„Vánoce jsou prostor stvořený k tomu říci lidem, že je mám rád,“ říká kněz a historik Miroslav Herold

cm miroslav herold

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

„Naši předkové byli více propojeni s přírodou. S přirozeným rytmem dne. Slunovrat a Vánoce prožívali hlouběji, s tématem Světla a temnoty se mnohem více pracovalo. Vánoce měly širší, duchovní rozměr.“ Když posloucháte Miroslava Herolda, máte dojem, že nás naše dnešní hektická doba o něco ochuzuje. Nebo lépe řečeno, že my sami se o něco ochuzujeme. Přijměte naše pozvání a začtěte se do svátečního povídání o duchovním smyslu Vánoc, pradávných českých tradicích a o tom, jak i dnes nalézt uvnitř sebe více klidu a míru. Miroslav Herold jako charismatický duchovní a špičkový historik, je pro exkurzi do mystérií Vánoc průvodcem z nejpovolanějších.

Miroslave, náš rozhovor vychází 25.12. na první svátek vánoční. Co pro vás znamenají Vánoce?

„Líbí se mi, že je to vzácný, vyčleněný, posvátný čas, který se má co nejlépe využít k tomu, aby hlavní hlas, který bude v této době zaznívat, byl hlas lásky. Aby člověk naplno prožil jak duchovní, tak rodinný rozměr.

Mně osobně Vánoce svým poselstvím připomínají velmi důležité sdělení. Že já jako osoba a my jako lidstvo jsme byli uznáni hodnými komunikace s Bohem. Ta se projevila tak, že k nám Bůh promluvil lidskou řečí a že se stal člověkem. Komunikace s Bohem není něco nebezpečného, ale naopak něco velmi blahodárného a zdraví prospěšného.

Vánoce jsou pro mě také časem, kdy si uvědomuji hodnotu dětství, které jsem prožil, a jehož silnou ozvěnu stále slyším. Každý z nás si v sobě nese dítě a Vánoce mají i toto poselství. Dětství sdělené ve vtěleném Bohu je dětstvím odzbrojujícím, které chce ukázat na to podstatné, a to je milovat. A dokonce tak dalece, že přitom člověk může být zraněn. Dítě je odkázáno na rodiče, a jak je maličké a vydáno všanc druhému člověku, může být i zraněno. Ne vždy je totiž darovaná láska opětována.

Já se pokouším o Vánocích druhým lidem kolem nekomplikovaně vyjádřit, že je mám rád, že je miluji. Ten čas je pro to stvořený.“

Jaké dodržujete o Vánocích tradice?

„Pro křesťana je celý advent vybudován na logickém sledu úryvků z Písma svatého a modliteb, které jsou převyprávěním touhy lidstva, aby se Bůh opravdu vtělil. Když touto tradiční liturgií den po dni procházíte, je to nádherné. Jakoby vás to čím dál více vtahovalo do příběhu a vy se těšíte, že Vánoce přijdou. Člověk totiž může prožívat mnohem větší radost, když se na ni připravuje. Pro mě jsou toto nenahraditelné zážitky, bez kterých bych si vánoční dobu vůbec neuměl představit.

Já sám pocházím z věřící rodiny a pokračuji v tradicích, které jsem přejal od rodičů a které jsou předávány po generace. Kromě toho, že doma zpíváme koledy a máme vždy nějaký kulturní program, se procházíme po Praze, která je mým rodištěm, a navštěvujeme betlémy v jednotlivých kostelích.

Dříve jsme se v naší rodině při bohoslužbách aktivně účastnili zpěvu. Já sám jsem hrával na varhany, moje matka a sestry zpívaly, bratr ministroval. Po štědrovečerní večeři jsme měli zkoušku a po zkoušce jsme celý sbor, ještě před půlnoční, pozvali k nám domů. Najednou ten den měl opravu štědrý rozměr. Nebyla to jen úzká rodina, ale měli jsme otevřené dveře i pro hosty.

