Sluneční filtry v opalovací kosmetice

cm opalovani6

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Blíží se léto a řada z nás začíná hledat v domácnosti, jaké opalovací prostředky ji zůstaly z minulého roku a jaké by bylo dobré nakoupit. Jedním z důležitých faktorů, o jaké se zajímáme, je to, jak velký má konkrétní opalovací prostředek UV filtr a jakého je typu.

Hodnotu udávají tři písmena – SPF. Tato zkratka pochází z anglického výrazu “Sun Protection Factor” (česky “Ochranný sluneční faktor”). Jedná se o číselný údaj celkového stupně ochrany proti ultrafialovému (UV) záření. Ochranný sluneční faktor udává, jak dlouho se můžete vystavit slunečnímu záření, pokud je Vaše pokožka zcela neopálená. Obecně se vychází z bezpečného průměru 20 minut na sluníčku. Například SPF 12 tedy znamená 12 x 20 minut (tudíž čtyři hodiny).

Filtry se dělí do tří skupiny – chemické (organické), minerální (fyzikální či anorganické) a nejméně známou je skupina organických nerozpustných pigmentů.

Chemické (organické) UV filtry

Chemické filtry jsou organické sloučeniny, které se absorbují do pokožky a zde pohlcují UV záření. Název chemické filtry je odvozen z toho, že naši kůži chrání před sluncem chemickou reakcí – přeměnou UV záření na teplo. Nicméně do této skupiny patří většina UV filtrů, které najdeme v opalovacích prostředcích. Dělí se do několika skupin (v závorce uvedu vždy příklad) – paraaminobenzoáty (PABA), benzofenony (benzophenone-3), deriváty kafru (Camphor Benzalkonium Metholsulfate), cinnamáty (octocrylene), dibenzoylmethany (Butyl methoxydibenzoyl Methane), salicyláty (homosalate) a benzimidazoly (Drometrizole Trisoloxane).

Bohužel často vyvolávají alergické reakce a mají i řadu dalších nežádoucích účinků na lidské zdraví. Důležité je ovšem říci, že ne u všech je stejné riziko alergických reakcí. To hrozí zejména u starších typů chemických filtrů, které mají nižší fotostabilitu (to znamená pokles absorpce do kůže a ztráta fotoprotekce). K takovým patří například uvedená PABA (kyselina paraaminobenzoová), která se již dnes nepoužívá – byla právě pro tyto vlastnosti zakázána.

U zmíněných starších druhů organických filtrů hrozilo, že se vstřebaly i do krevního oběhu, kde ovlivňovaly hladinu pohlavních hormonů. Odborníci při jedné studii zjistili, že chemické filtry jsou hormonálně aktivní (při testech byly odhaleny aktivní estrogeny u 8 z 9 filtrů a antiandrogenní účinky negativně ovlivňující hormonální rovnováhu především u mužů u 2 z 8).

Abychom věděli, kterým typům chemických filtrů, které se mohou vstřebat do krevního oběhu, se máme vyhnout (pokud preferujeme šetrnější prostředky), uvedu ty, které jsou již známy. Nejvíce rizikové jsou benzofenony a dále salicyláty, některé deriváty kafru, para-aminobenzoáty a avobenzon. Dalším nedostatkem může být to, jsou na světle často nestabilní (stejně jako po působení zvýšené teploty).

Nicméně výrobci se snaží používat vhodnější chemické filtry, kde toto neplatí (či platí v omezené míře). Proto uvedu některé z těchto novějších, spolehlivějších filtrů pro lepší orientaci – Mexoryl SX (Terephthalylidene Dicamphor Sulfonic Acid, Mexoryl XL (Drometrizole Trisiloxane), Tinosorb S (BisEthylhexyloxyphenol Methoxyphenyl Triazine), etylhexyl triazon (Ethylhexyl Triazone) nebo sodná sůl bisdisulizolu (Disodium Phenyl Dibenzimidazole Tetrasulfonate). Dá se tedy říci, že s postupným vývojem a pod neustálou kontrolou různých institucí stoupá u těchto filtrů i jejich bezpečnost a snášenlivost.

Minerální (fyzikální či anorganické) filtry

Tyto filtry působí na odlišném principu. Obsahují totiž minerály – nejvíce se využívají oxidy dvou kovů – titanu a zinku, tedy oxid titaničitý a oxid zinečnatý (anglicky „titanium dioxide“ a „zinc oxide“). Mechanismus jejich působení je čistě fyzikální: jemné částečky pigmentů vytvoří na pokožce tenkou vrstvu, která jako štít odráží nebezpečné záření. Tím vytvářejí UV bariéru na pokožce a zabraňují pronikání slunečním paprsků dovnitř. UV záření je odcloněno zrcadlovým efektem.

