„Sex je skvělý seberozvoj,“ říká Mgr. Alžběta Motlová 

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Doprovází ženy k jejich síle, plodnosti, naplňující sexualitě a vztahům. Mým dnešním hostem na Celostní medicíně je tabu-koučka a celostní terapeutka Mgr. Alžběta Motlová. „Nejlepší léčení je přijetí a potěšení,“ říká. Povídáme si o získávání větší citlivosti k vlastnímu tělu; o tom, jak si umět nastavit hranice nebo proč je dobré někdy ze sebe „vypustit bestii“. Žít obě polarity – nejen světlo, ale najít a obejmout i temnotu. Dovolit si být i temný, syrový, živočišný.   

Alžběto, někde jste říkala, že je pro Vás důležitá laskavost. Proč je v životě i v terapii důležitá? 

Když jsem stavěla koučovací praxi, přemýšlela jsem, jak to celé pojmenovat. Velmi přiléhavé mi přišlo „tabu koučka“ a průvodkyně krizí. Vystihuje to mnohé a s laskavostí to hodně souvisí. Nebojím se v jemnosti bavit s lidmi o těžkých věcech a otevírat nepohodlná témata a tabu, opečovat a “pohladit“ lidskou duši s velkou s něhou. To je první krok uzdravení a začátek cesty ke změně, je-li žádoucí a chtěná.

Je pro mě důležitá laskavost také k sobě, protože si v terapii druhých často sama říkám, „tohle ještě taky nemám rozkryté“ a „s tímhle bych si mohla zajít na terapii“. Laskavost ve smyslu, že nejsem a nemohu být úplně hotový člověk. Že je to proces a že je to tak v pořádku. Takže myslím, že laskavost je pro mě přijetím toho, co je (s klienty i ve mně samotné) – nenechat se svádět nebo naopak děsit dokonalostí. Zároveň se nepropadat do myšlenek, že toho na sobě musíme ještě hodně spravit. To je moje téma, se kterým pracuju v supervizi.

Velmi by mě zajímalo, s jakými nejčastějšími problémy za Vámi klienti chodí. 

Nejvíce pracuji se ženami. Ženy za mnou chodí s bolestí nebo necitlivostí na různých rovinách. S vnitřním chaosem. Se vztahy. Velmi často přicházejí s bolestí, kterou mají při intimním styku. Často řešíme jizvy a stažení pánevního dna. Objednávají se ke mně i ženy, které necítí vyloženě bolest při milování, ale nemají pocit, že je to pro ně dostatečně uspokojivé. Hodně si pak povídáme a zkoumáme, co by si přály, možná potřebovaly jinak.  

Další kapitola, se kterou za mnou přicházejí – jsou jejich sexuální preference a osobní kinky, ze kterých mají obavu, stydí se za ně, nejsou si jisté. Takhle to může znít jako něco okrajového, ale lidé se v oblasti sexuality stydí za skoro cokoliv, o čem mají tendenci si myslet, že to není běžné. Jenže, co je běžné? Ptali jste se sousedů? Jedna má ráda rychlejší sex, druhá touží po energetickém prožitku a vědomém milování, třetí po bičíku, čtvrtá po častějším obejmutí. Jde o to, vědět, co v intimitě potřebuji, dokážu to druhému říci a nezahlcuje mě při tom nejistota, stud nebo cokoliv dalšího. 

V neposlední řadě za mnou ještě přichází ženy, které se snaží o miminko. Do velké míry to s tím, o čem se bavíme, hodně souvisí. S vnímáním vlastního těla a potěšením. 

Jakými pracujete metodami? 

Začínám rozhovorem, abychom uchopily a rozpletly příběh, se kterým za mnou žena přichází. A podle toho pak nabízím různé cesty, kterými se dá jít. Jsem koučka, takže používám koučovací principy. Jsem celostní fyzioterapeutka. Jsem tantrička. Věnuji se dlouhodobě meditacím a relaxačním technikám. Používám techniky, které uvolňují, ladí do parasympatiku a propojují člověka s tělem (a duší).  

