Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Dr. Gabor Maté při přednášce o propojení traumatu a zdraví (2022).
V tiché místnosti paliativní péče sedí lékař Gabor Maté u lůžka svého pacienta. Umírající muž s pokročilou rakovinou se každé ráno nutí polykat kapsle žraločí chrupavky, údajného „léku“ na rakovinu. Chuť je odporná, pacient sám už nevěří v její účinek, přesto pokračuje. „Můj prodejce by byl zklamaný, kdybych přestal,“ vysvětluje tiše. Gabor to vnímá jako velmi silný moment: i na prahu smrti ten člověk nedokáže říct „ne“, aby náhodou někoho nezklamal. Podobných příběhů zažil Maté za desítky let své praxe mnohokrát. Jako rodinný lékař a odborník na závislosti a trauma sloužil ve Vancouveru i sedm let u lůžek nevyléčitelně nemocných.
Znovu a znovu pozoroval týž vzorec: lidé s vážnými chronickými nemocemi bývají často „až příliš hodní“, obětaví a odpojení od vlastních emocí. Jsou to ti, kdo celý život potlačovali svůj hněv a bolest, starali se o potřeby druhých na úkor sebe a neuměli nikomu odmítnout pomoc. Když toho nejsou schopny jejich ústa, nakonec to udělá jejich tělo – tělo řekne „ne“ v podobě nemoci.
Kořeny traumatu a cesta léčení
Matého osobní příběh se proplétá s jeho filozofií léčení. Narodil se roku 1944 v Maďarsku jako židovské dítě uprostřed holokaustu. Jeho prarodiče zahynuli v Osvětimi a matka byla nucena odložit malého Gabora k cizí tetě, aby ho zachránila před osudem budapešťského ghetta. Tyto první měsíce života zanechaly v Matém hlubokou stopu – pocit, že svět ho nechce, že není milován. O desítky let později si uvědomil, jak toto rané trauma ovlivnilo jeho vlastní chování a prožívání. Sám sebe přistihl, že jako uznávaný lékař a otec rodiny občas reaguje spíše jako zraněné dítě než jako „dospělý Gabor“ V knize The Myth of Normal popisuje, jak ho zdánlivá maličkost – manželčin pozdní příjezd na letiště – dokázala uvrhnout do víru zlosti a pocitu odmítnutí. „Většina mě v tu chvíli uvízla v dávné minulosti,“ přiznává otevřeně.
Uvědomil si, že stará rána se aktivovala: opět se cítil neviděný a opuštěný, jako kdysi v dětství, a reagoval podrážděně, odtažitě.
Právě tuto zkušenost vtělil Maté do své definice traumatu. „Trauma není to, co se stalo vám, ale to, co se stalo ve vás jako důsledek nějaké události,“ vysvětluje. Není to tedy samotné odloučení od matky nebo jiná těžká událost, co nás celoživotně zraní – tím zraněním je až vnitřní rána, kterou si z události odneseme. Často se projeví jako odpojení od pocitů: dítě se musí odloučit od své bolesti, aby přežilo.
Tato ochranná reakce je darem – umožní dítěti zvládnout nesnesitelnou situaci. Zároveň však nezpracovaná bolest zůstává uvnitř a tiše ovlivňuje celý náš další život. Maté zdůrazňuje, že trauma může být „velké T“ i „malé t“ – nejen zjevné hrůzy jako zneužívání či ztráta rodiče, ale i zdánlivě běžné situace, kdy dětem není naplněna emoční potřeba lásky a bezpečí. I milující rodiče mohou nevědomky způsobit „malá“ traumata, třeba když nejsou citově přítomní. Dítě pak vyroste s nenaplněnou základní potřebou, která v něm zůstává jako skrytá bolest.
Dobrou zprávou je, že tato vnitřní zranění se dají léčit – i po letech. „Trauma je rána, která se může kdykoli zahojit,“ říkává Maté. Klíčem k uzdravení však není popírání či zapomnění, ale pochopení a soucit. Pokud nás traumatizovala zpráva od světa: „nejsem hoden lásky“, „nesmím být sám sebou“, „nejsem dost dobrý“, můžeme tu lež postupně opustit a vrátit se k sobě. Maté sám na sobě zažil, že náhled do vlastních zranění mu pomohl změnit zažité reakce. Namísto sebeodsuzování se učí ptát: „Čeho jsem se v sobě dotkl, že reaguji tak prudce?“ Tuto moudrost dnes předává dál – klientům, čtenářům i posluchačům po celém světě.
