Útok na smysly

Tma, nikotin, možná marihuana, alkoholová nálada, nápoj typu Coca-cola, decibely dunivého rytmu typu BUM-BUM, stroboskopické světlo. To vše má efekt drogy – otupené smysly, hladina obranných hormonů vyplavena na maximum, obrácený biorytmus. Velice častý obraz dnešní diskotéky – tolik žádaný. Čím mladší generace, tím hlučnější hudbu vyznává navzdory tomu, že příliš vysoký počet decibelů natrvalo poškozuje sluch.

Hladina hluku na diskotéce se pohybuje kolem 140 decibelů, což je o 20 decibelů více než zvuk sbíječky. Při práci s ní si musí zaměstnanec povinně chránit uši. Ochrana před nadměrným hlukem začíná u hranice 85 decibelů. Po návratu z diskotéky přetrvává zvonění nebo pískot. Jestli trvá delší dobu, můžeme to považovat za alarmující příznak. Po hlasité hudbě by měl posluchač dopřát svým uším pořádný odpočinek. A když i potom se nám zdá, že všechny zvuky zní tupě – je to vážný signál, že došlo k narušení sluchového smyslu. Návštěva ORL lékaře je nezbytná, aby otestoval stav sluchu.

“Dítě” v 16 letech, které je vystavováno výše popsaným útokům na smysly, si evidentně zhorší prospěch ve škole. V tomto věku se kapacita mozku zvětšuje a je připravena přijímat informace – vědomosti, ale popsaným útokem se ničí milióny buněk mozku, které jsou důležité pro paměť. Zhorší se soustředění. Dochází k nenávratným škodám.

Je to věcí poznání každého mladého jedince, na radu starších nedá. Disco – to je trend doby. Bohužel až zjistí, že je hluchý, pak je již pozdě. Také jsme v teenagerském věku chodili na “čaje”, prožívali si své poznání, ale to dnešní je mnohem agresivnější, rychle vede k degeneraci.

Stal jsem se příležitostně pozorovatelem na takové typické diskotéce. Útok na smysly byl v plném proudu. Taneční parket byl po celou dobu obsazen na 20 – 30 %, pouze v určitou dobu byl plný, když se o zábavu starali tzv. animátoři. Pozoroval jsem mladé lidi, kteří jen seděli, kouřili, popíjeli svůj drink a tupě hleděli před sebe, možná si pod stolem dupali do rytmu. Některé dvojice se pokoušely dorozumívat a to tak, že jeden druhému křičel přímo do ucha, protože to jinak v tom hluku nešlo.

Vznesl jsem dotaz: Proč nejdete tančit? A dostal jsem zvláštní odpověď s krčením ramenou: Co děláš, to se tady nedělá! A proč jste sem přišli? Jen tak, na pokec, dívám se – je tu prima. Další otázky jsem již raději nedával. Když jsem o tom přemýšlel, proč tam vlastně mládež chodí, co v tom vidí – napadlo mě jen to otupění mysli, zapomnění na starosti, pocit svobody, je mu všechno jedno, útěk od reality. Je to zcela stejné jako v případě motivace u lidí, kteří podlehli alkoholu nebo drogám. Ten stav má dvě fáze – první je vzrušení – blaho – svoboda, ale potom následuje pád, deprese, závislost.

Braňme své děti, udělejme si na ně více času, orientujme je více na sport, přírodu, aktivní muziku u táboráku s melodií v hrdle. Odsuňme BUM-BUM na vedlejší kolej.

Zpět nahoru