Strach z psychologů

Dnešní (nejen) česká společnost má tendenci nazírat na psychologii a psychiatrii pořád z nevůlí a nedůvěrou. Mysl a duševní činnost člověka je chápáno pořád jako něco, co není vidět, co se nedá chytit, poklepat lékařským kladívkem. Je to něco záhadného, neznámého – a člověk měl od nepaměti strach před vším, co nezná, co se mu jeví jako neznámé, cizí a záhadné. Proč? Protože to v dávných prehistorických dobách představovalo hrozbu. Co neznám, mě může zabít, sežrat, otrávit, či napadnout.

I když v současnosti se služby psychologů využívají mnohem více, dá se říct, že se spojují spíše s oblastí byznysu a moderního světa – např. různé assessment centra, posuzování vhodnosti uchazečů o zaměstnání apod. V oblasti zdravotnictví jsou západní krajiny k psychologii o něco vstřícnější. Mít psychologa je moderní. U nás je to s otazníkem. Vždyť i strach před somatickým lékařem se u některých lidí projevuje – např. člověk nechce navštívit svého praktického lékaře ze strachu, že mu odhalí nějakou obávanou nemoc, a tak návštěvu lékaře oddaluje a oddaluje, dokud může.

Jindy je strach z lékaře nejen na úrovni duševní (kdy samotné vyšetření či zákrok není nikterak bolestivý), ale jindy už jen samotná představa vrtání zubu nebo jiného více-méně nepříjemného zákroku v nás vyvolává nevůli k lékařským službám. Na druhé straně vyhýbání se lékařské péči ještě víc prohlubuje dané zdravotní potíže a ve výsledku pak člověk lékaře vyhledá, často když už „musí“ – a mnohdy je pak už konkrétní starostlivost víc nepříjemná, jako když by tomu bylo, kdyby přišel pacient k lékaři dřív.

Podobně je to i s psychiatrickou nebo psychologickou péčí. Moderní doba posunula termíny, jako je stres, deprese apod. do běžného každodenního jazyka – a zapomíná se často na to, že stresem podmíněné psychické poruchy, nebo depresivní epizoda a jiné podobné potíže jsou nozologickými klinickými jednotkami v klasifikaci nemocí. A když mluvíme o klinické depresi, akutní stresové poruše, či jiných potížích (poruchy příjmu potravy, užívání psychoaktivních látek, sexuální potíže, potíže se spánkem, prožívání úzkosti, strachu apod.), mnohdy to může jít za hranice běžné, laické terminologie. Není deprese jako deprese, není stres jako stres. Jakmile začínáme pociťovat, že nám náš zdravotní či psychický stav způsobuje v životě a v každodenním fungování (rodinném, pracovním, osobnostním, vztahovém) nepohodu, nepříjemnosti, je vždy dobré konzultovat danou situaci s odborníkem – lékařem, psychologem či psychiatrem.

Mnohdy je těžké odlišit, kdy prožíváme „pouze“ jakýsi splín, melancholii nebo třeba i určitou subklinickou formu mírné deprese, kdy různé životní události (nahromaděné pracovní vypětí, rodinné konflikty, vztahové aspekty, smutnění po ztrátě blízkého, sezónní stavy smutku a deprese atp.) způsobí přechodně stavy prožívání negativních emocí rozklady a neschopnosti prožívat radost. Tehdy je dobré mít po ruce někoho blízkého, komu se můžu svěřit, vypovídat, hodit trochu toho „břemene“ a od-tížit si, vy-ventilovat se, postěžovat si, nabít síly a energii. V přítomnosti blízkých (kamarádů, dobrých známých, rodiny apod.) nejen, že nalezneme cenný zdroj načerpání nových sil, energie, ale i názorů a postojů (kterými se můžeme řídit, ale taky nemusíme), minimálně nám však poskytnou nový úhel pohledu a prostor pro naše vlastní rozuzlení a vypořádání se se situací.

A v neposlední řadě se zde skýtá možnost kontaktovat psychologickou poradnu či ambulanci, kde právě může člověk naleznout prostor k tomu, aby mohl řešit dané otázky, které ho tíží, aby se problémy neprohlubovaly. Je to služba jako každá jiná – tak proč jí nevyužít?!

 

Zpět nahoru