Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Šišinka má tvar šišky (odtud její název) a je umístěna hluboko mezi dvěma hemisférami mozku vzadu a směrem nahoru od hypofýzy. U člověka je možno ji lokalizovat pokud namíříme ukazováčky přímo za ušima proti lebce. V místě, kde by se setkaly, kdyby se mohly dotknout, bychom nalezli šišinku. Ačkoliv je malá jako hrášek, její funkce jsou ohromné.
Působí v těle jako měřič světla, přijímá světlem aktivované informace z očí (pomocí hypotalamu) a ven vysílá prostřednictvím hormonů zprávy, které mají základní účinky na mysl a tělo. Na základě změn světla v okolním prostředí a změn elektromagnetického pole přenáší do organizmu informaci o délce denního světla. Jelikož délka denního světla je závislá na ročním období, informace přenášená ze šišinky oznamuje každé části těla, zda je světlo nebo tma, zda se dny prodlužují nebo zkracují, a jaké roční období právě je. Náš organizmus je tímto mechanizmem harmonizován s přírodou a je tedy schopen řádně se přizpůsobit nadcházejícím změnám v okolním světě.
V říši zvířat najdeme příklad v narůstání husté srsti před zimním obdobím. Je samozřejmé, že zvířata nemohou vyčkávat na první sníh a potom teprve reagovat houstnutím srsti. Celý tento systém reakce na světlo je nesmírně důležitý, poněvadž zvířata ve svém přirozeném prostředí se rozmnožují v závislosti na ročním období, a tudíž potřebují mít své životní funkce synchronizovány s přírodou.
Stupeň synchronizace je ovšem přímo závislý na místě, kde zvíře žije. Tak například zvířata, která žijí na rovníku či v jeho okolí, vykazují menší míru synchronizace s okolím než ta, která žijí v extrémně tvrdých podmínkách, kde nedostatek potravy vede k daleko vyšší nutnosti synchronizace s přírodou. V místech, kde je extrémní klima, může i ten nejmenší nesoulad mezi zvířaty a okolním prostředím způsobit katastrofu (např. zpozdí-li se narození mláďat). Správné načasování životních událostí má klíčový význam ve vztahu ke zdraví a zachování druhu. A jelikož je to zřejmě šišinka, která napomáhá organizmu přizpůsobit se okolnímu prostředí, reálná velikost této žlázy může být různá, podle toho, kde dané zvíře žije. Takže šišinka u zvířat žijících v blízkosti rovníku je relativně malá, její velikost narůstá v závislosti na tom, jak daleko zvíře od rovníku žije. U některých zvířat potom, např. u rypouše sloního, šišinka při narození zabírá polovinu mozku. Je-li velikost šišinky přímo úměrná tomu, na jakém stupni sepětí s přírodou živočišné druhy žijí, indikuje velikost šišinky u člověka (jako hrášek) cosi o stavu našeho vědomí? Vedly by změny v lidském vědomí a bližší vztah k přírodě ke zvětšení šišinky u lidí? Ať už je odpověď na tuto otázku jakákoliv, úcta k přírodě a všemu živému není pouze morálním imperativem, ale i klíčem k dlouhému a kvalitnímu životu.
Šišinka je sice u člověka nejaktivnější v mládí, kdy brání předčasnému nástupu puberty a rozvoji sexuálních funkcí, avšak informace, aktivované světlem, jsou primárně používány k řízení funkcí organizmu a jejich synchronizaci s vnějším prostředím. K tomuto účelu využívá šišinka zpráv o světle, které získává z biologických hodin organizmu, umístěných v hypotalamu, a určuje, kdy uvolnit silný hormon melatonin. Melatonin je uvolňován v pravidelném denním rytmu. Je vylučován jako reakce na tmu, uprostřed noci dosahuje nejvyšší úrovně a během dne nejnižší. Během nejvyššího uvolňování (mezi 2. a 3. hodinou ráno) jeho hladina stoupne až desetkrát. Uvolněný melatonin jednak bezprostředně ovlivňuje biologické hodiny člověka, jednak se uvolňuje přímo do krve a má další funkce. Šišinka pracuje zároveň jako žláza uvolňující hormon přímo do krve a zároveň jako orgán spojený přímo s mozkem. Melatonin vyloučený v reakci na tmu se v těle dostane všude a ovlivňuje všechny jeho funkce. Obvykle se má za to, že hladina melatoninu v organizmu se nemění v reakci na světlo pod 1500 až 2000 luxů. (1 lux rovná se světlu jedné svíce). Avšak australský badatel Kain McIntyre, zjistil, že hladina melatoninu může reagovat na velmi malé množství světla (200 až 600 luxů), je-li subjekt vystaven takovému světlu déle než hodinu. Zdá se tedy, že před vlivem světla, kterému jsou vystaveny oči, se neukryje ani jedna buňka v těle.