Když tělo řekne „ne“: nemoc jako vzkaz
Ve své lékařské praxi Maté opakovaně pozoroval, že dlouhodobý stres a potlačené emoce se mohou promítnout do tělesného zdraví. Jeho slavná kniha When the Body Says No („Když tělo řekne ne“) shrnuje desítky případů a vědeckých studií, které tuto spojitost ukazují.
Například v dlouhodobém sledování 1 400 lidí měli ti, kdo chronicky potlačovali hněv, 40× vyšší výskyt rakoviny oproti těm, kteří dokázali zlost vyjádřit. Podobně 85–90 % pacientů s roztroušenou sklerózou (RS) zažilo před propuknutím nemoci výrazně stresující či traumatickou událost. U lidí s revmatoidní artritidou výzkum odhalil nápadně podobné psychologické rysy: extrémní samostatnost, perfekcionismus, potlačený hněv a silný pocit, že nesmí na nikom záviset.
A lékaři, kteří pečují o pacienty s ALS (neurodegenerativní nemoc známá též jako Lou Gehrigova choroba), si dlouho všímali překvapivé věci: tito pacienti bývají až výjimečně „milí“ lidé. Jsou zdvořilí, ochotní, nikdy si nestěžují a pořád se usmívají – do té míry, že neurologové na konferencích pokládají řečnickou otázku: „Proč jsou pacienti s ALS tak hodní?“. Samozřejmě, samo „být milý“ nemoci nevyvolá. Jde o to, že celoživotní sebezapření a potlačování „negativních“ emocí (jako je hněv, strach nebo smutek) u těchto lidí vytvořilo neustálý vnitřní stres. A ten si po letech vybral svou daň na těle v podobě nemoci.
Maté zdůrazňuje, že tělo a mysl nejsou oddělené – tvoří jeden propojený celek. Chronický stres působí skrz tzv. osu HPA (hypothalamus–hypofýza–nadledviny) na vylučování hormonů, zejména kortizolu. Trvale zvýšený kortizol oslabuje imunitní systém a rozhodí jeho rovnováhu. Výsledkem je snížená obranyschopnost proti infekcím, vyšší riziko vzniku nádorů (imunita hůře likviduje buňky s poškozenou DNA) a zároveň možnost, že se imunita „splete“ a začne útočit na vlastní zdravé buňky. Tak vznikají autoimunitní nemoci, od revmatoidní artritidy přes lupus až po roztroušenou sklerózu.
Potlačený hněv v nitru člověka doslova obrací imunitu proti jeho tělu. Maté s nadsázkou říká, že kdo neumí říkat „ne“, toho tělo to nakonec udělá za něj – zkolabuje, onemocní, zastaví vás, abyste si odžili to, co jste si odmítali připustit.
Nevysvětlitelná únava a funkční poruchy
Za zvlášť výmluvný považuje Maté příklad syndromu chronické únavy (únavového syndromu) a některých funkčních poruch (fibromyalgie, dráždivý tračník aj.). Tradiční medicína si s nimi často neví rady – pacienti mívají řadu vyčerpávajících příznaků, ale objektivní testy nenacházejí jasnou fyzickou příčinu. Matého zkušenost ukazuje, že i zde bývá společným jmenovatelem život v dlouhodobém vypětí. Mnozí pacienti s chronickou únavou či fibromyalgií, které poznal, byli vyčerpaní nejen tělesně, ale i duševně: roky táhli břemeno péče o druhé, pracovali do úmoru, ignorovali varovné signály svého těla. Časem se dostali do bodu, kdy organismus „vypnul proud“, aby je ochránil – do stavu hluboké únavy, bolesti a kolapsu, který je konečně donutil zastavit a hledat pomoc. Tělo promluvilo, když vědomá mysl nedbala.
Neznamená to samozřejmě, že za svou nemoc si někdo „může sám“. Podobná tvrzení Maté odmítá; viní pouze dnešní kulturu, jež systematicky přehlíží lidské emocionální potřeby. Moderní společnost podle něj považuje neustálý stres, přetěžování a odpojení od sebe sama za „normální“, a tím vytváří podmínky toxické pro zdraví. Nemoc pak není selháním jedince, ale voláním jeho organismu po změně. „Ptejme se ne proč nemoc, ale proč tolik bolesti?“, nabádá Maté – a hledá odpovědi v příbězích pacientů. Každá nemoc má totiž svůj kontext. K úplnému uzdravení nestačí potlačit symptomy léky; je třeba porozumět, jakou zprávu nám tělo nemocí sděluje.
