Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Během svých toulek přírodou zcela jistě narazíte na nápadnou, tulící se bylinku, která roste hojně, ať už na loukách, lesích, zahrádkách, kde se velmi ráda plete do záhonků. Osobně svízel přítulu miluji, přichycuje se drobnými háčky, kterými o sobě dává znát. Někomu se může jevit jako nepříjemný plevel, nicméně, hovoříme také o léčivce, kterou lze hojit hezkou řádku neduhů. Pojďme se tedy zaplést do drobných háčků, prostřednictvím kterých se dozvíme víc.
Ve své podstatě hovoříme o jednoleté, až 150 cm vysoké bylině, vyznačující se dlouhou, přímou či popínavou čtyřhrannou lodyhou, pro které jsou typické tuhé háčkovité chloupky. Kořen je jednoduchý, nesahá hluboko, proto, budete-li chtít svízel sbírat, opatřete si nůžky, kterými bylinku jednoduše odstřihnete. Listy jsou uspořádány po 5 až 7 v přeslenech, tvarem kopinaté, zúžené do špičky, na líci chlupaté, na rubu lysé a žilnaté. Květy jsou nejčastěji bílé, řídčeji nazelenalé, drobné, uspořádané po 3 až 9 do vrcholíků. Plodem jsou dvounažky pokryté háčkovitými ostny.
Svízele existuje povícero druhů
Kromě tulivého svízele přítuly můžeme narazit na svízel syřišťový, který nacházíme spíše ve vyšších polohách, jehož zlatožluté květy mají silnou medovou vůni. Bylináři jej s oblibou míchají s květem pitulníku žlutého a zlatobýlem, jako základ účinné ledvinové směsi. Kvetoucí nať se sbírá v červenci. Nesmím zapomenout na svízel povázku, jehož kvítky jsou žlutobílé a jemné, rovněž je medonosný a vyskytuje se velmi hojně na stráních a cestách. V době květu je téměř poléhavý. Posledním typem je pak svízel vonný, starším názvem mařinka vonná, kvetoucí drobnými bílými kvítky a který, na rozdíl od svízele přítuly, nelze užívat dlouhodobě. Obsahuje kumarin, jehož předávkováním hrozí zvracení, bolesti hlavy a závratě.
Užití a využití
Všechny výše jmenované druhy svízele mají přibližně stejné léčivé účinky ovlivněné stanovištěm. Svízel se vyznačuje silnými očistnými vlastnostmi, které se projevují zejména na játrech, ledvinách, slinivce břišní a slezině. Kdo trpí poruchami lymfatických žláz, měl by denně vypít čaj ze svízele přítuly. Osobně mohu doporučit, již po dvou dnech pitné kúry vždy vidím, jak se tělo prostřednictvím kůže čistí. A to již po třech vypitých hrnečcích. Výsledná nečistá pleť však není na závadu, kůží nejen dýcháme, taktéž se pročišťujeme, je třeba vydržet, alespoň 14 dní.
Svízel pomáhá taktéž při chudokrevnosti, vodnatelnosti, píchání v boku. Čaj používaný k oplachům velmi rychle léčí kožní choroby, rány či vředy. Svízel lze taktéž odšťavit, nanášet na postižená místa a nechat zaschnout. Lidové léčitelství doporučuje svízel při epilepsii, nervových chorobách, zástavě močení, tvorbě písku a kaménků. Čajem lze léčit také strumu, jestliže během dne pravidelně kloktáme. Za starých časů si na vesnici svízelem ženy vystýlaly postel, blížila-li se doba porodní. Tento zvyk se dříve připisoval Panně Marii, která si bylinkou změkčila lože.
Podle švýcarského kněze Künzleho se svízel spolehlivým pomocníkem i při velmi těžkém ochoření ledvin, směs doplníme, jak jsem uvedla již výše, o pitulník žlutý a zlatobýl. Tato směs, pije-li se po dobu 14 dní, dokáže účinně navracet zdraví ledvinám. Čaj se spaří a z něj se vypije polovina šálku před snídaní, na lačno, následně pijeme po doušcích po zbytek dne. Při těžkých onemocněních se doporučují až 4 šálky čaje.
Maria Treben svízel doporučuje taktéž při onkologické problematice, kdy navrhuje zařadit očistnou kúru tohoto typu:
300 g měsíčku lékařského, 100 g řebříčku obecného, 100 g kopřivy dvoudomé, denně ze směsi uvaříme 1,5 litru čaje, který popíjíme co 20 minut, po doušcích. Pozor však na kopřivu, po 14 dnech je dobré kúru pozastavit a vrátit se k ní zase po 14 dnech.
Ze svízele lze rovněž uchystat krém, a to zcela jednoduše:
Čerstvou šťávu ze svízele rozmícháme s máslem, které má pokojovou teplotu, uložíme do chladničky. Užíváme při neuralgické problematice, společně s čistícím čajem z měsíčku, kopřivy a řebříčku.
V minulosti se využívala taktéž i semínka rostliny, která platila za obstojnou náhražku kávy. Usušená semínka se opražila nad ohněm, uschovala a dle potřeby umlela na kávu, v současné době se stále ještě využívá např. ve Švédsku.
V článku jsou použity informace z knihy:
Treben, Maria. Zdraví z boží lékárny. Nakladatelství DONA, 1991. 88 str. ISBN 978-80-7322-173-7.