Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
„Sen jsou malá skrytá dvířka v tom, co je duši nejvnitřnější a nejintimnější, dvířka, která se otevírají do oné pradávné kosmické noci, která byla duší, když ještě dávno neexistovalo žádné vědomí já, a která bude duší daleko přesahující to, čeho kdy bude schopno vědomí já dosáhnout…“ C. G. Jung
Pohled na nejrůznější jedince v nejrůznějších dobách a rozmanitých kulturách ukázal, že projevy nevědomí, jako jsou sny, fantazie, vznik mytologií apod., vykazují stejnou základní strukturu. Určité psychické funkční komplexy, označené Jungem jako archetypy, se navíc projevují nezávisle na rase, kultuře nebo době analogickými motivy a sledem obrazů. Tyto obrazy sice spoluurčuje kultura, ve které se vynořily – čínský hrdina má čínský oděv a vykazuje určité zvláštnosti (vlastnosti, které evropský hrdina nemá) –, ale základní struktura hrdinského mýtu jako boje s mocnými přírodními silami nebo bohy je všude stejná. Hlubinná psychologie ji interpretuje jako boj já o vědomí. Takové analogie najdeme nejen mezi mýty a pohádkami různých kultur a dob, na stejné obrazy narazíme také ve snech a fantazijních představách moderního člověka.
Dnešní výzkum snů v hlubinné psychologii začal empiricky u pacientů, tj. u duševně nemocných lidí, a v této oblasti má své úkoly i oprávnění dodnes. Jedná se tedy nejen o oblast vědeckého bádání, ale i o důležitou součást terapeutického procesu, který je s to léčit nebo alespoň mírnit i těžší a dříve neléčitelná onemocnění. Minimální základní kritérium správného pochopení a „překladu“ obsahů, které se nám snaží sdělit nevědomí, spočívá v tom, že výklad vyvolává usměrňující, léčivý nebo pomocný účinek, anebo se srozumitelně a významně zapojuje do celku individuálního duševního procesu.
…lékař a pacient dnes od snu nečekají ani tak prognózu budoucího průběhu vnějších dějů, nýbrž především terapeutický efekt související s probíhajícím onemocněním. Základní princip však zůstal stejný. Už antický výklad pojímal sen jako nepřímou a zašifrovanou výpověď, která potřebuje výklad, aby se zašifrovaný obsah opět proměnil v přímou výpověď… Mezi současným individuálním výkladem snu a kolektivním výkladem symbolu antického vykladače snů však existuje zásadní rozdíl. Naši předchůdci sestavovali celé snové lexikony – první, který známe, pochází z 5. století a sestavil ho Antifon z Athén. Při individuálním výkladu snů, jak se provádí dnes, je však tento přístup nemyslitelný. Každý snový motiv nebo symbol, který se vynoří, je totiž třeba nezávisle na svých kolektivních aspektech vztáhnout ke vzpomínkovému materiálu, k životní a rodinné historii a k vědomé situaci snícího. To znamená, že stejný snový motiv může mít pro jednoho pacienta zcela jiný význam než pro druhého. A variabilita, jejímž zdrojem jsou nejrozmanitější osobní prožitky, je příliš široká, aby ji mohl jakýkoli snový lexikon obsáhnout.
Různé hlubinněpsychologické školy uplatnily při výkladu snů velmi rozdílná hlediska. Lidem, kteří uvízli v klasickém přírodovědeckém modelu myšlení, to může připadat zarážející, protože podle nich musí existovat jen jediná pravda a ta či ona věc by měla být buď taková, nebo onaká, ale nikdy zároveň taková i onaká. Hlubinné psychologii se však v určitém smyslu vede podobně jako moderní fyzice v mikrosvětě. Poukázala už na to řada badatelů v obou oblastech – například W. Pauli, C. A. Meier, E. Anrich. Pozorovaný systém – v tomto případě psyché – nelze popsat jako v klasické fyzice z pohledu pozorovatele, který je na systému nezávislý a má vůči němu odstup. Systém i pozorovatel podléhají nevyhnutelně vzájemnému vlivu. Výsledek tedy bude závislý na hledisku pozorovatele a staré protikladné postavení poznávajícího subjektu na jedné straně a poznávaného objektu na straně druhé je vystřídáno idejí průsečíku mezi pozorovatelem a pozorovaným systémem.
V určitých oblastech mikrofyziky vyvolává každé pozorování změny a každý pokrok poznání je zaplacen ztrátou vědění na druhé straně. V hlubinné psychologii je to podobné. Účinek dvou psychických systémů, lékařova na jedné a pacientova na druhé straně, podmiňuje určitou konstelaci, kterou nutně ovlivňuje stav, respektive postoj lékaře, který pacienta pozoruje. To však pochopitelně není totéž, jako když běžně mluvíme o vědomém ovlivňování, nebo dokonce o sugesci. V určitých oblastech hlubinné psychologie se už z těchto daností začínají vyvozovat důsledky – příkladem je výzkum přenosu a protipřenosu.
Frekvence, s níž sny vstupují do vědomí, je u každého člověka různá. Na jedné straně jsou lidé, kteří tvrdí, že se jim nikdy nic nezdá, a že tudíž nemohou mluvit o žádných snech, a opačný extrém představují lidé, kteří si sny téměř pravidelně pamatují a často se jimi intenzivně zabývají. Dnes už víme, že tato rozdílná propustnost vědomého prahu pro sny není identická s frekvencí snové činnosti jako takové. Fyziolog Kleitmann a jeho spolupracovník Aserinsky, kteří pozorovali oční pohyby spících pokusných osob, roku 1953 zjistili, že kromě obvyklých, pomalých očních pohybů se v určitých fázích objeví i pohyby daleko rychlejší. O něco později se k výzkumné skupině připojil Dement, který dokázal, že rychlé pohyby očí se objevují jen tehdy, když akční mozkové proudy spícího vykazují rychlý a plochý vzorec.
Oba tyto znaky platí dodnes jako spolehlivý ukazatel chvíle, kdy se při spánku objeví sny. Z těchto výzkumů vyplývá, že u člověka, který spí sedm hodin, proběhnou během spánku průměrně čtyři cykly a každý z nich obsahuje i fázi REM (rapid eye movement – rychlé pohyby očí). To ovšem znamená, že člověku se v průběhu jediné noci zdají průměrně čtyři sny. Potvrdil se tak dávný Jungův předpoklad, že nevědomí vede nepřetržitý „monolog“, ale vědomí se z něj doví jen malé části.
Podle analytické psychologie C. G. Junga je nevědomí člověku a priori dané, což znamená, že se ne všechny jeho obsahy přesunuly do nevědomí v průběhu osobního života. Nevědomí je daleko spíše mateřská země, ze které na počátku vyvstalo vědomí. Z toho plyne, že nevědomí zahrnuje v zásadě dvě oblasti, které se samozřejmě v praxi překrývají, ale lze je od sebe odlišit. Sen je řečí nevědomí, je to jazyk obrazů, kterým nevědomí hovoří k našemu vědomému já. Od chvíle, kdy se začala tradovat naše kultura, se člověk snažil, aby této řeči porozuměl a dovedl ji přeložit…