Trauma zapsané v genech: dědictví generací
Matého přístup nekončí u jednotlivce – dívá se i na širší souvislosti napříč generacemi. Upozorňuje na fakt, že trauma a stresové vzorce se často přenášejí z rodičů na děti, a to nejen výchovou, ale doslova biologicky. Moderní věda mu dává za pravdu: epigenetický výzkum ukazuje, že geny v našem těle se samy nezapnou či nevypnou bez podnětu. Rozhoduje prostředí, jak fyzické, tak psychické. Například každá buňka v našem těle má stejnou DNA, ale z mozkových buněk se vyvinou neurony a z kostních zase kost – podle toho, jaké chemické signály z okolí geny aktivují či umlčují. Životní události zanechávají na našem „genetickém kódu“ biochemické stopy, které ovlivňují, jak se geny projeví (tzv. exprese genu). A co je podstatné: tyto změny se mohou za určitých okolností přenášet i na další generaci.
Obzvlášť citlivé je v tomto směru rané dětství a prenatální období. Tehdy se programují základní stresové okruhy v mozku a imunitním systému.
Maté připomíná známý pokus s malými krysami: mláďata, která matka po narození důkladně olizovala a pečovala o ně, měla později odolnější reakci na stres. Naopak krysy, které byly péče zbaveny, měly geny pro zvládání stresu „vypnuté“ a v dospělosti byly úzkostnější. Podobné je to u lidí: miminka a děti potřebují láskyplný dotek, klid a pocit bezpečí, jinak jejich organismus přejde do režimu přežití a nastaví se na trvalou pohotovost vůči stresu. Dítě vyrůstající v prostředí plném tlaku, nejistoty či citové odpojenosti si doslova naprogramuje mozek i hormony na trvalý stres. Takové dítě může v dospělosti trpět nejen úzkostmi či depresemi, ale i zvýšenou náchylností k autoimunitním onemocněním či poruchám imunity.
Je trauma dědičné?
Maté opakovaně ukazuje, že dlouhodobý neřešený stres zanechává v těle ničivé stopy, které se mohou stát semínkem nemoci, pokud se předávají dál. Není náhodou, že děti těžce traumatizovaných rodičů (například válečných veteránů či přeživších holokaustu) mívají sami zvýšené riziko psychických i fyzických potíží. Nejde přitom o genetickou „chybu“ – trauma samo o sobě není dědičné, dědí se spíše nedostatek pocitu bezpečí a určité vzorce zvládání stresu, které rodiče předávají dál, protože sami nic jiného nepoznali. Maté to shrnuje jednoduše: „Předáváme svým dětem to, co jsme sami v sobě nevyřešili.“
Naštěstí platí i opak: pozitivní změna v jedné generaci může přerušit řetěz. Lidský mozek a organismus si uchovávají schopnost uzdravovat se a přizpůsobovat – neurovědci hovoří o neuroplasticitě. I když nás rané zážitky ovlivnily hluboce, nikdy není pozdě začít jinak. Změnou prostředí, terapií, nácvikem mindfulness či navázáním pevných podpůrných vztahů lze dokonce změnit expresi některých genů a podpořit regeneraci mozku i těla. Maté k tomu dodává, že lidské geny samy o sobě neurčují náš osud – maximálně mohou vytvořit jisté vlohy, náchylnost. Zda se však nějaká nemoc rozvine, závisí na mnoha faktorech. Genetické mutace významně vysvětlují jen zlomek případů (např. u pouhých 5–10 % rakovin). Mnohem větší roli hraje souhra vlivů od životosprávy až po míru stresu. Životní příběh člověka – včetně jeho emocí, vztahů a traumat – je proto třeba brát vážně jako součást diagnózy.
Cesta k uzdravení: soucit a autenticita
Ačkoli lékařská věda pokročila v léčbě nemocí, Maté upozorňuje, že pravé uzdravení vyžaduje víc než potlačit příznaky. Znamená to uzdravit i duši, nejen tělo. V praxi to může vypadat překvapivě jednoduše: někdy stačí, aby pacient poprvé po letech upřímně vyjádřil vztek, nebo si dovolil odpočívat bez pocitu viny, a jeho stav se začne lepšit. Maté vypráví o panu Edovi, pacientovi s rakovinou prostaty, který celý život dřel a nikdy si nic nedovolil pro sebe. Až nemoc ho „probudila“. Když se poprvé odhodlal dát na první místo sebe a ne druhé, přiznal: „Cítím kvůli tomu vinu… a víte co? Skvělé. Haleluja! Znamená to, že jsem po dlouhé době udělal něco pro sebe.“ Tento obrat k sobě samému samozřejmě neléčí rakovinu přímo, ale dává tělu i duši prostor ke zklidnění, obnovení sil a případně lepší odpovědi na léčbu. Mnozí chronicky nemocní lidé říkají, že právě díky nemoci „procitli“ – pochopili, že se musí naučit říkat ne, stanovit si hranice a projevit i tzv. negativní emoce.
