby nedovolí, aby byli vlastenci, a měli rádi Komenského, Masaryka, Karla Havlíčka Borovského nebo Božku Němcovou. Ve vládách jsou jenom technologové moci. Nemají žádný aidos. Žádný stud. Nic.
Mimochodem, napřed byl covid, poté následovala válka a zvýšené ceny energií. Čekáte ještě něco?
Šíleně se bojím války a popravdě si myslím, že se něco strhne. Mám vnoučky. Proto mám trochu vztek na jednoduché lidi, kteří myslí jen materiálně a jsou pro ně důležité jenom rohlíčky, maso… Vadí mi lhostejnost a povrchnost těchto lidí. Zároveň doufám, že válka nebude. Ale asi to bude muset být zásah nějaké vyšší moci, aby dostali politici, kteří planetě vládnou, rozum. To je moje naděje.
Jak vnímáte progresivismus, který je mainstreamovými médii pokládán za největší dobro?
Jako největší hovadinu, kterou jsem ve svém životě potkala. A to, že progresivisti žijí jenom z (technologického) pokroku a zapomněli, že existují počátky, které jsou posvátné a když skrze ty počátky přestanou tito lidé žít, tak se z nich stanou stroje. Progresivismus je šíleně nebezpečný a málo lidí o tom ví.
Počátky jsou to, k čemu se musíme neustále vracet. Tím, že dovolíme, aby se v nás počátky znovu zrodily. Počátky se vždy zrodí poprvé a naposled. Počátek se zrodí a všechny lidi oblaží – je to doslova takový ten sváteční pocit, vytržení z každodenního času. Ale pak se počátek stulí do sebe samého a nastává čas, který není posvátný, ale profánní – kde se chamtivost lidí stane jediným motorem a smyslem jejich životů.
Dějiny nejsou ničím jiným než děním počátků. Počátek, který se vždy objeví v dění bytí, v tom přicházení, má v sobě obsaženy počátky minulé. Žádná modernita v dějinách není. Ta je jenom v technologii a přírodních vědách.
Děkuji za vysvětlení. Co říkáte na umělou inteligenci a její raketový růst?
Lidé jsou z umělé inteligence nadšení, protože dostávají rychlé odpovědi na otázky, aniž by v sobě museli hloubat, hledat nebo cítit bolest. Ale co okamžitě dostanete, na to okamžitě zapomenete. A nijak vás to neobohatí. DÍKY AI NEBUDETE NIKDY VÍCE LIDŠTÍ. Naopak se budete stávat rychleji stroji.
Kde chybí aidos, což je precizace cesty k nevýslovnému, jež je posvátnem, tam bude chybět člověku thea. Když nebudete mít v sobě toto thea, tak nebudete ani schopen vnímat krásu jako smyslové vyzáření dobra. A budete žít životem poživačným. Život poživačný budete pokládat za to nejlepší. Jenom slast nebo rauš. Ale slast a rauš jsou zaplaceny strastí, která je na jejich konci. To není dobrý život.
Dá se to ještě tento vývoj nějak zvrátit?
AI je sice i dobrá, ale když se jí zeptáte, kolik je hodin, tak Vám to neřekne. Umělá inteligence vám řekne, ve kterém pásmu jste, co se týká času. AI je svým způsobem pěkně blbá.
Lidé si myslí, že informace jsou podstatou vzdělání a ušlechtilosti. Ale to není pravda. Informace jsou něco, co dostanu od něčeho zvenku. Potřebuji je například k nějaké práci, kterou právě musím dokončovat. Třeba něco změřit atd. Ale informace není nic, co by v člověku probouzelo to aidos, to žhavení, ani to thea.
Určitě vnímáte, že staří lidé jsou často znevýhodňováni. Že bez aplikace v mobilu platí například za zboží vyšší cenu atd. Dá se tomu bránit, nebo je třeba to přijmout?
Je třeba to přijmout jako factum. Jako informaci.
Staří se dnes bojí mladých a mladí to cítí. Mladí se dostávají k rozhodování o věcech, do kterých ještě ani nedozráli. Tohle jsou všechno průvodní jevy toho namachrovaného technologicismu, který tady vládne. Ne, že bych se toho bála, ale uvědomuji si jednu myšlenku, kterou jsem kdysi četla i slyšela, když Allan Dulles prohlásil v roce 1945 v americkém kongresu, že vůbec není nutné tvořit obrovské armády a zbrojit, abychom dostali kus planety a dostali lidstvo pod svou kuratelu. Že stačí jenom mezi ně vložit to, co udělá to, že mladí nemluví se starými, muži se ženami, děti s učiteli. Což se v podstatě marketingově děje a k tomu pomáhá digitalizace.