Velké téma, nejen u masáží, je stanovování hranic. Jak si hranice dobře nastavit i v životě? 

Znát se. Protože proces nastavování hranic je i o tom, že lidí neví, kde ty hranice mají a potřebují je objevit. Hranice nás ohraničují – v nás samotných, ve vztazích i v intimitě. A jak se to naučit? První krok je vědět, že hranice existují. Druhý krok je pátrat, kde je mám. A k tomu je za mě skvělý parťák právě naše tělo. Někdy totiž nedokážeme racionálně říct, proč nám něco vadí, ale vždy máme v těle nějaký pocit. Například nám v něčem není dobře. A tohle je dobré poslouchat. Dost často jsou lidé odpojení od svého vnímání a od těla a prožitek v těle nemají. Takže je o i nalézání větší citlivosti k sobě a vlastnímu tělu: „Je tohle ještě moje? Je mi v tom ještě příjemně? Nebo už mi v tom příjemně není? Potřebuji z toho odejít? Potřebuji něco jinak?“ To je ten druhý krok, umět si ty hranice v sobě osahat a mít ve vědomí, že nastavit si hranice laskavě k sobě je výraz sebelásky, věrnosti sobě samé (i když moje hranice třeba nejsou mainstream), ne slabost.  

A za mě tam patří ještě jeden důležitý krok: komunikovat hranice sebevědomě a laskavě. Nemusí to být boj, Někdy, když jsou celý život lidé zvyklí na to, že jim druzí hranice překračují nebo na ně neberou zřetel, tak je velký „aha moment“, že existují i lidé, kteří hranice respektují a jsou za ně rádi, protože rozumí, co se v jejich vztahu (nebo interakci) děje. A jedním z míst, kde to zkusit, může být třeba masáž, ve které je respektováno a dodrženo, na čem jsme se domluvili. Pro mnoho lidí je to opravdu korektivní zkušenost. 

Pro mě je zase fascinující myšlenka, že hranice se určují skrze tělo, a ne skrze rozum. 

Velmi často se toho dotýkáme i v rovině masáží a tantry, tantrické komunity. Někdy máme racionální představy, ale potom s námi pracují jiné věci na emoční rovině. Pokud umíme vnímat své tělo, velmi rychle cítíme v těle, jestli se něco děje. A spousta lidí SI MYSLÍ, že tohle pro ně bude ještě v pohodě, ale když se to blíží, začne tělo tuhnout. Třeba typicky, když s klientkou nastavujeme hranice u masáže, která má být příjemná, nejen o rozvolňování svalů, tak se bavíme, kde její hranice jsou. Klientka například řekne, že pohladit po zadečku je v pořádku, ale pak, když se k té oblasti blížím, tak cítím, že mi její tělo tuhne pod rukama. To je přesně to tréninkové pole, kde si klientka může vyzkoušet, co se v jejím těle děje. A že se jí vyplatí být s tělem v kontaktu. Věřit mu a komunikovat to, protože se jí pak nedějí žádné odpojení v těle. Ale naopak, cítí se v něm bezpečně – díky sobě, protože se cítila a neopustila sam sebe.

Říkáte, že problém je, když jsme odpojeni od těla. Kde jsou příčiny toho, že jsme od těla odpojení? 

Jsme k tomu kolektivně vedeni. Bude to i rychlým a na výkon zaměřeným způsobem života, který jsme zvyklí v dnešní době žít. Vnímám také ve společnosti přesvědčení, že péče o tělo a o mysl je za odměnu. Když na to zbude čas. Tím pádem jsme zvyklí potlačovat, co nám tělo říká. Když začnu od obyčejných věcí jako, že mám hlad a žízeň, tak si obvykle řekneme, že na to není čas, že není prostor zajít si na toaletu. Sabotujeme sami sebe tím, že to, co nám tělo říká, nemá pro nás tak velkou důležitost. Je to jako když někdo buší na vrata. Taky nás to ruší, říkáme „běžte pryč, nás to nezajímá.“ Vnímavost vůči sobě postupem otupuje a připravujeme se tím o hodnotné informace, co nám tělo sděluje (že by bylo např. dobré se zastavit, zamyslet se a nacítit, co se mi to děje).

