Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Robert Whitaker, bývalý reportér Boston Globe, byl zvědavý, proč došlo k masivnímu nárůstu duševních nemocí způsobujících invaliditu v USA. Jeho kniha Anatomie jedné epidemie: magické kuličky, psychiatrické léky a ohromující nárůst duševních nemocí v USA (Crown Publishers, 2010) začíná těmito fakty: v roku 1987 byla míra invalidizujících duševních nemocí v USA 1:184, avšak v roce 2007 se tento poměr více než zdvojnásobil a dosáhl hodnot 1:76 neboli jeden invalidní duševně nemocný na 76 obyvatel.
Během tohoto období současně došlo i k masivnímu nárůstu konzumace psychiatrických léků. Před rokem 1988 (než Prozac dobyl trh), představovala celková roční suma vynaložená na antidepresiva a antipsychotika jednu miliardu dolarů, avšak dnes se jen za tyto dva druhy psychofarmak vydá ve Spojených státech amerických ročně víc jak 25 miliard dolarů. Otázka, kterou si Whitaker položil, zněla takto: Je to jen shoda okolností, že v tom samé čase rapidně vrostl počet invalidizujících psychotických nemocí a současně vzrostlo i užívání psychofarmak?
Whitaker nebere do úvahy kulturní faktory, které mohou s dramatickým nárůstem duševních chorob souviset. V každém případě zjistil, že vědecky nejlepší identifikovatelnou příčinou pro nárůst vážných psychiatrických problémů je užívání psychofarmak. Identifikoval znepokojivý trend: Dlouhodobé užívání psychofarmak u dětí i dospělých původně s menšími emočními problémy způsobilo následné těžké a chronické poruchy, které vyústily do invalidizující duševní choroby.
Jak psychiatrické léky vytvářejí chronické onemocnění
Whitaker zkoumal vědeckou literaturu z posledních víc než padesáti roků s ohledem na dvě související otázky.
Prvá – zlepšují nebo zhoršují psychofarmaka dlouhodobý průběh psychických poruch? Konkrétně – zvyšují tyto léky pravděpodobnost, že člověk bude dlouhodobě schopný žít jako zdravý anebo naopak zvyšují pravděpodobnost, že člověk skončí jako invalida?
Druhá – jak často reagují pacienti s mírnými poruchami na první podané psychofarmakum tak zle, že to může vést k dlouhodobé chronifikaci? Například, jak často osoba s mírným průběhem deprese se může stát manickou následkem reakce na antidepresiva a následně se u ní diagnostikuje bipolární porucha (starší a jadrnější název – maniodepresivní psychóza)
Zjistil, že zatímco psychiatrická medikace může být pro některé lidi efektivní v krátkodobém horizontu, tytéž léky při dlouhodobém užívání zvyšují pravděpodobnost, že uživatel se stane chronicky nemocný. Zvyšuje se i možnost, že mírné psychologické problémy se zhorší až k vysilující chorobě.
Obzvláště jasné a tragické je to v případě dětí. Ne tak dávno se „juvenilní bipolární porucha“ diagnostikovala velmi zřídka. V současnosti je stále běžnější. Whitaker poukazuje na to, že: „Když zkoumáte nárůst juvenilní bipolární poruchy v USA, zjišťujete, že se objevuje s předpisováním stimulantů při ADHD (porucha osobnosti provázená hyperaktivitou) a s předepisováním antidepresiv proti depresím…
V jistém momentu psychiatři navykli děti užívat ritalin – a pak se začaly u dětí před pubertou objevovat manické syndromy. Vzrůstajícímu počtu dětí začali předepisovat také antidepresiva, jako například Prozac – a signifikantní procento těchto mladých lidí se také stalo manickými.
Tyto hrozivé manické reakce mají za další následek použití těžkých antipsychotických léků a také „lékových koktejlů“ složených z vícerých druhů léků. Whitaker zjistil, že vysoké procento medikovaných dětí končí jako „rapid cyclers“, což znamená, že mají množství bipolárních symptomů (časté střídání manické a depresivní fáze psychózy), které je předurčují na dráhu chronicky nemocných po celý další život.
Kromě toho – antipsychotika jako zyprex způsobují mnoho tělesných zdravotních problémů včetně cukrovky. Whitaker zakončuje: „Když si dáte dohromady všechny tyto informace, končíte je dokumentováním příběhů, jak se tímto způsobem zničily životy stovek tisíců dětí v USA.“
Selhání oficiálních zdrojů informací
Jak je možné, že Severoameričané neví o velkém počtu chronických problémů způsobených dlouhodobým užíváním psychiatrických léků? Jedním z možných důvodů je, že mainstreamový žurnalismus a vládní organizace nesplnily očekávání občanů USA.