K nevýhodám patří bílá stopa po nanesení a horší roztírání. K výhodám patří, že jsou vysoce kompatibilní s pokožkou – jsou vhodné i pro dětskou nebo citlivou dospělou pleť. Jsou vodě-odolné a působí hned po rozetření. Rovněž nemohou pokožku alergizovat. Tyto filtry se někdy dělí na ty označované jako přírodního původu a ty ostatní. Přírodní jsou obsaženy ve stejnojmenné kosmetice (Lavera, ECO, Eubiona aj.), v níž by měly být použity skutečně v přírodě vytěžené minerály. Ty ostatní můžeme najít ve speciální kosmetice (Avéne, částečně Eucerin, Bioderma, Daylong), jejíž minerální filtry mohou být i uměle vyrobené, ovšem svými vlastnostmi jsou stejné jako ty přírodní.

Rozšířenější ze dvou základních minerálních filtrů, oxid titaničitý, odráží jak UVB záření, tak část UVA paprsků. Pro lepší výsledky je občas kombinován s nějakým dalším UVA filtrem. Druhý filtr, oxid zinečnatý, je ovšem ještě lepší – jako zatím jediný z kosmetických filtrů odráží dokonce celé spektrum UVA i UVB záření.

Minerální filtry se používají i mimo kosmetiku – připravuje se z nich bílá barva na stěny nebo se dokonce používají v potravinářství! Někdy se u minerálních filtrů setkáváme s tvrzením, že obsahují tzv. nanočástice. Někteří zákazníci se těchto částic obávají. Z chemického hlediska jde stále o stejné minerální látky, nejčastěji oxid titaničitý. Jen jsou rozmělněné na částice o velikostech v řádu nanometrů (miliontiny milimetru). Díky snižování rozměrů těchto částic je možné do opalovacího krému dát více UV filtru, aniž by zanechával bílé skvrny na pokožce spotřebitele.

Nebezpečí by v jejich případě mohlo hrozit, jestliže přijdou nanočástice do kontaktu s živými buňkami pokožky, kterým by mohly narušovat strukturu. K tomu by ovšem podle posledních zjištění nemělo dojít – filtr zůstává na neživé zrohovatělé vrstvě pokožky, neproniká hlouběji k živým buňkám. Proto je třeba vyvarovat se tomu, aby se filtry s částicemi nedostaly do čerstvých ranek na pokožce ani na sliznici, tj. do očí, do úst (či v případě milovníků opalování na nudistických plážích ještě i jinam). V kostce se dá tedy říci, že zdravotní rizika používání přípravků s nanočásticemi jsou stále menší než rizika plynoucí ze spálení pokožky od slunce. Nicméně to, že výrobek obsahuje nanočástice, by mělo být uvedeno na obalu.

Pokud porovnáme oba typy nejrozšířenějších filtrů, tak chemické filtry chrání pouze proti UVB záření, nikoliv proti UVA záření. UVA záření dokážou odrážet pouze filtry fyzikální (minerální), přičemž kompletní ochranu poskytují, jak jsem již zmínil, oxidy zinku (chrání proti UVA 1 i UVA 2, oxidy titanu jen proti UVA 2. Opalovací prostředky, které mají chemické (organické) filtry, je třeba natřít nejméně půl hodiny před opalováním. Opalovací přípravky s minerálními filtry je možné aplikovat těsně před opalováním.

Organické nerozpustné pigmenty

Na závěr je dobré se ještě zmínit o třetí skupině, organických nerozpustných pigmentech. Z této skupiny se v opalovacích prostředcích vyskytuje prakticky pouze jedna látka – Tinosorb M (INCI Methylen bis-Benzotriazolyl Tetra methylbutylphenol). Tato skupina je zajímavá tím, že kombinuje vlastnosti minerálních i chemických filtrů. Jednak používá technologii mikrokrystalických částic, které fungují jednak jako mikropigment a také jako organický UV absorbér. Tím zabezpečuje širokou ochranu v UVB a UVA oblasti. Samotnou látku můžeme popsat jako bezbarvou, ve vodě i tucích nerozpustnou, fotostabilní (50), UV absorpční organickou pevnou látku, která je mikronizována na částice v průměru menší než 200 nm. Je to vysoce účinný širokospektrý UV filtr, protože kombinuje tří mechanismy účinku: UV absorpci fotostabilní organickou molekulou, rozptylu a odrazu UV záření díky jeho mikrokrystalické struktuře.