A zároveň se tím ochuzujeme i o ty příjemné věci. Třeba v sexualitě. Protože když k tělu nejsme citliví během celého dne a večer chceme velice citlivý prožitek v těle s partnerem či partnerkou, tak to pravděpodobně nepřijde. 

Existují pomůcky, jak se do těla vracet? Především pro lidi, co jsou hodně v myšlenkách… 

Cest je hodně. Zvu lidi, kteří jsou hodně mentální, aby zkoušeli hledat, co je pro ně jejich cesta. Pro někoho je to napojit se na svůj dech a vnímat fyziologický proces vlastního těla. Někdy to klienty nudí a nejsou moc motivovaní to dělat. Je to něco jemného a oni na tu jemnost nejsou zvyklí.  

Pro někoho je dobrý směr masáž – dotek. Protože člověk vnímá skrze tělo. Dotek ohraničuje naše body-schéma. To, kde jsme oddělení od světa. Já sama, když mám pracovní den a jsem více v hlavě, tak si připomenu, kde moje hranice fyzicky jsou: Pohladím se a prohmatám si celé tělo. Pro jiné mé klientky je zase cesta, jak se dostat do těla, silový trénink, kde nepočítají nutně vydané kalorie, ale to, že cítí svaly, svalovou aktivitu. Pro někoho to může být vůně, pro jiného tanec. Jde o ten prožitek těla. A určitě to nevzdávat. Být v těle a cítit ho je dovednost, která se dá kultivovat. 

Jak jste se vlastně dostala k tantře? 

Pracovala jsem jako fyzioterapeutka se zaměřením na gynekologii, kde jsme velmi často řešili uvolnění pánevního dna a práci s poporodními jizvami. Přišlo mi, že způsob, který, se to dělá, je k ženám necitlivý. Že je to rutinní věc, stejně jako když žena jde na gynekologii. Z mého úhlu pohledu je ženská pánev spojena s vnitřní, emoční rovinou. To mě dovedlo k tantře, protože jsem hledala jiné nástroje než jen fyzickou rovinu, kterou jsem znala díky svému vzdělání. 

Evropsky podávaný tantra přitahuje lidi, kteří jsou hodně v hlavě (a skrze intenzitu dost možná cítí své tělo poprvé). Je tam i skupina lidí, kteří jsou hodně v těle a fascinuje je na tom sexualita jako taková. Mám známé, kteří vyrazili na kurz s tím, že chtěli pestřejší sexuální život, a až potom – časem – viděli tantrickou práci s tělem i jako seberozvoj se spirituálním přesahem (práce s tělem, meditace, práce se stínem, energií).

Dále mě zajímá Váš nejhlubší transformační zážitek. 

První setkání s vlastní temnotou a její obejmutí. Vždycky jsem o sobě měla představu, že jsem jemná, éterická – někde pod tím rovná se slabá. A měla jsem velkou obavu z okolního světa a okolních lidí. Přišla jsem si jako mimozemšťan – že bych potřebovala být někde na paloučku v lese než běžném životě řešit praktické věci. Zpětně jsem byla neuzemněná, meditace a vizualizace byly snadné, ale tělo, země, realita? To nefungovalo. Přišlo mi, že se z meditací vůbec nechci vracet do hmoty, do běžného světa, kterou ale ve finále každý den žiji.