Schopnost šišinky určit, zda je venku světlo či tma, a sdělit organizmu, kdy je čas být aktivní, a kdy odpočívat, činí náš biologický rytmus plynulým. Jsme tedy skutečně ztělesněním světla. Dosud byla zjištěna přibližně stovka tělesných funkcí, které probíhají v denním rytmu. Tento rytmus je geneticky naprogramován v 24hodinových cyklech, pro jejichž přesné fungování je nezbytné střídání dne a noci. Bez vlivu slunce by se mnoho rytmických funkcí těla podobala nejspíše orchestru bez dirigenta. Pro srovnání uveďme příklad asi 15 % nevidomých jedinců. Tito lidé nemohou vnímat signály z okolního prostředí, které by řídily činnost jejich šišinky. Výsledkem toho je abnormální sekrece melatoninu, která způsobuje nepravidelné biologické rytmy, metabolické poruchy a hormonální nerovnováhu. Slunce je tedy hlavním dirigentem, který ladí náš vnitřní orchestr.
V roce 1979 napsal dr. Fritz Hollwich zřejmě nejucelenější publikaci o vlivu světla na lidský organizmus. Tento mezinárodně uznávaný autor penzionovaný profesor oftalmologie na Univerzitě v Meunsteru v Německu byl první, kdo demonstroval své závěry, že stimulační a regulační účinky světla na organizmus jsou závislé na světle vnímaném očima. Na základě svých studií s nevidomými pacienty a lidmi se zákalem před operací a po ní, došel dr. Hollwich k závěru, že nemůže-li být vnímáno světlo, či je-li jeho vnímání dočasně narušeno, dojde zároveň k narušení fyziologické a emoční stability.
Dnes už víme, že šišinka hraje hlavní roli v každém aspektu lidského fungování. Je to tzv. „regulátor regulátorů“. Vedle svých účinků na reprodukční funkce, růst, tělesnou teplotu, tlak krve, motorickou činnost, spánek, růst nádorů, náladu a imunitní systém, se zdá být i významným faktorem délky života.
Nedávné studie švýcarských vědců Waltera Pierpaoliho a Georgie Maestroniho ukázaly, že přidáte-li melatonin myším do pitné vody na noc, dramaticky se zlepší jejich kondice, viditelně se zbrzdí symptomy stárnutí (např. vyčerpanost, nemoci, zlepší se vzhled) a jejich život se prodlouží o 20%. Myši, kterým byl přidáván melatonin, žily průměrně 931 dnů, zatímco ostatní ztrácely váhu a dožívaly se v průměru pouze 755 dnů. Badatelé se domnívali, že stárnutí není iniciováno pouze šišinkou, ale že symptomy stárnutí mohou být způsobeny právě progresivním snížením syntézy melatoninu v šišince. Pierpaoli a Maestroni jsou zároveň přesvědčeni, že melatonin hraje důležitou roli i při redukci stresu a onemocnění s ním spojených.
Orientální medicína vnímá denní rytmus jedinců jako záležitost velmi úzce svázanou se zachováním zdraví. Nevyvážené reakce na specifické rytmy, roční období a cykly s nimi spojené jsou příčinou určitých fyziologických a psychických potíží. Harmonie našich životů je úzce svázána se vztahem našeho organizmu a okolního prostředí. Můžeme snad pocítit celistvost našich myslí, těl, emocí bez stejného stupně harmonie v našem vztahu s přírodou? Cožpak není naše vnitřní celistvost odrazem naší integrace se životem vůbec (s lidmi, zvířaty, přírodou, prací atd. )? Možná se délka našeho života odvíjí od naší schopnosti integrovat se a synchronizovat s planetární energií i s energií celé naší sluneční soustavy, které jsou všude kolem nás. Šišinka a její nezávislost na zbytku organizmu by mohla být klíčem k záhadě našeho stárnutí.
Shrneme-li dosavadní poznatky, pochopíme, že světlo vnímáme očima nejen proto, abychom viděli, ale že toto přechází přímo do biologických hodin v hypotalamu. Hypotalamus řídí nervovou soustavu i endokrinní systém, jejichž kombinované účinky regulují všechny biologické funkce lidského organizmu. Navíc hypotalamus řídí většinu regulačních funkcí v lidském těle tím, že monitoruje informace, vztahující se ke světlu a jejich vysíláním do šišinky, která informuje ostatní orgány o světelných podmínkách v okolním prostředí. Jinak řečeno – hypotalamus je něco jako vodič loutek, který, ač neviděn, řídí většinu funkcí, které udržují organizmus v rovnováze.