Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Mám radost, že se stále více a častěji navracíme ke svým kořenům, rukodělné výrobě, k etickému základu. Ctíme tradice, jsme celkově soběstačnější. Umíme opět péci chleba, na našich zahradách se nezelená pouze tráva, ale i další rozličné výtvory přírody, jako je ovoce, zelenina, voňavé bylinky. Je přeci úžasné, že i v dnešní době, která nabízí zdánlivé vše, dokážeme stále ještě najít určitý prostor, jenž nám přináší tu nejprostší radost. Prostor spjatý s půdou, s dary přírody, s lidmi, které milujeme, s téměř zapomenutými tradicemi, ke kterým se v úctě vracíme.
„Vijte ženci věnečky z modravých chrp, ze žlutých klásků, do věnců vijte vděčnost a lásku…“
Ještě před sto lety žili lidé úzce semknutí s přírodou, ke které chovali hlubokou úctu, pevně oddáni Bohu. Rok byl naplněn pracemi na poli, ale také činnostmi v domácnosti, to když pole odpočívala pod nánosy sněhu. Dny hojnosti na venkově znamenaly svátky, masopust, spojený se zabijačkou, dny pravidelných výročních hodů (posvícenský, vánoční, velikonoční, svatodušní). Oblíbeným svátkem pak byly také dožínky, které se konaly zpravidla na konci srpna či začátku září. Původ obyčeje a obřadů s ním spojených má souvislost s předkřesťanskou oslavou díkuvzdání za úrodu a s přinášením obětí pohanskému božstvu. Oslava dožínek se na venkovských statcích rozšířila v 18. století, stala se záležitostí společenskou a účastnili se jí jak hospodáři z bohatých zemědělských usedlostí, tak i malorolníci. Slavnost začínala symbolickým odvážením posledního snopu z pole do dvora. Snop, postavený klasy vzhůru, vezli ženci na poslední fůře. Byl ozdobený kvítím, jeřabinami, někdy i věncem z obilí. Občas měl podobu figury oblečené do šatů a účastníci slavnosti s ním tančili. Zrno z něho vymlácené se uschovávalo do příštího roku k výsevu, což mělo zajistit bohatou úrodu. Podobnou funkci pak plnilo také zdobení a předávání dožínkového věnce. Pletl se z posledního snopu ve tvaru slunce se široce položenými klasy. Vplétaly se do něho stuhy, jeřabiny, květiny, makovice a další plody, které symbolizovaly plodnost a blahobyt. Předávání věnce hospodáři bylo provázeno veršovaným poděkováním ženců za práci a zároveň přáním k hojné a bohaté úrodě. Hospodář mnohdy pak věnec uschoval do Vánoc, případně do příštích žní. Zrní z něj se dávalo na Štědrý den slepicím, aby dobře nesly, také i kravám, aby měly dostatek mléka. V některých domácnostech se užívalo k léčebným praktikám.
Dožínková slavnost byla provázena bohatým pohoštěním. Podávaly se koláče a chleba, vše upečeno z nové mouky. Základem hostiny bylo také vepřové maso, drůbeží polévka, často také dušená slepice s omáčkou a knedlíkem. Hospodyně pekly tzv. mílové buchty (1 pekáč = 2 buchty), které se rozdávaly mezi žence a žnečky, stejně jako koláč a chléb. Malí rolníci slavívali dožínky ve vesnických hospodách, za doprovodu hudby a tance.
O slavnosti dožínek se rozepisuje také Jarmila Glazarová ve své krásné knize Advent:
Žne se už na posledním kousku pod čupcem, sžíná se poslední pruh. Od smrku na vršku klade se předlouhý stín na růžovou zem, je podvečer a slunce se zvolna propadá bezmračným nebem níž a níž. Františka odložila srp a po starém zvyku se požehnala, tichounce šeptajíc: „Bože, chválím tebe.“
Héj héééj, už nám Pán Bůh pomohééél!
Héj héééj, už jsme všechno sežali,
héh héééj, do snopečku svázali.
Gazda vyndá z košíku láhev kořalky a sklínky a častuje žence. Pijí, ženské ulizují, a smějíce se mezi doušky. Slunce se potichu vnořilo pod obzor. Ženci opouštějí pole, a v soumraku, který mlčky pílí z údolí vzhůru, vzdávají zpěvem chválu zemi.
Děkujeme ti, zemičko, za to,
že nám z tebe vyrostlo zlato.
Děkujeme ti, zemičko, z lásky,
že nám z tebe vyrostly klásky.
Přibili na dveře dožínkový věnec z klasů, povečeřeli, po chvíli umlkl v lese pod kopcem i jejich hovor a smích. Je po žních, pán Bůh nám požehnal.
Dožínkové buchty
Buchty se mnohdy zadělávaly z levnějšího těsta, nežli koláče. Pekly se jak v běžný den, tak také ve svátky. Ve svátky se pak na mouce přilepšovalo. Zadělávaly se vodou, mlékem, podmáslím. Do těsta se přidávalo velmi málo tuku, protože se vydatně mastil plech k pečení. V chudších oblastech se zadělávaly kurástvou neboli mlezivem, mlékem z prvního dojení po otelení krávy. Sváteční menší buchty se plnily mákem, tvarohem, povidly, ořechovou nádivkou, celými švestkami. V úrodném dolním Pojizeří, kde se dařilo cukrovce, se pekly buchty plněné mákem, smíchaným s nakrájenými kousky cukrové řepy. Podobně pak chutnaly i mrkvance, buchty plněné nádivkou ze strouhané mrkve, podušené na másle a opepřené. O svátečních příležitostech se pekly i malé buchty, které byly prázdné, polévané ovocnými omáčkami nebo mlékem.
Mamčiny buchty
 |
1 kg polohrubé mouky
1 vejce 2 lžíce sádla 3 lžíce cukru ¼ l mléka 4 dkg kvasnic tvarohová náplň Do vlažného mléka přidáme trošku cukru a droždí, zaděláme kvásek. Mouku prosejeme do mísy, přidáme sůl, cukr, vejce, teplé mléko, rozpuštěné sádlo a vykynutý kvásek. Všechno vypracujeme v hladké těsto, které necháme kynout na teplém místě. Vykynuté těsto vyválíme a vykrájíme z něj kolečka, která naplníme náplní. Zabalíme, potřeme rozpuštěným máslem a skládáme do tukem vymazaného pekáče. Necháme ještě chvíli kynout. Pečeme v předehřáté troubě. |