Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Tento jev se týká mnoha různorodých skupin lidí. Patří mezi ně také lékaři. Podle dat výzkumného ústavu tímto syndromem trpí asi jedna třetina lékařů a jiných zdravotních pracovníků, zvláště v posledních dvou letech, kdy byli vystaveni náporu v důsledku covidové pandemie. Tento syndrom se týká samozřejmě i jiných skupin populace a je spojen zvláště s řešením válečného konfliktu na Ukrajině.
Uvedený syndrom známe i z dřívějška a je dáván do kontextu civilizačních chorob.
Pojem
Jde o reakci na působící stresové situace. Spíše by bylo vhodné hovořit o ´distresové´ situaci, tedy takové, kdy není možnost se ze stresu dostat, a navíc trvá dlouho. Daný jedinec má pocit bezmoci, vytváří se stav vyhoření a v jeho důsledku se dostavují projevy na těle, jako je únava, neschopnost spát, uvolnit se. A to zase vede k depresivním náladám, úzkostem. Tyto projevy = následky jsou diagnosticky označeny klasifikačním číslem.
Další fáze
Další fází jsou konkrétní nemoci jako diabetes, žaludeční vředy, vysoký tlak, arytmie, řada autoimunitních chorob. A později jde již o následky následků.
Popis
Na začátku jsou na dotyčného kladeny zvýšené požadavky, jeho pracovní nasazení převyšuje 100 %. To může trvat různě dlouhou dobu, protože každý člověk má jinou schopnost odolávat stresu. Nakonec zjistí, že to tak nemůže pokračovat, a nevidí efekt, i když ze sebe více vydává a více se snaží. Přibývají pocity, že nic nestíhá a že situaci nemá pod kontrolou, jeho činnost je pak chaotická. Všimnou si toho lidé v okolí. Psychologové používají termín ´delirium zaměstnanosti´. Práce je rychlá, kvapná, produktivní, ale neúčinná. A toto je vážným signálem pro začínající nemoc a vyžaduje změnu. Tělo reaguje pocitem únavy, ztrátou motivace do další práce, dostaví se apatie a mysl si vytváří obranné postoje: cynismus, otrlost, hrubost, vulgárnost a celkově se vytvoří negativní postoj k vykonávané činnosti. Můžete to pozorovat např. na vztahu lékaře vůči pacientovi, mezi kolegy, na vztahu učitele vůči žákům, prodavače vůči zákazníkům… Syndrom vyhoření postihuje ty, kteří jsou v neustálém kontaktu s lidmi, něco spolu řeší, mají společnou aktivitu.
Takové situace mnozí znáte, a když pozorujete tyto projevy cynismu, divíte se, že se dotyčná osoba takto chová, protože v minulosti bývala ochotná, přívětivá. Ta osoba má asi projevy vyhoření. Dostává se do konfliktů, je podrážděná, cítí se být jako v kleštích.
Špatná berlička
A nejhorší věcí je, pokud začne problém řešit alkoholem nebo nějakou drogou. Jak víte, působení takového prostředku má dvě fáze; první je excitační, na chvíli dodá energii, uleví, ale vzápětí táhne dotyčného do fáze depresivní a situaci zhorší.
Jakmile tedy nastane fáze, když se situace láme a přechází do zmíněného deliria, je třeba požádat lékaře psychologa o pomoc. Samoléčba takovou situaci nevyřeší, léky ordinované podle toho, co poskytuje domácí lékárna, ani osvědčené bylinné recepty nestačí, jen odsouvají řešení do budoucna, žel, mnohdy do stavu již těžko léčitelného.
Směr k nápravě
První krok je v tom, že dotyčný musí pochopit, že je ve fázi rozběhnutého syndromu vyhoření. A pak ve spolupráci s rodinou, osobním důvěrníkem, zaměstnavatelem, psychologem apod. má najít cestu k řešení. Má se organizovat dovolená, změna organizace pracovního času, změna zaměstnání, zvyšování si kvalifikace, stanovení si priority života.
Do hlavy musí přijít jiný a nový program.
Pokud ovšem syndrom vyhoření již přešel do diagnostikované nemoci, pak je nutnost spolupráce s klinickým psychologem nevyhnutelná.
MUDr. P. Šácha