Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
V poslední době se pořád víc a víc mluví o tzv. sociální inteligenci a dokonce slyšíme hlasy, které zmiňují, že sociální inteligence je v mnohém často důležitější než klasické IQ, inteligenční kvocient. Jak to tedy je doopravdy?
V dnešní společnosti se pořád víc staví do popředí schopnost jedince optimálně sociálně komunikovat, dovednost a smysl pro spolupráci a skupinové (týmové) řešení problémů, umění řešit různé sociální interakce, konflikty. Je důležité, aby jedinec uměl pozitivně působit na svoje okolí, uměl se v něm orientovat („číst mezi řádky“ to, co skryto v sociálních vztazích a interakcích) a tak pohotově reagovat na různé podněty, které umí tímto způsobem „odečíst“.
V pracovních podmínkách, ale i mezilidských vztazích je důležitá dovednost získat si lidi, jejich pozornost, umět je upoutat, přiklonit na svoji stranu, přesvědčit je o něčem; na druhé straně je však taky důležité umět se vcítit do toho, co druzí prožívají, jak se cítí, co druzí potřebují, chtějí, porozumět jejich potřebám. Proto je důležité si uvědomit, že sociální inteligence nekoreluje s obecnou inteligencí.
To znamená, že např. vedoucí oddělení může být velice inteligentní jedinec ve smyslu IQ (obecné inteligence), má výborné analytické myšlení, schopnost dedukce, indukce, umění řešit různé úkoly související s jeho profesí (takže je třeba dobrý v matematice, programování, účetnictví atd., v čemkoli, co je hlavní obor jeho pracovní činnosti nebo vzdělání), nicméně, jeho sociální inteligence na tom zdaleka tak není. Takovýto šéf tak, i když je dobrý v programování, matematice apod., čemkoli, co mu pomáhá v konkrétní pracovní činnosti, neumí dobře vycházet v sociálním kontaktu s druhými lidmi, se spolupracovníky, podřízenými apod., neumí odečítat z jejich chování, z jejich neverbálních projevů, neumí se „naladit“ na své podřízené, na jejich potřeby, neumí najít způsob, jak je motivovat, jak se k nim přiblížit, jaké způsoby komunikace zvolit, aby dosáhl efektivnějších výsledků apod.
Výhodou však je, že zatímco naše obecná inteligence je nám dána (dědičností, vlohami), sociální inteligenci je možné v průběhu života rozvíjet, naučit se jí. V rámci dovedností spadající pod sociální inteligenci spadá též sebeuvědomění si svých vlastních emocí a citů, jejich zvládání a dovednost je ovládat; umět se motivovat ve snaze dosáhnout svých cílů, umět odložit odměnu nebo uspokojení (Ne vždy můžeme mít to, co chceme ihned, ale někdy k tomu, abychom dosáhli vytčeného cíle, musíme vyčkat, byt trpěliví.)
Jednou z nejzákladnějších oblastí sociální inteligence je empatie neboli vcítění se do pocitů a prožívání jiných lidí. Právě lidé, u kterých je tato schopnost přiměřeně nebo nadprůměrně rozvinuta, bývají lépe nastaveni na rozpoznání motivů a potřeb ostatních. Samozřejmě, že tyto vlastnosti se uplatňují zejména v pomáhajících profesích, jako jsou učitelé, sociální pracovníci, lékaři, psychologové, terapeuti apod., avšak mnohdy se zapomíná na komerční oblast resp. oblast lidských zdrojů a personalistiky. Právě manažeři při své práci vstupují do každodenního kontaktu s lidmi (klienti, obchodní partneři, spolupracovníci, podřízení, zaměstnanci apod.). Vedoucí pracovník, který umí skloubit své odborné znalosti a dovednosti s uměním odečítat a fungovat v mezilidských vztazích, má silnější zázemí v klíčových kompetencích, které mu napomáhají vést svůj tým nejen z hlediska výkonu, ale i lidského potenciálu.
Není zřídkavé, že vysoké IQ a znalosti získané školním vzděláním nepredikují úspěšnost v pracovní sféře. To, jak úspěšní budeme v životě, ne vždy musí záviset na našem obecném intelektu. I člověk s vysoce nadprůměrným inteligenčním kvocientem se nemusí prosadit v práci, protože je sociálně nesmělý, neumí správně odečítat sociální vztahy a interagovat se svým prostředím, může mít potíže se sebe-vnímáním a sebehodnocením, a proto nevyhledává vedoucí pozice, nebo v nich selhává. Nepodceňujme proto sílu našich vztahů se známými, přáteli, rodinou, protože poskytují silné emocionální zázemí, v kterém dostáváme (často nevědomě) zpětnou vazbu o naší vlastní sociální inteligenci. A to nás posouvá vpřed…