Paní profesorko, trápí Vás více klimatická krize, nebo lidé, kteří klimatickou krizí straší?
Trápí mě lidé, kteří si z tohoto klimatického strachu vytvořili obrovské ambice na to, aby vydělávali peníze. To jsou ty povolenky. Jak mohou tito lidé milovat Zemi, Gaiu, a přitom na tom vydělávat tak obrovským způsobem, jak se to na nás hrne z evropského parlamentu? Přeci není možné, aby byla například daň na uhlí a platilo se za porušení zákonů, které mají naše problémy vyřešit. Nechápu, že to v evropském parlamentu lidé necítí. Že naopak pod záminkou ochrany planety chtějí od lidí dostávat další a další prachy. Politici Zemi, naši matku Gaiu jsou schopni vidět jenom jako objekt, ze kterého mají vyždímat pro sebe, co potřebují, tj. ty peníze.
Když Achilles seděl na břehu Egejského moře a přišla za ním jeho maminka bohyně Thetida, tak mu řekla: „Achille, zítra nebojuj s Hektorem, protože on tě zabije. On tě trefí do té paty, kde jsi smrtelný.“ A Achilles jí odpověděl: „Já nemohu učinit své nekonání obrovským břemenem, které by pak musela nést velká matka Gaia, když mého nejlepšího přítele nepomstím a nebudu bojovat s Hektorem.“ A matka mu na to říká: „Umřeš“. A Achilles reaguje: „Já tu nebudu žít s tím obrovským břemenem, co jsem provedl matce Zemi.“ Achilles má bezprostřední vztah k zemi. Nevidí Zemi jako objekt. Tato subjekt-objektová figura, která je dnes předpokladem všech věd, je právě něčím, co z ekologie dělá jenom výnosný podnik.
Ještě se krátce zastavme u svobody. Máte pocit, že ji ztrácíme?
Svoboda je svobodou k tomu, co nás zakládá, tj. když můžeme žít z pramene, který je naším posledním pramenem. Když můžeme být tím, čím nemůžeme nebýt. A když totéž povolíme lidem kolem nás. Protože kdyby každý dělal to, k čemu je svým posledním pramenem určen, kdyby mohl žít tímto způsobem, tak by práce pro něj nebyla objektem, ale něčím, s čím se tak ztotožní, že svou práci bude dělat hrozně rád. A nemusí ho tím pádem nikdo kontrolovat. Tohle je to Tao podle Lao-c´e. Jinými slovy: To systémové, technologické myšlení je něčím, co tento způsob života nepředloží. Musí tam být něco navíc.
Paní profesorko, na úplný závěr se nemohu nezeptat, co pro Vás znamenají Vánoce. Co nám může předvánoční čas nabídnout, když se mu otevřeme?
Já na své chalupě prožívám Vánoce tak, že vylezu ven, když je mrazivá noc, nebe poseté hvězdami a svítí Měsíc. V ten moment koukám nahoru. A pokaždé si uvědomuji obrovskou vznešenost oblohy. Že obloha nikde nekončí. Jakmile to takhle pustím k sobě, tak v tom vidím to vznešené a krásné a najednou cítím, že mě svět přijímá. Tohle je nádherný.
Patočka ve své „Péče o duši“ píše o Kierkegaardovi, který má podobný pocit, když říká, že nebe je úplně otevřené a člověk spočívá v samotě a tichu, v odevzdanosti. Cítí vznešenost klenby, která k němu přichází, do něho, do človíčka, který má metr osmdesát – ve vašem případě –, a cítí, ne že by byl nějaká význačná bytost, ale že ho ta klenba přijímá. To je ta nádhera. Dostává sebe darem. To je podle mého názoru smysl Vánoc. Pochopit, že dostávám sebe samu darem. V čistotě, tichosti. Hvězdy září, ještě k tomu je sníh, mráz, jste v lese, a to je úplný dárek.
Paní profesorko, moc Vám děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.
Autor fotografie: Petr Horký, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=101159441
Jiří Hamerský