Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Pokud oči správně fungují, umožňují nám přijímat až 90% informací o okolním světě. Co ale, když má vaše vidění k ideálu daleko? Lékaři většinou předepíší brýle, kapky, léky, možná doporučí laserovou operaci. Naproti tomu celostní medicína věří, že i člověk s oční vadou může znovu vidět bez brýlí a mnohé lze udělat i s dalšími očními nemocemi.
Když chceme vidět, potřebujeme k tomu světlo. Nevidíme totiž samotné předměty, ale pouze světelné paprsky, které se od nich odrážejí a poté vstupují do oka. Při zaostření na určitý předmět se stáhnou svaly upínající se na oční čočku, a ta se zakřiví tak, aby se odražené paprsky prolnuly na naší sítnici, ideálně v místě tzv. žluté skvrny. Sítnice vystýlá zadní stranu oční koule a obsahuje světločivé buňky – čípky a tyčinky. Jejich pigmenty reagují na dopadající světlo a informace o něm předávají optickým nervem do mozku, který je pak dále zpracovává.
Pokud nepozorujeme žádnou konkrétní věc, jsou naše oči trvale zaostřeny na dálku. Když se tedy chceme podívat na něco, co je v naší blízkosti, musejí oči začít pracovat – stáhne se nejen již zmíněný sval upínající se na čočku, ale i šest vnějších očních svalů, které se na zaostření podílejí tím, že mění tvar oční bulvy.
Dědictví po dávných předcích
Toto uspořádání se vyvinulo díky tomu, že naprosto vyhovovalo potřebám našich pravěkým předchůdcům. Ti totiž po většinu svého dne sledovali obzor, zda se někde neobjeví lovná zvěř či nepřátelé, a na blízko se potřebovali dívat jen občas. My ovšem na rozdíl od nich na blízko zaostřujeme neustále – při čtení, psaní, práci na počítači, sledování televize… Oční svaly jsou proto přetížené, což u některých lidí může způsobit, že se dostanou do jakési křeče a ztratí schopnost se uvolnit. Tak vzniká krátkozrakost, vada, při níž na blízko vidíme dobře, ale se při pohledu do dálky se svaly neuvolní, čočka zůstane zakřivená, paprsky světla se protnou nikoliv na sítnici, ale před ní, a obraz vzdálených předmětů je rozmazaný. Velké procento případů krátkozrakosti se objevuje u dětí při nástupu do školy, kdy jsou oči náhle nuceny dlouhé hodiny zaostřovat na-blízko při čtení a psaní (důležitou roli tu ale hraje i zvýšená psychická zátěž). V USA zase kdysi lékaři zaznamenali takřka epidemii této oční vady poté, co bylo zahájeno televizní vysílání.
Dalekozrakost, čili stav, kdy do dálky vidíme dobře, ale nedokážeme zaostřit na blízko, se zase ve velké míře objevuje po 40. roce. S věkem totiž významně klesá jak elasticita vlastní čočky, tak schopnost očních svalů správně pracovat (jednou z příčin tohoto stavu je i poškození těchto tkání volnými radikály).
Brýle: krátkozraké řešení
Je pravda, že medicínský výzkum postupuje kupředu mílovými kroky. Lékaři dnes provádějí složité oční operace, transplantují rohovku, zachraňují zrak po vážných úrazech… Pokud ovšem přijdete do ordinace s počínající krátkozrakostí či dalekozrakostí, postupují stejně už od dob renesance: předepíší vám brýle. Ty vám sice pomohou opět vidět ostře, vlastní problém však nejen neřeší, ale dokonce zhoršují. U krátkozrakého oka totiž pomohou zafixovat křečovité stažení svalů a to dalekozraké při nich zase ještě více zleniví. Důsledkem je, že budete brzy potřebovat brýle o něco silnější, pak ještě silnější… a to se bude opakovat až do konce života. Je to podobné, jako byste po zlomenině nohy museli už nadosmrti chodit s berlemi.
Řešení tohoto problému nabídl v první polovině minulého století americký oční lékař William Bates, autor metody, jejíž převratnost lze srovnávat s Einsteinovou teorií relativity ve fyzice. Jako první řadě zdůrazňoval, že oční svaly lze trénovat úplně stejně, jako svaly ve zbytku těla – a to nejenom sval umožňující zakřivení oční čočky, ale i šest vnějších očních svalů, které se na zaostření podílejí tím, že prodlužují či zkracují oční kouli. Navíc přišel s převratnou myšlenkou, že proces vidění mohou do značné míry ovlivňovat myšlenky a emoce.
Když vám emoce zatemní zrak
A právě důraz na důležitost myšlení a emocí představuje hlavní rozdíl mezi konvenční medicínou a vyznavači Batesovy metody. Klasičtí lékaři jsou totiž většinou ochotni připustit maximálně to, že kvalitu našeho zraku může ovlivňovat stres. Při němž jsou totiž do krve vylučovány stresové hormony, které mimo jiné zvyšují napětí ve svalech. A protože na rozdíl od našich předků neřešíme stresové situace bojem či útěkem, přetrvávající napětí (pokud postihne oční svaly) může způsobit i problém s viděním. William Bates si ale navíc uvědomoval, že vidění ovšem není jen funkcí oka, ale úzce souvisí s naší myslí, která tento proces kontroluje a řídí. Za hlavní příčinu poruch zraku přitom pokládal podvědomou touhu něco nevidět, zavřít před něčím oči. Na ni pak mozek, hlavní řídící orgán celého těla reaguje tím, že prostě proces vidění zablokuje.