Tohle byl pro mě zlomový zážitek v tom, že jsem si skrze stinné údolí a body-work sáhla na to, jak silná ve skutečnosti jsem. A to jak psychicky, tak fyzicky. Že tohle je pro mě velká energie, velký zdroj, velké uvědomění duality, že bez černé nebude bílá. Že milá, hodná, chápající a pro okolí léčivá Alžběta, která se snaží vytěsnit v představě o sobě samé ty temnější aspekty jako závist, vztek, pomstychtivost (která uvnitř ale existuje), je křehká a snadno vyčerpatelná. Do krámu se mi to nehodilo. Ale musela jsem si přiznat, že i tohle jsem já. Protože tohle je nějaké moje vnitřní patro, na které se můžu spolehnout. Že se za sebe dokážu postavit a ochránit se. Že jsem schopná se o sebe postarat díky obejmutí i toho „nedokonalého’’ ve mně. Díky tomu mohu být dnes o mnoho stabilnější terapeut, než jsem byla dříve. Aspoň v to doufám. 

Co si představit pod tím „obejmout temnotu“? 

Pro mě byl první moment dovolit si tu energie vůbec ztělesnit, vidět to, zkontaktovat se i s tím . Druhý krok pro mě byl být s tím v míru a nemít z toho strach. Občas tomu říkám „venčení bestie“. Budu na to muset udělat nějaký workshop, kde to člověk může zažít. Přijetí je proces… Pro mě to znamená, že si tuhle energii v sobě připustím, nahlédnu, co znamená, co mi to dává a bere. Prozkoumám ji. A pak, postupně, přijmu, že i tohle jsem já, přestože se mi to třeba nelíbí. To je velký dar. Přináší svobodu do fungování a prožívání. Můžu se totiž rozhodnout, kdy a jestli tuhle část mě pustím ven. Není vytěsněná, souzená a opuštěná, ale umím s ní zacházet. Vím, co potřebuje. Neprobublává mi v momentě, kdy jsem unavená nebo naštvaná. Nevyskakuje na blízké lidi. Neubližuje. 

Co je to „TO“? Co je ta bestie? Abychom nebyli osobní, co může skrývat bestie u různých lidí? 

Forma energie. Třeba potlačené (negativní) emoce. To, co jsme zvyklí, že se nedělá. Že se nevztekáme. Nekřičíme. To, že nejsme nespokojení. To, co se běžně nehodí. Do velké míry to pro mě to souvisí s teorií Petera Levina, který pracuje s traumatem v těle. Důležité je nechat tu energii projít skrze tělo, skrze systém. Lidé se třeba poprvé v životě dokážou vyvztekat, dokážou “konečně“ o něčem mluvit. V rámci body-worku jsou tohle momenty, kdy jsi lidé dovolí doprožít situace, které se jim v životě nastřádaly. Které je bolely a oni je zamkli, aby nebolely moc. Jsou i lidé, kteří se někdy poprvé v životě rozpláčou. Nebo si zplna hrdla svobodně zakřičí. Projeví své ryzí já, v bezpečném prostředí.

Co se Vám nejvíce osvědčilo a čím se řídíte? V co věříte? 

Věřím v rovnováhu. Pro mě je to důležitý princip. Věřím, že rovnováha je důležitá, pro duši a pro tělo. Hledám ji i v propojení vědeckého a alternativního světa, ezoterického směru a racia, vědomí a hmoty. Světlo a temnotu. A to samé se snažím i žít. Mám pocit, že když si umíme svobodně osahat obě dvě polarity, tak si pak dokážeme mnohem lépe uvědomit, kde leží to naše. Známe sami sebe.

Hodně mi pro žití v tomto světě pomáhá přesvědčení, že všichni dělají to nejlepší, co umí. Cítím v tom soucit a laskavost. Snažím se druhé více chápat a míň soudit. Ale neomlouvat tím jejich chování.

Co ještě byste mohla prozradit ze svého „zákulisí“, co by naše čtenářky a čtenáře mohlo zajímat? 

Když přichází ženy s tím, že by chtěly lepší zážitek v intimitě, opakuje se otázka: Jak být dobrá milenka? Na to je spousta rad. Pozoruju, že se snažíme pořád nacpat do nějaké krabičky. Abych byla dobrá milenka, musím mít rajcovní, krajkové, žádné spodní prádlo, dělat tohle, vypadat takhle, říkat tohle. Ale je to informace zvenčí, kterou se snažím nacpat do sebe a zvnitřnit.  

