Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Nadváha a obezita jsou definovány jako nemoci charakterizované zmnožením tukové tkáně v těle. V některých případech je potřebné stanovit množství tuku v těle pomocí přesnějších metod, než je výpočet Body Mass Indexu doplněný obvodem pasu či poměru pasu a boků.
Nejjednodušším způsobem, jak změřit tělesný tuk, se kterým se můžeme poměrně často setkat, je antropometrické měření pomocí tzv. kaliperu. Podrobné vyšetření zahrnuje změření deseti, respektive čtyř kožních řas; pro orientační vyšetření postačí odborníkům řasy dvě. Výhodou tohoto měření je, že je levné, avšak musí je provádět dobře vyškolený odborník.
Další jednoduchou a nyní i svým způsobem velmi módní metodou je bioelektrická impedance (tzv. BIA), která stanovuje složení těla pomocí měření odporu, který tělo klade průchodu proudu o nízké intenzitě a vysoké frekvenci.
Přístroje, kterými se toto měření provádí, se liší podle umístění elektrod. Elektrody mohou být umístěny po dvou na zápěstí a nad kotníkem pravých končetin. Další možností je umístění elektrod na ploskách nohou nášlapné váhy nebo na madlech pro uchopení rukama. S těmito formami měření se můžeme setkat v lékárnách, ale i na ulici či v nákupních centrech během kampaní zaměřených na zdravý životní styl.
Bioelektrická impedance je metoda rychlá, levná a velmi pohodlná, avšak její nevýhodou je, že výsledné měření je velmi ovlivněno stavem hydratace (zavodnění) organizmu. Není proto vhodná k užití při krátkodobých redukčních režimech, při kterých dochází zejména ke ztrátám vody.
Výsledky získané pomocí této metody jsou také závislé na anatomických poměrech, ovlivňuje je umístění tukové tkáně u žen při umístění elektrod pouze na horních nebo dolních končetinách či rozdíly v délce jednotlivých částí těla. Jednorázová měření v nákupních centrech a podobně je tedy nutné brát jen jako orientační.
Množství tělesného tuku lze změřit i pomocí daleko přesnějších metod. Tyto metody jsou však podstatně složitější a často i drahé, proto je provádí pouze specializovaná pracoviště. Patří sem například měření složení těla vážením pod vodou tzv. hydrodensitometrie, pomocí duální rentgenové absorpciometrie (DEXA) či počítačové tomografie (CT) nebo nukleární magnetické rezonance (NMR).
Na závěr je však třeba poznamenat, že za normální hodnoty se u dospělých zdravých žen považuje 18 % – 30 % tuku v těle, u dospělých zdravých mužů 10 % – 25 %. Za hranici obezity se u mužů považuje více než 30 % tuku, u žen nad 35 %. Není tedy pravdou, že by v lidské tělo nemělo obsahovat „ani gram tuku“, za nezbytné množství tuku v organizmu je považováno 2,1 kg u mužů a 4,9 kg tělesného tuku u žen.
Prameny:
- Heiner, Vojtěch a kolektiv: Základy klinické obezitologie, 1. vydání, Praha Grada, 2004
- Kleinwächterová, H., Brázdová, Z.: Výživový stav člověka a způsoby jeho zjišťování, 2. vydání, Brno, IPVZ, 2001
- Nevoral, Jiří a kolektiv, Výživa v dětském věku, 1. vydání, Praha, nakladatelství H&H, 2003
- Pařízková, Jana, Lisá, Lidka et al.: Obezita v dětství a dospívání terapie a prevence, 1. první vydání, Praha, Galén Karolinum, 2007
- Provazník, K. a kol.: Manuál prevence v lékařské praxi, díl I. – Výživa, 1. souborné vydání, Praha, Univerzita Karlova, 2004