Tomáš Votruba spí čtyři hodiny denně a problémy s deadliny nemá

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Student Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Tomáš Votruba má oproti běžným lidem každý den několik hodin navíc. Získává je v době, kdy všichni ostatní spí. Věnuje se totiž polyfázickému spánku.

Polyfázický spánek je v zahraničí poměrně populární, v České republice se mu věnuje pár jednotlivců. Jedním z nich je i student psychologie Tomáš Votruba, který o tomto fenoménu píše i bakalářskou práci. „Monofázický spánek trvá průměrně osm hodin a člověk spí pouze jednou. Pokud spíte polyfázicky, odpočíváte víckrát denně a stačí vám na to méně času,“ vysvětluje základní myšlenku Tomáš. V současnosti praktikuje takzvaný Everymen spánek. „V noci spím od tří do šesti, tomu se říká core spánek, a pak přes den třikrát dvacet minut. Těmto krátkým úsekům se říká napy, v překladu šlofíky,“ přibližuje. Tato organizace spánku přináší i spoustu problémů. „Everymana zkouším jedenáct dní. Předevčírem jsme byli s kamarády na akci a já dva šlofíky vynechal. Zkusil jsem to dohnat čtyř a půl hodinovým spánkem, ale moc to nepomohlo, celý den jsem byl mimo. Dnes už je všechno v pořádku,“ popisuje drobné strasti.

Polyfázický spánek není pro každého. Pokud člověk efektivně nevyužívá čas s monofázickým, kratší spánek se šlofíky mu nepomůže. „Důvodů pro změnu svého režimu jsem měl víc. Primárně jde o životní spokojenost. Abych stíhal vše, co potřebuji. Měl jsem pocit, že něco chci dělat, ale nemám na to čas nebo energii. Takhle můžu rozložit síly během dne a věnuji se všemu, čemu chci. Není to samoúčelné, abych mohl říkat, že mám víc času. Když mají lidé víc času a neumí ho využít, je to celkem nesmyslné,“ varuje všechny nadšené studenty zasažené prokrastinací. „Další výhodou je delší den, vnímám víc věcí. A když jsem unavený, dám si šlofíka a všechno je zase nové a veselé. Navíc když jdu na párty a vynechávám napy, tak spánková deprivace působí jako alkohol a já mám zábavu zadarmo,“ vyjmenovává téměř kompletní seznam výhod Tomáš.

Začít s polyfázickým spánkem není příliš složité. „Důležité je spát pravidelně. Spěte jako dřív a začněte přidávat šlofíky a třeba po třech dnech uberte v core spánku hodinu a půl. Nesmí se čekat moc dlouho, tělo se potom neadaptuje. A když to jde, uberte dalších devadesát minut a přidejte druhého šlofíka. Dobré je si to osahat, čtrnáct dní to zkoušet, pokazit to a pak to zkusit znova. Člověk na tom musí hodně pracovat,“ vysvětluje první krůčky k polyfázickému spánku Tomáš. Nejčastější chybou podle Votruby je nedostatečná motivace a malá sebekázeň. Vynechání jednoho šlofíka, i když se člověk cítí dobře, má velký dopad na kvalitu celého dalšího dne. Pokud člověk nestíhá, měl by nějaké napy ubrat a v noci spát déle.

Nejextrémnějším případem polyfázického spánku je Uberman. „Člověk spí šestkrát denně pouze dvacet minut. Ale to už pro tělo není přirozené, navíc se to nedá použít v reálném životě. Člověk by musel být kompletní asociál,“ vysvětluje Tomáš. Pozitivní efekt má i mnohem jednodušší bifázický spánek, kdy se k monofázickému přidá jeden odpolední šlofík. „Neuspoří to mnoho času, ale je to stejné jako s jídlem. Taky není dobré jíst jednou denně večer,“ vysvětluje Votruba. Odpolední šlofíky však mají i své nevýhody. „Odpoledne mám třeba sportovní akci nebo potřebuji jít něco vyřídit po škole a nemůžu, protože musím půlhodiny spát. Taky bych neměl být vzhůru déle než šest hodin. A to je asi nejhorší, nemůžu například chodit na výlety,“ uzavírá český průkopník ve výzkumu polyfázického spánku Tomáš Votruba.