Také současní následovníci W. Batese jsou přesvědčeni, že za každým zrakovým problémem je třeba hledat emocionální příčinu. Americký oční lékař Robert-Michael Kaplan například uvádí, že prakticky u každého z tisícovek jeho pacientů bylo možné zhruba 10 – 12 měsíců před prvním zhoršením zraku vystopovat výraznou emoční zátěž – ať už to byl nástup do školy spojený s vyššími nároky či frustrací, rozvod rodičů, smrt blízké osoby apod. Vidění však podle něj ovlivňuje i kombinace myšlenek, víry, strachů a úzkostí, způsobu, jakým se díváme na svět i sami na sebe, včetně zkušeností převzatých od našich rodičů, sourozenců či učitelů a dalších (což vysvětluje, proč se oční vady tak často dědí).
Věřte svým očím
A zapomenout nesmíme ani na své mínění o našich očích a schopnosti vidět. V jedné ze svých knih například Dr. Kaplan píše: „Když začne domorodec v džungli hůře vidět, zajde za šamanem. Ten se spojí s bohy či duchy, kteří mu sdělí, proč se tak stalo, a následně provede nějaký rituál. A ať už s duchy skutečně hovořil či nikoliv, celý proces je natolik přesvědčivý, že velmi často skutečně vede ke zlepšení zraku. Pro člověka žijícího v západní civilizaci však není autoritou šaman, ale lékař, a proto je typický spíše tento scénář: Dítě přijde k očnímu lékaři, ten provede složitá měření a nakonec mu sdělí, že špatně vidí a potřebuje brýle. Ať už je to pravda či ne (klidně mohlo jít o dočasné zhoršení zraku vinou stresu z lékařského prostředí), dítě si do mozku pevně uloží informaci, že jeho oči jsou špatné, že špatně fungují. Říkal to přece pan doktor. A když ji doma rodiče ještě upevní konejšením, ať si z toho nic nedělá, že u nich v rodině přece skoro všichni nosí brýle, vzniká skálopevné negativní přesvědčení, jehož vinou se pak skutečně může zrak výrazně zhoršovat.“
Zkušenosti Williama Batese i jeho následovníků navíc ukazují, že určitý typ potíží často souvisí s určitými emocemi a myšlenkovými vzorci. Krátkozrakostí tak bývají více postiženi lidé, kteří mají tendenci uzavírat se do sebe, a mají strach jak z okolního světa, tak z budoucnosti. Nablízko, tedy do sebe a na nejbližší okolí, vidí dobře. Dál se dívat bojí, a proto je i obraz vzdálenějších předmětů rozostřený. Naopak dalekozrakost může být způsobena strachem dívat se do svého nitra, snahou hledat příčiny našich problémů okolo sebe a přílišným zaměřením se na budoucnost. Zelený zákal projevující se zvýšeným nitroočním tlakem se velmi často objevuje u osob, které žijí ve velkém vnitřním napětí, zatímco makulární degenerace (úbytek centrálního vidění) zase může být spojena se ztrátou centrálního tématu či smyslu života.
Důležité je i všímat si, kterého oka se problém týká více. Pravé oko jej totiž spojeno s dáváním a vyjadřováním, s mužským principem a vztahem k otci, zatímco oko levé představuje princip přijímání, vnímání, ženský aspekt a vztah k matce. Jako příklad Dr. Kaplan uvádí častý projev šilhavosti pravého oka u dítěte poté, co rodinu opustil otec, anebo slabé levé oko u žen, které pracují v převážně mužském prostředí s důrazem na tvrdost a racionalitu.
Cesta ke zdravému vidění
Pokud tedy chceme svůj zrak zlepšit, nejdůležitější je uvěřit, že změna k lepšímu je možná, že dokážete znovu vidět dobře i bez brýlí. Zároveň je třeba začít pracovati na své mysli a emocích, nezavírat oči před problémy, nebát se pravdivého pohledu do vlastního nitra, pracovat s vlastními strachy, úzkostí či hněvem. A také se naučit čelit stresu.
Nezbytné je také cvičení, a to jak aktivity aerobního charakteru, které zlepšují krevní oběh a tedy i výživu očí, tak speciální oční cviky. Rozsáhlý systém tréninku očí přitom vytvořil už William Bates (značně se přitom inspiroval očními cvičení z jógy) a jeho následovníci jej dále rozvíjeli. V posledních letech navíc vznikly i moderní pomůcky, které cvičení velmi usnadňují.
Poměrně známé jsou například děrované brýle, které mají místo skel tmavý plast s vyvrtanými otvory a jež vidění trénují hned několika způsoby. Zaprvé nutí oční svaly aktivně pracovat, abychom vůbec něco viděli, a rovněž podporují spolupráci obou očí. Trénován je i mozek, který musí doplňovat chybějící části obrazu. Velmi důležité je ale i to, že tato pomůcka umožňuje zažít pocit ostrého vidění bez brýlí. Přesné rozmístění otvorů a jejich kónický tvar totiž pomáhají směřovat světelné paprsky přímo do žluté skvrny a tím usnadňují zaostření. A jak už jsme řekli, právě víra, že oči dokáží vidět bez brýlí, je vůbec nejdůležitější.
Velmi účinnou novinkou je i přístroj Eyeport, jehož autorem je významný optometrista Jacob Liberman. Jde o dlouhé rameno s červenými a modrými diodami (červená podporuje zaostření, modrá relaxaci), které se střídavě rozsvěcují a vaším úkolem je na ně zaostřovat. Přitom máte na očích červenomodré brýle, které každému oku umožňují vidět jen jednu barvu světel. Tím se trénují nejen oční svaly, ale i spolupráce obou očí. Proto je přístroj vhodný i pro osoby trpící tupozrakostí (stav, kdy mozek upřednostňuje obraz jen jednoho oka).