Whitaker, bývalý reportér z oblasti zdravotnictví, vysvětluje, jak se obyčejně vytvářejí zprávy z této oblasti. Významné instituce jako farmaceutické firmy a vládní agentury vydávají tiskové zprávy, na které se novináři spoléhají. Pokud tiskové zprávy nejsou vydávány, většina reportérů nepátrá po nových zprávách a o ničem se neinformují. Whitaker se na rozdíl od nich nespoléhal na tiskové zprávy a namísto toho zkoumal vědeckou literaturu a hovořil s výzkumníky.
Uvádí šestnáct významných výzkumných studií, které odhalují znepokojující obraz dlouhodobě léčených pacientů a lepší obraz pacientů, kterým léky nebyly podávány. Když však prověřoval archivy New York Times a databázi LexisNexis, která zahrnuje většinu severoamerických novin, Whitaker nenašel ani jednu zmínku o výsledcích těchto šestnácti významných studií.
Jedna z těchto studií, pro většinu Američanů úplně neznámá (včetně profesionálů z oblasti duševního zdraví) je dlouhodobá studie schizofrenických pacientů, které léčili psychofarmaky a pacientů kteří je neužívali. Studii financoval Národní institut duševního zdraví (National Institute of Mental Health (NIMH)) a publikovali ji v roce 2007 v Journal of Nervous and Menthal Disorders. Výzkumný psycholog Martin Harrow z univerzity v Illinois zjistil, že po dobu sledování trvající čtyři a půl roku ze skupiny schizofrenních pacientů neléčených léky 60% z nich mělo zaměstnání. Naproti tomu se v průběhu téhož období stav medikovaných pacientů zhoršoval, takže jen několik z nich si udrželo zaměstnání. Po patnácti letech ze skupiny nemedikovaných pacientů jich jen 28% mělo i nadále psychotické příznaky. V rámci skupiny medikované skupiny jich až 64% bylo i nadále psychotických.
Whitaker uvádí, že v průběhu roku kdy Harrow publikoval tuto svoji studii, „NIMH vydala 89 tiskových zpráv, z nichž některé byly o bezvýznamných záležitostech. „O Harrowových výsledcích se však nezmínila, i když to byla pravděpodobně nejlepší studie s dlouhodobými výstupy o schizofrenických pacientech, jaká se kdy ve Spojených státech realizovala.“ NIMH – jako mnoho jiných vládních agentur – je vzhledem k nejistotě na trhu práce zavázaná byznysu, v tomto případě farmakologickým koncernům.
Aktivisté vyhrávají bitvu o vyslechnutí Whitakera
Mainstreamové recenze knihy Anatomie jedné epidemie až na několik výjimek očividně chybějí a Whitaker poskytl pro mainstreamová media jen několik rozhovorů. Navíc se jej jedna z vládních agentur rozhodla umlčet, ale lidé se postavili proti a v tomto posledním případu také zvítězili:
Severoamerická správa služeb látkového zneužívání a duševního zdraví (The U.S. Substance Abuse and Mental Health Services Administration (SAMHSA)) poskytuje od roku 1985 grant pro alternativní konferenci, které se účastní několik stovek spotřebitelů duševního zdraví z celých Spojených států amerických. Organizátoři alternativní konference potvrdili pozvání Roberta Whitakera jako ústředního řečníka. V každém případě, 15. června 2010 organizátoři oznámili, že pozvání Whitakera odvolali po námitce od nadřízených z vlády.
Dobrou zprávou je, že lidový protest vyústil do opětovné změny rozhodnutí SAMSHA a Whitaker se znovu stal ústředním pozvaným řečníkem alternativní konference roku 2010, naplánované od 28. září do 3 října v kalifornském Anaheimu. Efektivní aktivismus vede organizace MindFreedom složená „z těch co přežili psychiatrii“. Její snahou je reformovat léčbu duševních chorob poskytováním skutečně informované volby o pestrých léčebných možnostech obyvatelům USA. Ani MindFreedom ani Whitaker nejsou proti lékům. Pouze chtějí, aby se spoluobčané dověděli o mnohých výzkumech, které hovoří o tom, že dlouhodobé užívání psychiatrických léků bylo pro část pacientů špatnou volbou.
V té části knihy, kde navrhuje řešení, popisuje Whitaker, jak lékaři ve Finsku používají antipsychotika šetrně a vysoce selektivním a obezřetným způsobem u psychotických pacientů, u kterých se objeví první ataka onemocnění. Taktéž popisuje, jak se poskytuje široká škála alternativních terapií a jak se rozhodnutí o léčbě realizují ve spolupráci s pacienty a jejich rodinami. Výsledky? Whitaker poznamenává: „Dlouhodobé výsledky jsou nesporně nejlepší v západním světě“.
O co jde v této bitvě, je zřejmé. Podaří se knize „Anatomie jedné epidemie“ upozornit národ na tragedii způsobenou arogantním průmyslovým používáním chemikálií tak, jak kniha Silent Spring Rachel Carsonové? Anebo se těm, kteří ze současného stavu profitují, podaří umlčet Whitakera a pohřbít jeho knihu?