Tomáš Klus: „Vědomě se snažím přistupovat ke každé své volbě“

Zpěvák Tomáš Klus přijal pozvání k rozhovoru Celostní medicíny. Držitel zlatého slavíka hrál například v pohádkách Tajemství staré bambitky a Tři bratři. Odjakživa měl velký vztah ke sportu, v roce 2002 získal na dorosteneckém ME zlatou medaili v moderním pětiboji družstev. Tomáše hodně ovlivnila jeho cesta do Indie, poté si založil rodinu. S manželkou Tamarou mají tři děti. „Láska je podle mě, že tam kde jste, jste laskav,“ říká.


Tomáši, pro mě asi nejoblíbenější Vaší písničkou, a pro některé mé známé skoro až hymnou, je Váš song NAPOJEN. Jaký je být tedy vlastně napojen? Kde berete inspiraci pro vlastní tvorbu i pro život?

„Já se snažím uvědomovat si, co dělám – že každým svým rozhodnutím vytvářím příčinu, která vede k nějakému následku. V momentě, kdy člověk jedná vědomě, tak je napojený. Protože je ohleduplný vůči druhým lidem.

Když jednáte vědomě, a někomu ublížíte, tak víte, že to má nějaký následek, který se vám vrátí. A nejde jen o vás, ale hlavně o druhé lidi. Abychom byli šťastní, tak se musíme naučit dělat šťastnými druhé.

Myslím si, že celé je to opravdu o uvědomování. Někdo tomu říká, že žije v přítomnosti. Já tomu říkám, že se snažím vědomě přistupovat ke každé své volbě. Jsme drahokam uprostřed toku energie, který se musí neustále rozhodovat. Je to naše challenge; zkouška, kterou jsme chtěli. V ráji jsme si o svobodnou vůli řekli, tak ji máme. Akorát někdy jsme z toho docela vyfluslí.“

V jednom rozhovoru jste říkal, že jste šťastný člověk a že si přejete, aby byli šťastní i všichni ostatní. Co tedy vede podle Vás ke štěstí?

„Analýza. Proč se člověk necítí happy. Samozřejmě, že někdy mají velký vliv vnější okolnosti, a například když má někdo velké zdravotní komplikace, tak bych si to vůbec netroufl hodnotit.

Ale pokud se například člověk probudí ve špatné náladě, tak na to je jednoduché řešení. Stačí si sednout se sebou a dopídit se původní příčiny blbé nálady. Pak se to dá velice snadno vyřešit. Protože dost často jsou to zapomenuté faktury nebo že mi někdo řekl něco, co se mi nelíbilo.

Nejsem ale moc zastáncem říci si: „Neber si to osobně“. Protože tady žijeme spolu a pokud jsme citlivé a vnímavé bytosti, tak se nás interakce s druhými lidmi dotýkají. Nepodléhat atakům blbých nálad je něco, čemu říkám ukončování aplikací. Když u Iphonu zmáčknete dvakrát jisté tlačítko, tak se vám ukáží aplikace, které vám běží na pozadí, a vy o nich nevíte. Je proto dobré občas to tlačítko zmáčknout a ukončit všechny aplikace, které zrovna nepoužíváte. Stejně tak si tady teď spolu povídáme, a kdybych měl vzadu, že jsem nedořešil nějaký rozhovor nebo vztah, tak mi to bude brát klid v duši.“

Tím se dostáváme k tomu, jak být co nejvíce v přítomném okamžiku. Slyšel jsem o Vás například, že jste byl na pobytu ve tmě nebo že praktikujete tři roky buddhismus…

„No, praktikuji buddhismus… Mám pocit, že teď není čas jakkoliv selektovat cokoliv, ať je to národní patriotismus nebo lokální patriotismus nebo náboženské vyznání; nálepka, která mě zaštítí, že tohle je moje cesta. V tomto souhlasím s Dalajlámou i papežem Františkem. To jsou pro mě dva stěžejní směry, ze kterých čerpám. Odmalička mě přitahoval Kristus. Věřím tomu, že je ze stejného materiálu jako Buddha a zní mi to jako stejná řeč, jen v rámci místních podmínek je ta řeč malinko odlišná, ale myšlenka je stejná: „Dělejme druhým to, co chceme, aby dělali oni nám.“ To je základ, takzvaná sekulární etika obsažená ve všech náboženstvích světa, ve všech systémech, které byly vymyšleny, aby se lidé dostali sami k sobě, potažmo k Bohu.

A myslím, že teď je čas zahodit a odmyslet si od toho všechny modly. A jít po tom gró – že jsme tu spolu a že se musíme naučit spolu fungovat. Naslouchat druhým lidem a naslouchat sobě, abychom věděli, co druhým lidem předat. Respektovat jinakost všeho. To je věc, která nás nejvíce rozčiluje na druhých lidech i na sobě. Ale paradoxně jinakost je to, co máme všichni společné, co nás spojuje – že jsme každý jiný.“

 

Kdybychom ještě chvíli zůstali u toho gró, u toho nejdůležitějšího, tak pro mě je to láska. Jak může každý z nás přispět k světu, kde bude lásky co nejvíce?

„Dříve jsem lásku vyžadoval po druhých. Ale už to nedělám. MILUJI. Vážím si lidí. Věnuji jim pozornost, kterou si zaslouží. Protože pozornost je měřítko, které oživuje realitu okolo nás. Nemohu odsud věnovat pozornost africkému kontinentu a být interesovaný v tom, aby se tam lidi měli rádi. Nejvíce jsem prospěšný, když láskou harmonizuji místo, kde se právě nacházím. A samozřejmě si pak večer sednu a prosím Boha, aby láskou zalil celý svět.

V každém okamžiku se mohu snažit nevytvářet konflikty. Čerpat z každé situace a ve stejné míře dávat. To je podle mě láska. Že tam kde jste, jste laskav. A z toho vzniká laskavost vůči ostatním.“

Pokračování rozhovoru příště.

Zpět nahoru