Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Původem řezbář a sochař, nyní studentský kněz v Olomouci. Na Štědrý den je hostem Celostní medicíny páter Jan Regner. Řeč bude nejen o Vánocích, ale také o meditaci, která je pro Jana důležitou součástí života. V rozhovoru se dotýká i tématu naděje – v této souvislosti například říká, že z určitého úhlu pohledu může paradoxně být nemoc darem a bez-moc silou.
Jane, co pro Tebe znamenají Vánoce?
Pro mě jsou Vánoce čas naděje. Hlavně proto, že lidé jsou si blíž a chápou svátky jako svátky sounáležitosti, pospolitosti, vzájemné blízkosti. Dokážou alespoň na chvíli odložit konflikty. Pro některé lidi je tento čas také těžký, protože třeba prožívají samotu a nemají s kým Vánoce oslavit. Tak jim možná zůstává naděje, o které mluvil Václav Havel: Není očekáváním, že vše dopadne podle našich představ, ale že věci mají smysl, ať už dopadnou jakkoliv.
A pak je to právě o smyslu, který bude pro každého jiný, jako je pro každého jiná odpověď na to, co je to spiritualita. Pro křesťana to bude vědomí, že Bůh se stal jedním z nás a sdílí s námi stejný život. Pro jiné možná příležitost zakoušet smysl, který se projevuje v tváři druhého. A také se mi líbí, že Vánoce v nás probouzejí schopnost vnímat vůni po Bohu, dokonce i v sekulárním světě, ve kterém jako by už nebylo pro Boha místo. I nevěřící člověk obvykle tu jinou atmosféru a vůni Vánoc cítí.
Jaké Ty sám dodržuješ vánoční tradice?
Snažím se zachovávat tradiční oslavu Vánoc. I když je už neprožívám tak, jako v době, kdy jsem byl ještě dítě. Stále se ale snažím hledat důvody k radosti. Mívám v období Vánoc i nostalgická období, ale radost je pro mě důležitá lidská veličina, která člověka zušlechťuje. Radost nám dává chuť žít. Mám za to, že se příliš fixujeme na věci, které jsou jinak, než bychom si přáli. Hledání radosti je tedy změna perspektivy. Nedívat se jenom na věci, které jsou důkazem, že naše očekávání nejsou vždy naplněna, ale všimnout si i toho, co nás může potěšit. Každý padající strom udělá více rámusu než rostoucí les. Dle mého soudu jsou Vánoce i o umění rozhlédnout se kolem sebe a spatřit ten les kolem nás.
A jak zvládnout Vánoce v klidu?
Pro mě hraje v životě důležitou roli meditace (v křesťanském prostředí mluvíme o kontemplaci). Je to umění zastavit se a dívat se s laskavostí. Člověk toho dokáže dost vykonat, ale je potřeba, aby se občas dokázal taky zastavit a zvědomit, kam pádí a co je jeho cílem.
Umění zastavit se nám přináší vztahy. Ve vztahu nelze žít ve spěchu. Když nám na nějakém vztahu záleží, tak se musíme učit spočinout. Vztah je věc křehká a dynamická, proto o něj musíme pečovat. Když ho zanedbáme, může snadno ochladnout. Bohužel všude neplatí, že jsou Vánoce svátky klidu. Některé rodiny jsou ve stresu, aby všechno včas zařídili, uklízí, nakupují, pečou cukroví… To samo o sobě nevadí, když se nám ovšem přitom z Vánoc nevytratí to podstatné: umění spočinout a radovat se z obyčejných věcí. Čím více jsme zaměstnáni, tím více bychom se měli učit občas se zastavit.
Napadá mě jeden příběh o učiteli meditace, který vyzval jednoho významného člověka, aby přišel na jeho kurz meditace, protože tušil, že by mu to prospělo. On ale odpověděl: „Ne, nemám čas, jsem zaměstnaný člověk, ještě mám nějakou korespondenci, pak tohle musím zařídit…“ A i když se cítil úplně vyčerpaný, nikdy uprostřed svých povinností nenašel čas, aby začal meditovat. Nakonec mu mistr řekl: „Připadáš mi jako člověk, který běží lesem se zavázanýma očima. Čelo už má samou bouli, jak neustále naráží do různých stromů. Ale pořád tvrdí, že nemá dost času, aby se zastavil a sundal si šátek ze svých očí.“
Zmínil jsi meditaci. Jak bys ji přiblížil začátečníkovi?
Je to cesta velice prostá, ale ne jednoduchá. Protože není nic složitějšího než dělat prosté věci. Zvláště v dnešní době, kdy máme tendenci vystavovat se spoustě různých podnětů. Máme dojem, že když je nemáme, něco ztrácíme. Je potřeba si uvědomit, že tady méně znamená více. A že k tomu, aby člověk našel naplnění, štěstí a smysl života stačí velmi málo: plně si uvědomovat své bytí. Není ani tak důležitá metoda, jako vytrvalost na cestě. Říkám, že k dobré meditaci je třeba trojí: Rozhodnout se pro ni, opravdu ji chtít a vytrvat. Nic dalšího není nutné. Různé pomůcky a knihy mohou dobře posloužit, ale meditaci se z knih člověk nenaučí.