Jak trefně poznamenal jeden Matého pacient: „Nemoc mi zachránila život“, protože ho donutila přehodnotit priority a konečně začít skutečně žít.
Hněv je zdravý
Základním pilířem Matého léčebné filozofie je soucit – k sobě samému i druhým. Nejde o hledání viníka. Naopak, Maté varuje před tím, aby si nemocní lidé vyčítali své trápení: nikdo z nás si vědomě nevybírá destruktivní vzorce chování. Často vznikly z nutnosti přežít něco, co nás přesahovalo. Proto k sobě máme přistupovat laskavě, s porozuměním příčin vlastních bolestí. Sebeláska a přijetí jsou nezbytným lékem – bez nich nelze staré rány zahojit. Když se člověk přestane trestat za své slabosti a namísto toho se začne ptát „Co mi moje tělo a pocity říkají?“, otevírá se tím prostor pro skutečnou změnu. Například hněv, kterého se tolik lidí bojí, nemusí znamenat agresi. Maté cituje psychoterapeuty, kteří zdravý vyjádřený hněv popisují paradoxně jako uvolňující a posilující pocit: svaly se přestávají napínat, hlas klesne o oktávu – tělo se zbaví napětí.
Naučit se prožít hněv konstruktivně (bez výbuchů, ale i bez popírání) je pro mnohé pacienty zlomový bod, protože se tím přeruší začarovaný kruh vnitřního stresu. Moc hezky a laskavě to v Čechách učí terapeutka přístupu Gabora: Markéta Černoušková z Body Mind Unity, která se učila přímo u Gabora a pořádá v ČR jeho přednášky i online kurzy. Do ČR zprostředkovala Gaborův zatím největší kurz, unikátní kurz: Cesty k celistvosti – v češtině a za dostupnou cenu.
Co znamená, že jste autentičtí?
Autenticita – schopnost být sám sebou a naplno prožívat své emoce – je podle Matého prevencí i lékem. V dětství ji mnozí z nás museli potlačit, aby si zajistili lásku a přijetí okolí. „Buď hodný chlapeček, hodná holčička,“ slyšíme, a postupně se naučíme, že zlobit se, truchlit či jen říct „já to takhle nechci“ není dovoleno. Jako děti si nedokážeme obojí – autentičnost i přijetí – skloubit, a tak raději obětujeme sami sebe, jen abychom nebyli zavrženi. Maska „hodného dítěte“ nám pak může zůstat navlečená i v dospělosti. Fungujeme, staráme se o rodinu, plníme povinnosti, všichni nás chválí… a uvnitř strádáme. Tělo takový život v nepřetržitém napětí a popření nakonec nezvládne. Proto Maté tolik zdůrazňuje propojení psychiky, emocí a tělesného zdraví. Jak říká, v reálném životě nelze oddělit biologii od psychologie či společenských vlivů – vše souvisí se vším. Když uzdravujeme duši, reaguje i tělo.
Gabor Maté: šaman moderní doby
Příběh Gabora Matého je inspirativní právě tím, jak propojuje osobní zranitelnost s odbornou moudrostí. Lékař, který si prošel vlastní terapií a dodnes otevřeně mluví o svých bolestech a chybách, nabízí pacientům i čtenářům nejen fakta, ale i naději. Matého filozofie uzdravení skrze pochopení traumatu oslovuje tisíce lidí hledajících hlubší souvislosti. V alternativních kruzích se mu někdy přezdívá „šaman moderní doby“, protože spojuje vědecké poznatky s hlubokým vcítěním do lidské duše.
Nemoc a léčení vnímá celostně – jako součást životního příběhu, který se dá vždy přepsat k lepšímu, pokud jsme ochotni naslouchat. Ať už jde o chronickou únavu, autoimunitní onemocnění nebo třeba závislost, Matého vzkaz zní: porozuměj své bolesti, přijmi ji s láskou – a tím nastartuješ proces skutečného uzdravení. Jakmile totiž najdeme soucit sami k sobě, přestaneme proti sobě bojovat a tělo i mysl se mohou konečně spojit na cestě ke zdraví. Trauma z minulosti nemusí být doživotním vězením; naopak, jeho pochopení v sobě nese moudrost, která nás může dovést k plnějšímu a zdravějšímu životu.