Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Bývalý osobní trenér Jaromíra Jágra rozebírá v rozhovoru pro Celostní medicínu, proč nás honba za potěšením nečiní šťastnými. Jak to udělat, aby nás život znovu bavil. Povídáme si spolu o smyslu, životním poslání, seberealizaci, ale také o stavu dnešní společnosti a vrcholového sportu.
Pane Jelínku, proč se podle vás někomu v životě daří a někdo strádá a je nešťastný? Může být každý v životě úspěšný?
Napřed je nutné ujasnit si, co těmi výrazy myslíme. Protože pojmy „úspěch“, „štěstí“, „smysl“ a „radost“ mají tolik podob, kolik je lidských srdcí. Je to plošně neřešitelná záležitost. Ale abych nebyl alibista: štěstí se definuje v oblasti tzv. pozitivní psychologie pěti základními body, které by měly být naplněny (smyslem života, vlastní seberealizací, dobrými mezilidskými vztahy, prožitím úspěchu a schopností cítit pozitivní emoce). Jsem si jistý, že těchto pěti bodů lze docílit.
Je důležité se zamyslet, „co je pro mě vlastně štěstí?“ Protože my se většinou honíme za potěšením. A štěstí a potěšení nejsou stejné pojmy. Štěstí souvisí se seberealizací, se smyslem života. Je to jakýsi stav radosti. Potěšení souvisí s chtěním po cíli. Cíl se splní, my jsme potěšení a za pár dní potěšení vyprchává – ať už si koupíme auto, postavíme dům, získáme zlatou medaili. Zatímco seberealizace a vnitřní radost, související se smyslem života, jsou daleko hodnotnější a trvalé. Člověk si napřed musí uvědomit, co chce, a teprve potom za tím může jít. Jestliže preferuji potěšení, tak z hlediska pozitivní psychologie zatím k pravému štěstí nedojdu. Jakmile si ale racionálně uvědomím, že se honím za něčím, co není štěstí, ale jen „pseudoštěstí“, pak teprve začíná ta pravá cesta.“
Někteří čtenáři čtou tento rozhovor možná i proto, že se necítí úplně zdraví a hledají cestu, jak se vyléčit. Vy máte velmi široký přehled v léčebných metodách, psychologii i ezoterice – můžete jim něco doporučit?
„Je nemoc a nemoc. Jsou nemoci, se kterými si ani medicína neví rady. A já nejsem lékař. Ale jsem velký zastánce řeckého kalokagathia = rozvoje těla, ducha i duše. To znamená starat se jak o fyzické tělo a psychiku, tak se snažit naslouchat i své duši. Je dobré, nečekat, až přijde nemoc ale vážit si zdraví a být dopředu připravený na stavy, které budou souviset s nemocemi.
Některé techniky působí primárně na tělo a sekundárně na psychiku. A jiné primárně na psychiku a sekundárně na tělo. Není mezi tím ostrá hranice – já sám jsem zastánce celostní medicíny. Ideální je souznění těch tří přístupů, jak nám ukazuje již tisíce let například ajurvéda.“
Je o vás známo, že za velký problém dneška pokládáte lpění na cílech a výkonech. S principem nelpění pracují i východní náboženství. Asi se shodneme, že právě lpění vede k utrpení. Existuje jednoduchá rada, jak nelpět?
„Je to o poznání sebe sama! Pokud se známe dobře, umíme si odpovědět na otázky jako například: Co mi udělá pocit vnitřního štěstí? Jestli to, že lpím na materiálních statcích, nebo to, že jsem realizovaný při jejich tvorbě. Nejsem typ člověka, který bohatství odsuzuje. Dnešní doba je dobou blahobytu, a je dobré vidět blahobyt z toho hlediska, že mi může dělat službu. A ne tak, že mě ničí. Díky blahobytu si mohu v obchodě vybrat, jaké jídlo budu jíst – to je to pozitivní. Ale negativní, že se mohu „přežírat“. Blahobyt má dvě podoby: Buď z nás dělá takzvané „cílové feťáky“, tj. lidi, kteří touží po potěšení a pro jeho získání jsou ochotni udělat úplně všechno! Nebo nám blahobyt může pomoci při vlastní seberealizaci. Máme dnes spoustu možností – nemusíme například dřít na poli, abychom se uživili. Máme ale veliký deficit, že se v blahobytu neumíme pohybovat a blahobyt nás ničí. Toužíme po možnosti volby, blahobyt nám ji dává, ale my s touto volbou často neumíme zacházet.“
Jak podle vás probudit v někom, kdo dlouhou dobu dělal jenom to, co musel a je už životem frustrovaný, nadšení a vášeň? Jak se to dělá, že člověka začne najednou život bavit?
