Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Ne všechny vztahy mezi sourozenci jsou v dětském věku harmonické a plné lásky. Když je sourozenecká rivalita natolik vážná, že vede k rodinným problémům, hrozí riziko fyzického ublížení některého člena rodiny (často mladšího/slabšího sourozence), poškozuje sebedůvěru nebo psychickou rovnováhu jednoho nebo více členů rodiny, tak je nevyhnutné vyhledat pomoc psychologa, rodinného poradce, psychiatra či jinou profesionální pomoc pomáhající instituce.
Po narození mladšího sourozence není neobvyklé, že se u velké částí dětí objevují určité emoční potíže, které se mohou projevovat v nejrůznějších podobách, jako je žárlivost a projevy sourozenecké rivality, soutěžení o pozornost a lásku rodičů, dráždění (mladšího) sourozence, zlomyslnost, neochota o cokoli se dělit s mladším sourozencem (hračky, pozornost rodičů, návštěv), nedostatek projevování pozitivních emocí a kladného vztahu. Tyto projevy v mírné formě můžou být normálním vývojovým stadiem. Avšak projevují se izolovaně a obvykle převládají mezi sourozenci přátelské interakce. Když se však projevy nepřiměřeného chování vůči sourozenci nezmírňují, naopak přetrvávají určitou dobu a rodiče pozorují i jejich stupňování, může to poukazovat na poruchu sourozenecké rivality.
Nejčastějším projevem sourozenecké rivality je časté a neustálé vyžadování pozornosti, při kterém starší dítě chce od rodičů, aby se mu věnovali, aby si s ním hráli, drželi jej na rukách apod., zejména když se věnují mladšímu sourozenci. Běžným chováním staršího sourozence je taky např. regrese, čili chování, které neodpovídá věku, ale je např. dětinské (křičí, pláče v amoku sebou například hodí na zem; cumlá si palec, pomočuje se, nebo vyvstávají situace s problémem udržení stolice).
Co přesně poruchu sourozenecké rivality způsobuje, se jednoznačně neví, vědci se ale shodují na přítomnosti vícero rizikových faktorů, jako je např. rozdílnost pohlaví sourozenců (syn může žárlit na svoji sestřičku, protože se k ní otec chová mnohem něžněji, naopak, dcera žárlí na bratříčka, protože s ním otec chodí na ryby), větší věkový rozdíl mezi sourozenci (čím je větší věkový rozdíl, tím se můžou lišit zájmy a preferované aktivity sourozenců, což u nich vyvolává žárlivost – mladší sourozenec se chce hrát s počítačem, jako jeho starší bratříček) a rozdílné temperamentní vlastnosti. Podle některých výzkumů se potíže se sourozeneckou rivalitou můžou někdy objevovat v rodinách, kde je jedno ze sourozenců intelektově nadané.
Rodiče můžou pomoci překlenout rivalství mezi sourozenci například tím, že budou chápat rozdílnost svých dětí, rozdílnost jejich osobností, rysů a povahových vlastností, rozdílných potřeb, rozdílnost povah, ale i jejich místa v rodině. Proto projevy žárlivostí by rodiče neměli trestat. Tím by jen v dítěti potvrdili pocit nespravedlnosti, a podpořili by ještě víc jeho zkreslené přesvědčení, že se k němu chovají nespravedlivě, naopak, že upřednostňují druhého sourozence, že ho mají víc rádi apod., a tedy ještě víc se v něm prohloubí rivalita vůči sourozenci, negativní pocity, odstrčení. Dítě by mělo naopak cítit a vnímat, že rodiče k oběma (nebo ke všem) sourozencům přistupují konzistentně a spravedlivě (např. když udělá něco špatně můj mladší sourozenec, tak jej rodiče určitým způsobem potrestají, stejně jako když udělám něco špatně já (i když pochvala nebo trest se liší z hlediska věku, situace); když chválí jeho, tak, když se mi něco povede, nebo dobře udělám to, co po mě rodiče chtěli (vynést odpadky, vyluxovat), tak mě taky pochválí). Rodiče by děti vzájemně neměli srovnávat (děti chtějí projevovat svojí odlišnost, chtějí cítit, že „já jsem já, a on je on“), a můžou je víc učit projevovat vhodnější a pozitivnější způsoby, jak upoutat pozornost druhých a rodičů, plánovat společné rodinné aktivity. Nevyhnutelnou součástí je také třeba zabezpečit, aby každé dítě mělo dostatek času a prostoru pro sebe sama.
Pomáhá, když rodiče podporují spolupráci a týmovou práci (nejen v rámci her a zadávání úkolů, ale nezapomínejme na pozorovací talent a učení se nápodobou – čili jak umějí týmově spolupracovat rodiče a dospělí, které děti v rodině pozorují). Rodiče by taky neměli příliš zdůrazňovat jednoho sourozence jako model (což se odvolává na zmiňovanou potřebu dítěte cítit svoji individualitu „já jsem já, on je on“), a tedy vyhýbat se favorizování.
Drobné projevy sourozenecké rivality můžou dítěti pomoci k asertivním dovednostem, naučit se do příštího života obstát v situacích argumentace, kompromisů, požadavků, situacích, kdy nejsem vždy středem vesmíru a musím se naučit to zvládnout. Když jsou však projevy sourozenecké rivality u dětí výrazné, opakující a stupňující se, pak je dobré navštívit pedagogiko-psychologickou poradnu nebo jakoukoli psychologickou ambulanci nebo zařízení, které se věnuje psychologické a psychoterapeutické práci s dětmi a rodinou.