Pukléřka islandská – severní královna

cm puklerka

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Pukléřka islandská, botanicky Cetraria islandica, je většině zasvěcených známá spíše jako „islandský lišejník“. Jsme tedy u vývojově mnohem starší a jednodušší skupiny rostlin, než jsou byliny. „Něco zelenýho na šutrech“ mohl by někdo podotknout.

Při bližším pohledu jde však o rostliny přinejmenším zajímavé. Jejich tělo je výsledkem totální symbiózy dvou odlišných organismů – řasy (nebo sinice) a houby. Zatímco zelená řasa provádí fotosyntézu, a dodává tak energii, houbová část nasává a udržuje nezbytnou vodu a minerální látky. Rozmnožování mají lišejníky nepohlavní. Část se prostě odlomí a přichytí jinde. Rostou pomalu, zato dlouho, existují i jedinci staří 4 000 let. Listy, stonky, květy, plody, barvy, vůně – nic není potřeba. Efektivnost jednoduchosti. Jedinou slabinou lišejníků je potřeba čistého prostředí. Jsou jeho spolehlivým ukazatelem. Vždyť z jednoho druhu (Roccella) se také získává lakmus, známý to indikátor pH. Pukléřku islandskou, islandský lišejník, plicní lišejník či zkrátka plicník používají lidé již tisíce let a její pověst přírodního penicilinu je vědecky ověřeným faktem. Obsahuje totiž speciální lišejníkové kyseliny s překvapivými antibiotickými účinky a je předmětem intenzivního výzkumu.

Pukléřka

MOUKA A KOŘENÍ DO NEPOHODY

Pukléřka islandská, jako jedna z mála, pokrývá ztuhlou lávu Islandu, roste však hojně v celé arktické tundře i na jižněji položených horách Evropy, Asie a USA. Pukléřka je přizpůsobena životu na přímém slunci, v silném větru a mrazu nehostinných pustin severu. Setkat se s ní můžete ale i v našich horách – vyhledává kyselé a suché, písčité půdy jehličnatých lesů a vřesovišť, kde roste pevně přichycená ke kamenům a skalám. Stélka pukléřky se podobá dužnatému, až 10 cm vysokému keříku, jehož „větvičky“ jsou stočené do kornoutků s roztřepenými okraji. Jejich barva se, dle místních podmínek, pohybuje v paletě od zelené přes šedou až po kaštanovou. Hustý porost islandského lišejníku tak může být zaměněn za mechový. Jako ostatní lišejníky je také pukléřka důležitou potravou sobů a jiných arktických býložravců. Hlavně na Islandu ji s oblibou (či z donucení bídou) konzumovali i lidé. Míchala se do mouky nebo jako koření a zahušťovadlo do jídel a nápojů. Extrahované barvivo se používalo v barvířství, např. na tradiční skotské kilty.

LIŠEJNÍK Z ARKTIDY, KTERÝ LÉČÍ

K léčebným účelům se sbírá a rychle suší celá stélka lišejníku, nejlépe v létě za suchého a teplého počasí. Má charakteristickou vůni a chuť, delším vařením vytváří výživnou a snadno stravitelnou rosolovitou hmotu, která se používá namísto škrobu. Tento „lišejníkový škrob“ je polysacharid lichenin a pukléřka ho obsahuje až 70 %. Další účinné látky jsou tzv. lišejníkové kyseliny (uzninová, cetrarová, fumarprotocetrarová, protolichesteronová ad.) s výraznými antibakteriálními účinky a hořkou chutí, zvláštní druh zeleného barviva thallochlor, vitaminy A, B, minerál jód, pektiny, hořčiny, enzymy, a další.

Tradiční léčitelství využívá pukléřku od pravěku, v mnoha evropských lékopisech se objevuje už od 17. století. Její indikace, jako většinou, potvrzují moderní výzkumy. Slizovité látky spolu se silnými antibiotickými účinky a významnou nutriční hodnotou jsou skvělou kombinací na jakákoli zánětlivá onemocnění. Důležité uplatnění má pukléřka zejména při léčbě a tišení kašle, při nachlazení a zánětech v dutině ústní a dýchacích cest, astmatu, tuberkulóze, výborná je i na záněty ledvin, močového měchýře a močových cest. Zmíněné účinky plus podpora chuti k jídlu (zvýšené vylučování trávicích šťáv) se skvěle hodí při poruchách zažívání od dyspepsie, gastritidy, reflux, onemocnění jater a žlučníku, přes dráždivý tračník, žaludeční vředy, chronické průjmy, až k podvýživě či anorexii, k celkovému posílení obranyschopnosti organismu, při rekonvalescenci apod. Zevní použití je v podobě koupelí či obkladů na hnisavé rány, vředy, popáleniny a gynekologické problémy. Nadějné jsou však i výzkumy použití výtažku z pukléřky k harmonizaci funkce štítné žlázy či při léčbě HIV. Pro zvýšení účinků lze pukléřku kombinovat např. s proskurníkem, podbělem či jitrocelem.