„Je to o vnitřním rozhovoru, za který si neseme každý sám osobní zodpovědnost. Máte možnost volby v hodnocení a vytváření pohledů na různé věci: Například děláte práci, která vás nebaví, a děláte ji z donucení, protože potřebujete na nájem. A opět je tu možnost volby: Den má 24 hodin, z toho osm hodin v průměru spíte a osm hodin jste v práci, která vás nebaví. Sečteno a podtrženo, 50 % svého času děláte něco, co vás nebaví, na co jste naštvaný. Není to divné? Tak začnete přemýšlet, co byste mohl udělat proto, abyste zmírnil slovo „nebaví“: „Mohu/Nemohu si to dovolit? Co kdybych si – nemám-li jinou možnost – v práci našel něco, co by mě mohlo začít bavit?“ A když to nenajdete, tak se můžete sebe dále ptát: „Co kdybych ve svém životě našel něco, co mě bude naplňovat (kde budu seberealizovaný)?“ Dám příklad: baví vás ležet pod autem a stavět veterána, ale k tomu potřebujete peníze. A nakonec zjistíte, že práci, která vás nebaví, vám vlastně pomáhá v něčem se seberealizovat. Důležité je tedy dát si rande sám se sebou a odpovědět si napřed na důležité otázky.“
Na vaší přednášce Motivace bez motivace mě zaujala myšlenka, že velké osobnosti – ať už Mozarta, Van Gogha nebo Jágra – nemusel nikdo motivovat. A že existuje síla mnohem větší, než je motivace. Jak můžeme mít i my ostatní k této síle přístup?
„Každý v životě už dělal spoustu věcí, do kterých ho nikdo nemusel nutit. Vnímal to jako svou Lásku. Zábavu. Vášeň. Nepotřeboval k té činnosti žádnou motivaci. Naopak, týkalo se to jeho seberealizace, tj. v konečném důsledku poslání. Poslání je nalezení spojení mezi egem a duší. Děláte to a ani nevíte proč. Prostě vás to baví. Vidíte v tom smysl. Copak není krásné vidět člověka, který vidí smysl ve svojí zahradě? Nebo člověka, který chová papoušky nebo má zálibu vrtat se v autech? Podle mě je to nádherné. To je ten smysl bez motivace. Proto je těch cest tolik, kolik je lidí. Jaromír Jágr má poslání k hokeji, ale to neznamená, že všichni z nás budou Jágrové. Každý si musíme svůj smysl najít. “
Pane Jelínku, má podle Vás víra/modlitba vliv na rekonvalescenci, proces léčení?
„Modlitbou myslíme soubor vět, kterým bezpodmínečně věříme, opakujeme je, říkáme je a vzhlížíme k nim. Víra v ně v nás pak rozehrává určitou hru na bázi biochemické nebo psychické. Modlitby, psychologicky můžeme říci afirmace, mají svůj význam ale jen tehdy, pokud je říkáte ve stavu souznění mezi srdcem a rozumem (kongruence).
Naproti tomu mantry se opakují proto, aby se zvýšila energetická vibrace, která má léčivé, blahodárné účinky na buněčné úrovni, a nemusíme jim rozumět. Proto je možné zpívat i mantry, které nevíte, co znamenají. Ale u modlitby je důležitá souhra rozumu a emocí – musíte si být vědomí jejich racionálního obsahu.“
Ještě se zeptám jednou, jak můžeme my všichni – i nesportovci – zažívat vrcholné stavy štěstí, tzv. stav flow, jemuž se rozsáhle věnujete ve své knize Sport, výkon a metafyzika?