Nyní už několik let prožívám Štědrý večer se svými spolubratry. Jsem řeholník. A také v této naší řeholní komunitě máme ve zvyku pozvat více lidí. Myslím, že to poukazuje na tu otevřenost. Teprve poté, co svátky společně prožijeme, odjíždím za svou rodinou.“

V dnešní době jsou Vánoce spojené hodně s konzumem a masivním nakupováním dárků. Vy jste i historik – lidé dříve viděli podstatu Vánoc, předpokládám, v něčem jiném?

„V 18. a 19. století, a i v 1. polovině 20. století byla náboženská formace v Čechách velmi intenzivní. Lidé mnohem více prožívali duchovní význam Vánoc a přirozeně se proto obdarovávali navzájem. Samozřejmě, že to nemělo nic společného s nějakým konzumem.

Dnešní podoba Vánoc, kdy si lidé dárky dávají pod stromeček, se vyvíjela postupně. Štědrý večer byl dříve mnohem více než dnes chápán především jako předvečer velké slavnosti narození Páně (slavíme ji právě dnes, 25.12., kdy náš rozhovor vychází – pozn. redakce). Dle liturgického času se právě štědrým večerem otevřela veliká slavnost, která vrcholila 25.12. Lidé byli zvyklí shromáždit se v rodině a společně v klidu vstoupit do liturgické oslavy. Chodili do kostelů – duchovní rozměr pro ně byl naprosto normální a běžný.

Naši předkové byli také mnohem více propojeni s přírodou, jejím rytmem. Práce se světlem, které umožňovalo pracovat do pozdního večera, byla omezenější. Lidé byli mnohem více nutkáni využít čas adventu a Vánoc, kdy se hovoří o tom, že do temnot přichází Světlo a vtělený Bůh prozáří smysl veškerých dějin. Jak se krátily dny, lidé byli uváděni do omezeného pracovního režimu a mohli se tak soustředit na duchovní čas. S tématem Světla a temnoty se mnohem více vizuálně pracovalo.“

Jak si podle Vás, nejen o Vánocích, uchovat klid v duši?

„Advent je nádherná doba k tomu, abychom se trochu ztišili a strávili večer bez ťukání do počítače a sledování televize a využili čas k tomu, že se sejdeme s někým, koho máme rádi. Hlavně pro děti je důležité, aby je nekrmil jiný vypravěč pohádek než rodič. Budeme-li ve svém životě hledat to podstatné, zjistíme, že nemusíme konzumovat informace v jakémsi poklusu, který nás neuvěřitelným způsobem zahlcuje. V souvislosti s adventem by bylo ideální, kdybychom si například představili, že se musíme obejít bez elektřiny – pak bychom byli donuceni zpomalit, protože bychom den vnímali jako kratší.

Dopřejme si o Vánocích půst, odtučňovací kůru, od rozptylujících věcí. Naše motivace by ale neměla být jen negativní, něco si zakazovat. Naopak může být velmi pozitivní: „Toužím po tom dělat v tomto čase něco jiného.“ Jde o to nechat zaznít trochu jiné rejstříky svého života, které jinak udupávám a zahlušuji.

Jak se budeme na Vánoce připravovat, tak budou naše Vánoce vypadat. Když „pojedu“ před Štědrým dnem v šílené rychlosti jak parní lokomotiva, tak mě setrvačností bude několik dní trvat, než se vůbec zastavím. Nejde přitom o to, zastavit se jenom fyzicky – to při štědrovečerní večeři uděláme – ale je otázka, jaká setrvačnost zůstává v mém nitru, jestli si vůbec všimnu, že večer proběhl. Inteligentní je rozložit kroky a nedělat vše v posledních dnech, o to větší je pak prožitek těch svátků.

Miroslave, je něco na závěr, co byste rád vzkázal čtenářům Celostní medicíny do Nového roku 2016?

„Buďte tím, kým jste. Zkuste žít naplno poslání, které máte.

Když například žijete v manželství, v rodině, prožívejte do hloubky, že chcete být milující manželé, milující rodiče. Cokoliv děláte, zkuste dělat naplno. To je moje poselství.“