Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
V poslední části rozhovoru zpovídá Tomáše Kluse Adéla Chytilová. Původně jsme byli domluveni, že položí Tomášovi jen jednu poslední otázku. Když se ale narodíte jako otázkomat a před vámi sedí úžasně naladěný Tomáš Klus, pro kterého jsou témata kultivace jak společnosti, tak i sebe sama, důležitá, tak odolejte pokušení… Pro vás, čtenáře, tak vznikl ještě jeden přídavek.
Předchozí díly rozhovoru si můžete připomenout zde:
Tomáš Klus: „Vědomě se snažím přistupovat ke každé své volbě“
„Můžete se rozhodnout, jakým člověkem chcete být,“ říká Tomáš Klus (2. část rozhovoru)
Já se zabývám sebeláskou – je vidět, že vy jste neskutečně sám sebou. Říkal jste, že se mohu rozhodnout, jaká chci být. Ale jestli to pak není v rozporu s tím, kým skutečně jsem, jenom taková hra: „Teď budu empatická, teď budu sebevědomá“. Jak ve skutečnosti zjistit, kdo jsem?
„Abychom věděli, kam chceme jít a jací chceme být, tak si musíme vytvořit vizi. Co způsobuje krizi současnosti je, že lidé nemají představu o tom, co v životě chtějí. Nemají čas si sednout a představit si sami sebe v situaci „Takhle vypadá můj život, když jsem šťastný.“ Udělat si představu o tom, jak vypadám já jako člověk, kterého bych si vážil z vnějšku; co chci říkat, jaké témata mě zajímají, jaký si zvolím životní styl. A přitom si myslím, že to máme všichni dost podobně: chceme být se svými blízkými, třeba u rodinného oběda – to jsou okamžiky, kdy se neděje nic zásadního, ale právě tyto chvíle štěstí jsou základem toho, mít se rád.
Takže si sedněte večer před spaním k „počítačové hře“ a navolte si sami sebe.
Představte si, jak to vypadá, když jste šťastní a položte si otázku:
„Co mi chybí k tomu, abych to dokázal?“
Já například o sobě vím, že jsem velice líný, a že k tomu, abych se měl ještě mnohem víc rád, bych potřeboval naučit se lépe anglicky. Chci rozumět světu a mluvit s lidmi, ale umím se v zahraničí jenom představit a zeptat se na cestu. Měl jsem jednou krizi a řekl si: „Tak proč se nemám rád. Co mě vlastně štve?“ A vyhodil jsem všechny zbytečnosti typu „to je vlastně v pohodě“ a došel jsem k tomu, že je pro mě důležité opravdu se lépe naučit angličtinu. Že si teď dám prázdniny, a po prázdninách na tom začnu makat.
Většinou vám ze sezení se sebou samým vylezou tak dvě, tři věci, které máte udělat proto, abyste byla člověkem, kterého si vážíte.“
Velký tématem je rozhodování. Jak se smířit s tím, že je vždy nějaké ALE u každé varianty a že když se rozhodnu pro A, tak ztratím B?
„My jsme to takto chtěli. Chtěli jsme se rozhodovat a poznat rozdíl mezi dobrem a zlem. To je ta zodpovědnost, které se pořád zbavujeme a předáváme ji druhým lidem a zlobíme se na věci: „Nezvládl jsem to, protože to kafe bylo hnusné,“ nebo „Může za to moje máma.“ Ne. My za to můžeme. My se rozhodujeme. Bez těch ALE by to bylo strašně jednoduché. A hlavně nudné. Přestalo by nás to bavit. Bez napětí, že to nemusí dopadnout vždy jenom dobře, by to bylo, jak když by vám kámoš dal k počítačové hře kód nesmrtelnosti, kód neomezených peněz nebo další kódy. Ale co je to pak za hru? To je nuda. Sice se dostanete takzvaně daleko, že všechno poznáte. Ale už se vám pak nebude chtít zpátky zpět do života. Mám pocit, že život je za odměnu. Že je skvělý, že v něm můžeme tolik věcí zažívat.“
Hodně lidí dnes zapomíná na sebe. Jak neztratit sám sebe, když jste pořád s lidmi? Vy jste řekl, že často trávíte čas s dětmi a sebe nyní upozaďujete. Není to někdy dusivé, že nemáte ani chvíli pro sebe?
„Není. Protože děti mě učí sloužit. V tom nejlepším slova smyslu. Protože v momentě, kdy budete dělat věci pro druhé, aniž byste očekávala, že vás za to budou chválit, tak se dostanete do stavu totální blaženosti. Protože budete pomáhat lidem a bude vás to bavit a obohacovat. A to je lekce, kterou mi dávají děti. Než se ráno nasnídají, tak to trvá hodinu: „Čaj, čaj, čaj, a zase jiný čaj…“ Moje ego by chtělo říkat: „A co ty? A co ty?“ Ale já mám radost, že jim ten čaj udělám. Poděkuji za to. Děti jsou šťastné, že mají čaj a já mám radost, že jsem mohl přispět k jejich spokojenosti.
Nebo jsem se naučil, že když jsem přišel někdy pozdě z práce a nebylo uklizeno – protože žena po večeři vytuhla s dětmi –, tak jsem to uklidil a druhý den ráno jsem jí to nepředhazoval. Měl jsem opět radost z toho, že jsem to mohl udělat. Každý jsme jiný a toto jsou lekce přímo pro mě. Já jsem svým způsobem ješitný člověk. Když jsem teď slavný a často mi někdo říká „Ty jsi výborný,“ tak musím korigovat svoje ego. Sloužit druhým lidem a mít z toho radost.“
Takže kdybyste neměl rodinu, tak byste se vznášel…
„Myslím si, že kdybych neměl rodinu, tak bych už v Česku už ani nebyl. Buď bych určité období svého života hodně přepálil, anebo bych ho nepřepálil, ale vrátil bych se zpět do Indie. Indie se mnou udělala, to, co se mnou udělala, a já si pak hned udělal rodinu.“
Dobře. Tak já se zeptám na poslední otázku. Proč se máte rád a kdy jste se přijmul?
Přijmul jsem se pomocí odpuštění mé ženy, když jsem se jí přiznal k nevěře. Zjistil jsem, že můj nezdravý vztah k lásce jako ke konzumnímu zboží bylo to jediné, co na mě bylo špatně. Protože jsem dobrý člověk. Stálo mě ale mnoho práce to o sobě říci.
Kromě toho, že jsem se choval majetnicky k lásce a profitoval z toho, jsem nic špatného ve svém životě neudělal. Nikdy jsem nikoho proti nikomu neštval, nikdy jsem nelhal, nikdy jsem nepomlouval a nikoho jsem neokradl. Žena mi odpustila a já jsem pochopil, že jedna z mých výzev – kromě toho, že se musím naučit pracovat se svým egem a pýchou – je směřovat svou lásku jedním směrem. Zjistil jsem, že je to potřeba v celé společnosti. Díky tomu jsem začal být vnímavější ke svým myšlenkám. Když nějaká v tomto pro mě obtížnější myšlenka přijde, tak začínám dýchat.“