„Vstupní branou jsou emoce. Vášeň, touha, nadšení – stav totálního zaujetí. Můžete ho zažít u knihy – najednou kouknete na hodinky a řeknete: „To už utekla hodina?“ Ideální je, když do flow nevstoupíte pomocí tzv. invazivních (vnějších) metod, ale samovolně, že se totálně „rozpustíte“ do dané činnosti. Podmínkou je, že vás činnost pohltí. A pohltí vás to tehdy, když vás to extrémně baví.
Mnoho vědců dnes hovoří o tom, že stav flow je něco, po čem lidstvo už hodně dlouho touží. Dokonce jsou teorie, jestli flow není totéž, co nirvána nebo samádhi a satori, což jsou cílové stavy určitých filozofických směrů. Dokonce se mluví o tom, že flow je možná totéž jako osvícení – trvalé žití V přítomnosti. Všimněte si, že když jste pohlcen přítomností (jak o ní píše např. Eckhart Tolle), tak nehodnotíte, nepřemýšlíte, a jste bez myšlenek – „rozpuštěn“ do knihy, do programování, do jakékoliv činnosti. Najednou mizí hodnocení, negativní myšlenky, „jedy“, na které upozorňuje buddhismus; najednou nemáte žádné hříšné myšlenky, o kterých mluví křesťanství. “
Pojďme ještě ke sportu. Co pro vás osobně sport znamená? A jaký názor máte na vrcholový sport?
„Sport vnímám jako neodmyslitelnou součást světa – jako protiváhu luxusního způsobu života, který člověka svádí se moc nehýbat a nehledět svých fyzických dispozic.
Vrcholový sport je pro mě laboratoří, kde vnímám paralely mezi normálním životem, vrcholovým sportem a businessem – místem, kde můžeme vidět reakce lidí na stresové situace, honbu za vítězstvími, a kde vidíme bohužel i neetické jednání – ať už je to dopink či podplácení rozhodčího. Rozděloval bych proto striktně vrcholový sport a sport jako obecnou kategorii.“
Je podle Vás vrcholový sport dobrý pro zdraví? Pan doktor Hnízdil říká, že sport je buď vrcholový, nebo čistý. Není to pro vás jako pro člověka, který se ve vrcholovém sportu pohybuje, výrok do jisté míry urážlivý?
„Já si myslím, že není urážlivý. Není rozdílu mezi sportem, politikou, businessem. V businessu i politice máte „svinstva“ jako například korupční jednání. Vrcholový sport je jenom odrazem společnosti – není ničím výjimečným, pokud se na to díváme z hlediska klasického businessu. Proto mluvím o sportovním průmyslu.
Já s mnoha výroky pana Hnízdila souhlasím – například i s tím, že vrcholový sport je totálně něco jiného, než klasický sport. I s tím, že vrcholový sport určitě není zdravá záležitost. Jednoznačně. Ale je zdravá záležitost současný život bez sportu? Je zdravá záležitost podnikat a pohybovat se v džungli naší současné doby? Vrcholový sport je prostě odraz doby, a proto se tak i chová.“
Kam podle vás sport směřuje? Jak se díváte na jeho budoucnost?
„Hrozně moc ztrácí v poslední době například volejbal a další nekontaktní sporty. Vrcholový sport se přizpůsobuje době, společnosti a potřebám člověka. Mladí lidé touží po adrenalinových sportech, kde diváci ani nemusí být fyzicky přítomni. Díky televizi a internetu mohou diváci ze svých obýváků sledovat například závody freestylu. Nová generace už nechce sedět na tribuně a koukat pro ně na nudný volejbal. Volejbal také kdysi vznikl – a ještě dříve byly populární rytířské soutěže, což lze přirovnat k tehdejší formě vrcholového sportu. Portfolio olympijských sportů není neměnné, sporty vznikají a zanikají. Dynamika změn je velmi silná. A pak je tu ještě finanční hledisko – drahé sporty musí být podporovány reklamou a sponzoringem. Díky tomu ale nejste svobodný. Musíte respektovat obchodní zájmy. Například když za to dostane sportovec peníze, dá si nápis klidně třeba i na zadek. A díky těmto penězům může dělat svůj sport. Ve vrcholovém sportu je přítomen fenomén nesvobody, a je to proto, že je podobný businessu.“
Pane Jelínku, děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho úspěchů ve vaší trenérské i lektorské činnosti.