Proměna – Interview s Waynem Dyerem (7. část)

cm listi

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Neumírej… dokud máš svou hudbu stále v sobě
Rád vyprávím příběh, který jsem vyprávěl již mnohokrát. Když jsem byl u námořnictva, bylo mi 19 let a byl jsem v Alamedě v Kalifornii, byl jsem převelen na letadlovou loď U.S.S. Ranger.  V té době největší loď na světě. Nyní je vyřazena z provozu, měla kódové označení CVA-61. Když jsem byl v Alamedě, nalodil jsem se tam na malou chladírenskou loď, která mě měla dovézt do Japonska, kde se nacházela má loď. Cesta trvala 29 dnů. Dostali jsme se do Saseba a odtamtud jsem jel vlakem do Jokusuky.

Když jsem se chystal na cestu přes oceán, můj strýček Bill, který byl učitelem na škole v Haywardu v Kalifornii, mi předal sbírku spisů Lva Tolstého, nazvané Smrt Ivana Iljiče. Má to okolo 170 stran. A byl to i hlavní příběh. Je velmi dobré, jako krátký román. Řekl mi, abych si Smrt Ivana Iljiče přečetl, než do Japonska dojedu, že to bude mít pro mě velký význam. Učil dějiny a angličtinu a tu knihu používal při výuce.

Po osmi nebo devíti dnech, byl jsem mladý kluk, dospíval jsem, jsem ji konečně vzal a začal číst. Je to příběh o moskevském soudci. Lev Tolstoj byl  jedním z opravdu velkých duchovních učitelů. Spousta lidí si to neuvědomuje, myslí si, že byl jenom velkým spisovatelem, ale byl daleko víc. Mnozí tvrdí, že byl avatar, mistrem. V letech 1904 a 1905 byl nejslavnějším žijícím člověkem na Zemi, když ještě nebyla televize, rádio – byl prorok, velký avatar, velký učitel, vizionář.

Takže Ivan Iljič je mladý soudce, který chodil denně z práce a do práce, dělal všechno, jak byl naprogramován na jaře svého života. Byl naprogramován na ambice, na dosahování věcí, na hromadění věcí a nenáviděl vše, co dělal.

Nejenže nenáviděl svou práci, ale také nenáviděl svou ženu, protože ona ho do této situace dostala, a on si myslel, že ona byla zodpovědná za to, že se jeho osud nenaplnil, úplně jiný osud. A konec příběhu napovídá název příběhu Smrt Ivana Iljiče. Na konci zemře.

Poslední odstavec toho krátkého příběhu vypráví o tom, jak leží a drží ruku své ženy, dívá se jí do očí a říká jí: „Co když byl celý můj život omyl?“ A zemře. Bylo mi 19 let, vzal jsem si malý zápisník a zapsal si sám pro sebe poznámku: „Milý Wayne, neumírej, dokud máš svou hudbu stále v sobě.“ Neumírejte, se svou hudbou stále v sobě.

Nosil jsem to s sebou a vlastně se to stalo součástí jiné knihy, kterou jsem napsal o mnoho let později, nazvané 10 Secrets for Success and Inner Peace  (Deset tajemství pro úspěch a vnitřní mír). Napsal jsem ji pro své děti, tehdy náctileté, aby se dozvěděly o těch nejdůležitějších myšlenkách. A tato myšlenka „neumírat s hudbou v sobě“ a zjištění, že člověk může … On byl soudcem. Byl velmi vážený, znáte to: ano pane, ne pane, vaše ctihodnosti a podobně.

Přesto, když umíral, jeho otázka zněla: „Co když byl celý můj život omyl?“ Při této otázce mě i dnes mrazí v zádech, protože bych se nikdy nemohl nikomu podívat do očí a má poslední slova by nemohla znít takto, protože můj život nebyl omyl, protože jsem zvládl udělat proměnu právě v onom okamžiku, který jsem již popsal.

Prožil jsem ten samý okamžik, tu intenzivní, překvapující, shovívavou a trvalou věc. Naprosto to stejné jsem prožíval, když jsem opouštěl svou pozici, jisté místo jako doživotně jmenovaný profesor se zaručenou prací a jistou výší příjmu a s benefity a se vším, co je s tím spojené, nic z toho není pro mě. Měl jsem další, obdobnou zkušenost, a prostě jsem od toho mohl odejít a vzít na sebe to riziko udělat to.