První a nejdůležitější krok je být si vědom svého tady a teď. Vnímat je třeba s laskavostí. S vlídností shlížet na svůj život, své okolí, osoby kolem nás. Pořád máme spoustu předsudků, o tom, co by lidé kolem nás měli dělat, nebo naopak nedělají a dělat by měli. Meditace má v sobě potenciál tato očekávání začít rozpouštět. Je třeba jen tiše přebývat v přítomnosti, nic víc.
Mluvíš nyní o speciálním čase pro meditaci, nebo máš na mysli stav vědomí po celý den?
Není tak důležité, kdy člověk medituje, ale jestli medituje. Většinou platí, že ráno má člověk trochu čistší mysl a je pro něho snazší se spíš usebrat a ztišit po probuzení než večer, kdy je mysl zaplněná spoustou obsahů. Ale i večer to má velký smysl, protože pak člověk lépe spí, víc si odpočine a lehčeji vstává. Říká se, že ranní vstávání začíná už večer před usnutím. S čím člověk večer usíná, s tím ráno vstává. Když večer meditujeme, náš spánek bývá vydatnější a klidnější.
Meditace může celkově prozářit den. Už jsme mluvili o tom, že je potřeba se zastavit a omezit přísun podnětů. Přirovnal bych to k předvánočnímu gruntování. Mysl můžeme přirovnat k nějakému pokoji či domácnosti, kde neustále přibývá mnoho nepotřebných věcí. Pak je potřeba ty věci vyklidit a vynosit. Když vydržíme meditovat delší dobu, začne se komůrka našeho nitra trochu prosvětlovat. Nakonec se celý náš život může stát meditací.
Dostáváš se i do stavu, kdy nejsou žádné myšlenky?
Určitě, například na delším kurzu meditace. Ale je to spíše světlá chvíle – je normální, že myšlenky přicházejí a odcházejí a často bývá meditace i náročná. Ale jakmile pak z toho člověk může v běžném životě čerpat, žije se mu lehčeji.
Jaký je pravý smysl meditace? V esoterickém prostředí je meditace mnohdy prodávaná skrz spoustu účinků. Naproti tomu učitel kontemplace Franz Jalicz píše, že dobré je nemít žádná očekávání…
Jedna věc je motivace, druhá očekávání. To bych trochu rozlišoval. Jsme lidé a obvykle se potřebujeme namotivovat. Potřebujeme důvod, proč věci děláme. Typická západoevropská otázka je: „K čemu to má být?“.
Meditace, obzvláště pokud ji praktikujeme delší dobu, zlepšuje paměť a soustředěnost, pomáhá krevnímu oběhu, upravuje cholesterol a uvádí do rovnováhy celou řadu věcí. Uspořádává a integruje v nás duchovní, duševní a tělesné. A při dlouhodobém praktikování nám může do života přinést novou svěžest.
A pak je otázka očekávání. Pokud člověk medituje jenom proto, že se chce uklidnit, ztišit, a osvěžit svou mysl, může mu meditace jistě také dobře posloužit. Ale možná se někdo s tím nespokojí a zatouží po vyšší metě: buddhisté mluví o osvícení, křesťané o sjednocení s Bohem. Jak buddhisté, tak křesťané ale zároveň vědí, že pokud se příliš upínají k cíli, určitě ho minou.
Už Buddha říkal, že právě nenaplněná touha přináší nejvíce bolesti a utrpení. Vnitřní žízeň nedokážeme ničím uhasit. Jinými slovy: odkládání malých, pošetilých a povrchních tužeb nám může pomoci dostat se k něčemu hlubšímu a trvalejšímu.
Protože jsme na Celostní medicíně, rád bych Tě ještě požádal, kdybys mohl okomentovat, jaký smysl má nemoc…
Nemoc se nám vždy může stát znamením. Může být výzvou, abychom se zastavili. Já sám jsem členem jezuitského řádu. Náš zakladatel se zastavil, až když mu ustřelili před 500 lety v bitvě jedno koleno. Kdyby se to nestalo, tak by nikdy nebyl tím, kým pak byl. Díky nemoci a dlouhé rekonvalescenci dokázal nahlédnou na svou minulost v jiné perspektivě a nově uchopit svůj život. Nemoc může být paradoxně svého druhu darem. Ne, že by se snad člověk měl vyhýbat léčení, to by samozřejmě nebylo správné. Chci jen říct, že ve své ne-moci, bez-moci, slabosti a křehkosti můžeme paradoxně najít svou sílu.
Úplně na závěr: Máš nějaké přání do roku 2022?
Snažím se na vše dívat s nadějí, dokonce i na pandemii, kterou teď prožíváme. Samozřejmě, lidé trpí a umírají, zdravotní systém je přetížený, to nechci zpochybňovat. Ale přineslo nám to také poučení, že jsme křehcí a že se vzájemně potřebujeme. Radost mi dělá vzájemná solidarita, byť ji nenacházím u všech (někdo se místo toho uzavřel do své ulity).
Ale pokud ve společnosti zůstane aspoň trochu zájmu o druhého, soucitu a sounáležitosti, pak se nám tu už proto bude žít o něco lépe.
Jendo, moc děkuji za rozhovor a přeji vše dobré v roce 2022.
Jiří Hamerský