Ale skrze vnímání vlastního těla se dá dojít k tomu, že každá – a každý – máme v sobě vnitřní archetyp milenky nebo milence, který je náš a je unikátní, jedinečný. A to nejlepší, co pro sebe mohu udělat, je hledat odpovědi uvnitř a ne venku. Vím, že to může znít jako klišé. Někdy to může být těžké, někdo do sebe prostě tolik nevidí. Můj tip je zase tělo. Ptát se ho. Když si vezmu na sebe tohle, cítím se v tom dobře, svůdně? Potřebuji něco jiného, protože se do toho jinak vůbec neuvolním (a pak je úplně jedno, jak vypadám)?  

Takže odpověď na tuto otázku by byla: vnímat svoje tělo, užívat si ho, vědět, co má rádo a být pravdivá sama k sobě. A jít k věcem, které mě táhnou: „Tohle mě zajímá. To bych chtěla zkusit.“ A ne tomu hned dát nálepku, že to bude asi divné. Hned nezasypat jiskřičku energie kyblíkem hlíny slovy: „To se nedělá.“ Nebo: „To se druhému stejně nebude líbit.“ To nevíme, dokud to pravdivě a s odvahou neřekneme nahlas.  

Co jsou nejčastější preference žen? 

Nechci to zobecňovat. Často slýchávám, že ženám chybí nesexuální typ doteku, péče. Mají v hlavě spojené, že když partner iniciuje fyzický kontakt, tak, že to směruje vždycky k sexu. Uvědomují si, že na sex v podobě penetrace nemají chuť z různých důvodů, ale byly by otevřené něčemu jinému – vyměnit si masáž, obejmout se, pomazlit se. A tak muže odmítají, odmítají blízkost, přestože by o ni stály, jen by ji potřebovaly v jiné podobě. 

Žena neví, co chce, a nepřestane to chtít, dokud to nedostane. Pozoruju tady něco zajímavého. Když ženy začínají intimní život, často mívají zkušenějšího partnera, který je do tajů sexu a milování uvede. A to je pro ně zkušenost, která se do nich otiskne, že takhle to je. Že takhle nějak se to asi dělá. Mají v sobě pak nějaké vnitřní tušení, že to není všechno. Něco tedy chtějí, ale neví přesně co. Z mé zkušenosti tím mnohdy myslí větší blízkost a napojení. Často se objevují i sub-dom touhy, fantazie se ženou. Mnohé ženy by si přály více hravosti a lehkosti, a i právě toho primárně nesexuálního kontaktu. Je v tom více volnosti, než když se jede jenom podle předem daného plánu s jasným cílem. 

A pro naše čtenářky jistě zajímavé: co preference mužů? 

Laskavá dominantní žena, která převezme kontrolu, vezme si, co chce, ale stále respektuje i toho muže. Muži zmiňují, že v téhle jejich fantazii odpadne tlak na výkon a “správný průběh“. Oni se jí „jen’’ odevzdají a stačí to.

Velmi často na masáž přicházejí muži se zakázkou jemnosti a péče. Dost často i chlapům chybí nesexuální druh kontaktu, opečování těla, přijetí jejich těla jako celku. Někteří muži přijdou poprvé na masáž a pak čas propovídáme, protože se mi svěřují – mimochodem, i to je cesta k tělu (jinak by jim hlavou běhaly myšlenky sem a tam). Vždy si velmi vážím, když se lidé otevřou. Vím, že to není snadné.

A snad ještě jedna zajímavost na závěr: Slýchávám, že někteří muži nepotřebují nutně orgasmus, ale bojí se, že bez vyvrcholení je milování pro ženu méněcenné. Zase, je důležité to téma otevřít v páru. Otevřená komunikace chce hodně odvahy, ale stojí za to.  

Alžběto, moc Vám děkuji za rozhovor!       

Jiří Hamerský 

Instagram a FB stránka Alžběty Motlové.