Stárnutí buněk – I. část

Výzkum stárnutí byl donedávna vztahován pouze ke studiu stárnutí lidských buněk in vitro (tj. studium stárnutí ve zkumavce namísto studia stárnutí ve skutečném živoucím lidském těle). Z tohoto důvodu není překvapující, že bylo velice málo uděláno v boji s komplexem problémů spojených s „postupujícím stárnutím“. Studie lidských buněk přesvědčivě ukázaly, že není možné prodloužit život lidských buněk déle jak 120 let.

Můžeme jednoznačně prohlásit, že kdokoliv tvrdí opak, je buď blázen nebo, a to je horší tvrdí to úmyslně za účelem spekulace. Délka života našich buněk nemůže překročit jistý limit - to je špatná zpráva. Ta dobrá je v tom, že náš život sám o sobě může být zřetelně prodloužen - a jeho kvalita může být dramaticky zlepšena - tím, že budeme uplatňovat nejnovější výsledky lékařského výzkumu. Všechny buňky v našem organismu jsou kontrolovány kombinovanou funkcí třech rozhodujících systémů těla: centrálním nervovým systémem (mozkem), endokrinním systémem (žlázy) a imunitním systémem (slezina, brzlík a jiné lymfoidní tkáně, kostní dřeň a cirkulující bílé krvinky v naší krvi). Tyto tři systémy nepřetržitě navzájem komunikují a neustále si vyměňují informace. Výsledkem této komunikace je vždy jistý proces v našem těle, který rozhoduje o tom, zda jsme zdraví nebo nemocní, zda jsme šťastní nebo depresivní a samozřejmě - živí nebo mrtví.

Každá buňka je velmi  brilantní a skutečně inteligentní jednotka, schopná reagovat na ohromné množství faktorů a vyprodukovat tisíce substancí jako odpověď na některé specificky chemické podněty. Je schopná pamatovat si celé pořadí komplikovaných informací, které může později upotřebit. Je to skutečný klenot v koruně tohoto vesmíru.

Na povrchu našich buněk je plejáda molekul, které se nazývají receptory - složitě tvarované otvory směřující do centra buněk - tvarují každou buňku jako jehelníček. Jestliže chemická molekula, která je specifická pro jistý receptor (např. ta která má přesně stejný tvar jako receptorový otvor), vstoupí do receptoru a přes receptorový otvor pronikne do centra buňky, začne pak vyrábět různé substance, které mohou být velmi užitečné pro naše zdraví - nebo mohou být pro nás naprosto katastrofální, způsobující chaos uvnitř těla, nemoc a smrt. Tyto chemické posly nazýváme liganty (které zastávají funkci “pořadače”).

Tyto řetězce nepřetržitě proudí prostřednictvím mimobuněčné tekutiny, která neustále teče a obklopuje všechny buňky lidského těla. Pokaždé když konkrétně najdou receptory na povrchu nějaké buňky, která je totožná s jejich tvarem, vklouznou receptorovým otorem přímo do centra buňky - a vypukne série různých chemických reakcí, které způsobí změny v celém organismu. Ve zdravém těle většinou vedou interakce mezi receptory a popsanými řetězci k pozitivní rovnováze uvnitř těla, kterou nazýváme homeostázou: naše těla mají přirozenou tendenci tvořit harmonii mezi nesčetnými navzájem propojenými systémy, které tvoří lidský organismus.

Jestliže se stane jedna z následujících tří abnormálních situací, vznikne skutečný problém:

1. Když se receptory nutné pro příjem “normálních” vzkazů (například vzkazy, které jsou nezbytné pro úspěšnou obranu těla proti cizím vetřelcům) zablokují peptidovými molekulami podobných tvarů, které brání správné informaci ze vstupující buňky, mohou nastat vážné následky. Například, když se fragmenty HIV proteinu, nazývané gp120, uvolní do extracelulární tekutiny a blokují některé důležité receptory na buňkách - takové, jako je receptor pro velmi důležitý přirozený řetězec VIP (vasoactive intestinal peptide) - lidská obrana se rozpadne: výsledkem tohoto mechanismu je obávaný komplex imunitních poruch všeobecně nazývaný AIDS.

 

2. Někdy může virus zneužít otvor receptoru k ilegálnímu vstupu do buňky, kde uloží svou vlastní DNA - replikuje se a je jisté, že se tam ubrání jak vlastní tělové obraně, tak každé protivirové léčbě - to trvá tak dlouho, dokud kompletně nezničí buňku a nerozšíří se dále do organismu, kde způsobuje různé poruchy od lehčích forem až po mnoho vážných, dokonce fatálních chorob.

 

3. Dnes ještě málo chápeme důvody, proč někdy tělo produkuje tzv.” ničemné řetezové - molekuly, které vstupují do receptorů na imunitních buňkách a způsobují, že buňky začnou produkovat protilátky proti tkáním vlastního organismu. Tento mechanismus odpovídá řadě vážných progresívních chorob, jako jsou revmatická artritida, systémovy lupus, roztroušená skleróza a mnoho dalších vážných poruch.

Lidský organismus má obrovskou kapacitu pro vlastní opravu, kapacitu, nad kterou zůstává rozum stát. Je mnoho teorií, které se pokoušejí vysvětlit proč tato kapacita ochabuje s věkem. Ač jsou v mnohém rozdílné, přece se nakonec všechny shodují v tom, že schopnost nepřetržitě opravovat poškozené buňky a orgány jasně a zřetelně klesá s věkem - což vede ke zhoršení kvality života, dramatickému nárůstu různých chorob a ke zkrácení života.

Pro klinického lékaře nejsou tyto hypotézy ani tak důležité. Co ovšem je prvořadě důležité jak pro doktory, tak pro pacienty, je otázka, zda výsledky nejnovějších výzkumů mohou přinést do praxe obrat v ochabování celého organismu, které souvisejí s procesem stárnutí.