Rozvod a chronické nemoci

cm divka srdce

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Otevřel jsem jedno z velmi těžkých témat. Dlouho jsem přemýšlel, zda o tom mám vůbec psát, protože jde o téma, o kterém asi nikdo nechce slyšet. Nechci zde ukazovat na statistiky, které každý jistě zná. Chci popsat souvislosti, jak to denně při své analytické práci s pacienty vidím. Jedním ze základních pilířů Symbinatur medicíny je hluboký rozbor životní situace pacienta. Vytváříme časovou osu života a s ní pak můžeme efektivně pracovat. Onemocnění, se kterým pacient přichází k lékaři, nezačíná v okamžiku, kdy je stanovena diagnóza, nýbrž k onemocnění se určitou dobu schyluje.

Člověk si vytváří „vhodné“ podmínky pro nemoc a potom přijde třeba i banální spouštěcí faktor a ten nemoc nastartuje. Třeba bacil, virus, alergen. Než se tak stane, tělo vysílá signály – varování. Jde o to, jestli si jich všimneme – únava, strach, obava nebo bolest hlavy, nechutenství, svědění. Jestli je přehlédneme nebo jestli je z bagatelizujeme – nemoc udeří.

Pak nastane poplach – honem musíme bacil zlikvidovat, rychle si vzít paralen, kodein a nějaké antibiotikum, to je jistě správná myšlenka.


Náš organismus byl přetížen – bacil dostal příležitost – překonal první překážku a zaútočil. Ale to neznamená, že se naše tělo vzdalo – naopak: Tělo začíná mobilizovat vnitřní obranu, vytvoří si teplotu a tou se snaží vetřelce zlikvidovat – ten v horečce hyne, nastartuje se obranný kašel a tím prudkým reflexem se chce vetřelce zbavit, sliznice začne produkovat sekret a snaží se z povrchu vyplavit, co překáží. To jsou signály – tělo se brání. A zase jde o to, zda jsme schopni vnímat tyto signály.


Paralen sníží teplotu, jenže tím vlastně brání tělu v jemu vlastní reakci – a vítězí bacil, nemá v těle zábranu, může se klidně dál rozmnožovat. (Pokud je teplota vyšší než 38,5 st. C, pak je užitečné teplotu srážet, je to již nebezpečné, zvláště u dětí, to je něco jiného).


Kodein kašel utlumí – jenže je zastaven reflexní mechanismus a vetřelec zůstává na sliznici.


Konečně antibiotikum bacil zničí, nastane úleva – v tomto okamžiku je člověk zbaven škůdce – jenže co na to imunitní systém? Nedokázal zabránit bacilu, aby do těla pronikl, ba ani nedostal šanci, aby ten problém napravil: Obranné mechanizmy byly potlačeny. Co se stane, až přijde jiný bacil příště?


A jak to souvisí s časovou osou a s rozvodem? Dostaneme se k tomu později. Nyní pokračujme. Požádám pacienta, aby sepsal všechny nemoci, které prodělal.

Dostanu tuto odpověď: V mládí jsem nestonal, jen jsem prodělával běžné dětské nemoci, jak to bývá, občas chřipka, angína, sem tam antibiotika.

A to je omyl. Zde si neuvědomujeme výše popsaný proces, jak vzniká chronická nemoc, jak se postupně imunitní systém oslabuje, jak neposloucháme signály, jak tělo nedostávalo šanci, aby se bránilo, a jak byla jeho snaha vzápětí utlumena třeba popsaným paralenem. Není tedy divu, že jednoho dne imunitní systém totálně selhal, přišel spouštěč – vznikla vážná nemoc – byla určena diagnóza a položena otázka. Jak je to možné? Když čtu lékařskou zprávu z kliniky, je tam hned v úvodu napsáno:

Osobní anamnéza nevýznamná, prodělal běžné dětské nemoci, občas angínu, chřipku.

Pro analýzu v duchu Symbinatur medicíny je důležitý každý takový signál – pro jiného banální, nevýznamný, pro pochopení příčinných řetězců však důležitý.

V lékařské zprávě se dále dočteme např.:
Prodělal operaci žlučníku pro kámen.
Hotovo, sděleno, tomuto faktu více není věnována pozornost.

A co nám to říká?
Co se v těle odehrálo, že se vytvořil žlučníkový kámen? Můžeme si klidně udělat představu o chybném stravování, o stresu – a to muselo probíhat dlouho – kámen nevznikne najednou. A pak přišla operace – kámen byl odstraněn. Tělu se ulevilo, jistě, ale byla operací odstraněna příčina, proč se kámen vytvořil? Nebo ona příčina trvá dále?
Operace žlučníku – vždyť to je už pořádný signál!!

A informace na časové ose přibývají.
Již delší dobu mě bolí v oblasti žaludku – doktoři provedli všechna vyšetření a nic nenašli.
I hadičku mi do žaludku strčili. Tato informace je hodně typická.

V úvodu naší analýzy žádám: Nezajímají nás jen nemoci, úrazy, operace, ale také životně důležité události, které nějak ovlivnily nebo ovlivňují Váš život.

A nyní se konečně dostávám k hlavnímu tématu, proč byl napsán tento článek. U chronických nemocí najdeme velmi často – vysokým procentem – údaj o rozvodu rodičů nebo údaje o konfliktech v rodině. Rozvod rodičů zanechává v podvědomí člověka velmi významnou stopu. A je zajímavé dále sledovat reakce pacientů, pokud tuto problematiku rozvíjím.


Část z nich otevřeně přiznává, že jim to dlouhou dobu vadilo a nemohli se s tím smířit nebo že se s tím stále ještě nesmířili. Část pacientů zpočátku tvrdí, že jim to nijak nevadilo a že to přijali jako fakt. Jenže v dalším průběhu analýzy přiznávají, že to sice nedávají najevo, ale že je to někde uvnitř svírá a je jim teskno.


Podle psychosomatických otázek zjišťujeme, že tento fakt je právě onen spouštěč, který tvoří onu bolest v žaludku, ten pocit balvanu, čehosi těžkého apod. Jestliže je rozvod rodičů v dětském věku, všechny okolnosti pak nasvědčují tomu faktu, že to oslabuje jejich imunitu. Změnila se jejich povaha, uzavřeli se do sebe, byly častěji nemocné apod. Tedy v časové ose mnohdy jasně vidím, že rozvod rodičů je v životě dítěte silným spouštěcím, startovacím faktorem pro budoucí chronické onemocnění. Samozřejmě takovou informaci nenajdeme v žádné lékařské zprávě a samozřejmě na tento faktor nemáme lék – tedy chemický lék určitě ne. Ale lék existuje – nazývá se láska.

Symbinatur medicína nestaví na první místo léčbu pomocí léků nebo přírodních prostředků, ale snaží se pojmenovat příčiny a vysvětluje pacientovi, že má učinit takové opatření, aby je ovlivnil, odstranil, zmírnil. Často je problém velmi široký a týká se celé rodiny. Pokud na této úrovni nedojde k účinným opatřením, nemůže být léčení efektivní.